Pozice lídra Páté Francouzské republiky spočívá v tom, že Francie bude evropské sankce proti Rusku dále kritizovat, nicméně je dál bude schvalovat. Zároveň se podotýká, že západní firmy se je naučily obcházet.

„Evropská unie fakticky definovala své sankce proti Rusku jako trest za anexi Krymu. Je přitom vcelku jasné už od samého počátku, že Rusko Ukrajině Krym nevrátí, takže pokud by Západ své sankce zrušil, přiznal by vlastní prohru. Nebo kapitulaci, chcete-li, a to by bylo ponižující. I proto bude Francie hlasovat pro sankce, i když je současně bude – spolu s dalšími státy – kritizovat,“ poznamenala Spencerová.

Dále poukazuje na druhou stranu problému, který přináší platná sankční politika.

„Je ale velkou otázkou, zda má smysl se nad těmi sankcemi a jejich prodlužováním ještě nějak pozastavovat, protože západní koncerny i státy – pokud to uznaly za vhodné a výhodné – už dávno našly cestičky, jak je obcházet. Takže vlastně platí, že sankce jsou, ale současně i nejsou. Schizofrenie. A když k tomu navíc přičtete americké sankce, které například kvůli Nord Streamu 2 míří nejen na Rusko, ale i na západní koncerny, tak už to všechno začíná být opravdu neuchopitelné,“ uvedla Spencerová. 

Rovněž připomíná, že Macron v Mnichově jen zopakoval svou tezi, že i když Západ neustoupí ze svých pozic, musí s Ruskem navázat strategický dialog. A Spencerová vysvětluje, proč to dělá.

„‚Macronovská‘ Evropa prostě zkouší hledat cesty, jak se dostat z amerického stínu, protože je čím dál jasnější, že ve vleku za čím dál ‚egoističtějšími‘ USA Evropu čeká jen role pěšáka, s nímž na světových strategických šachovnicích nikdo seriózně nepočítá,“ okomentovala strategii francouzského prezidenta Spencerová.

Dvojí hra USA a pevné vztahy s Čínou

Dále došlo na téma ambicí USA, které se týkají jejich pohledu na Evropu.

„V Americe se spolu hádají tradicionalistické proudy s Trumpovým izolacionismem, který po Evropě chce vlastně jen to, aby nakupovala americké zbraně ve velkém a otevřela svůj trh americkému zboží. Nic víc, ale současně ani nic méně,“ vyslovila se k dnešnímu stavu věci analytička.

A pak se Spencerová rozhodla připomenout pozoruhodnou věc spojenou s chováním amerického ministra zahraničí Mikea Pompea na Mnichovské bezpečnostní konferenci.

„Pompeo přitom sice v Mnichově rozjel protičínské i protiruské tirády, ale pak se setkal s ruským kolegou Lavrovem a podle dostupných informací v amerických médiích tohle jednání chtěl úplně utajit. Nevíme sice, o čem si ti dva povídali, ale Lavrov si pak pochvaloval, že byl Pompeo konstruktivnější než dřív. Bůh suď, co to znamená. Ale přinejmenším to ukazuje, že když Amerika kritizuje Evropu za to, že chce s Ruskem jednat, a pak s ním jedná sama a ještě nechce, aby to někdo věděl, vznáší se nad našimi slavnými a neochvějnými euroatlantickými vazbami nejen značná nedůvěra, ale k tomu i tuna pokrytectví,“ uvedla ekonomka. 

Dále zaznělo téma spojené s uzavřením Ruskem svých hranic s Číňany kvůli koronaviru. Na otázku, jestli to není pro Evropany ideální možnost, jak se vrátit do Ruska a „vyrvat“ ho Číňanům, Spencerová reagovala tvrzením, z něhož vyplývá, že velké očekávání v tomto smyslu nemá. Navíc pronesla, že prostor pro trvalé oslabení rusko-čínské spolupráce nevidí. 

Prohlásila, že Rusko sice uzavírá hranice, ale bude Číňanům současně dál vydávat víza z obchodních, oficiálních, tranzitních a humanitárních důvodů.

„‚Vyrvání‘ Ruska z čínských rukou bych neviděla nijak nadějně. Za prvé nemá smysl předpokládat, že je na nás Rusko nějak přehnaně zvědavé a že by nám opět, po jelcinovsku, padlo do náruče poté, čím vším – nebo lépe, jakými krizemi a nánosy bahna – naše vzájemné vztahy v posledních letech prošly,“ argumentovala svůj názor analytička. 

Stálý boj

V rozhovoru nechyběla problematika spojená s napětím s Libyí. Zde Spencerová uvedla, že opravdu netuší, jestli chce maršál Haftár nějaké příměří, s tím, že bylo by fajn se ho na to zeptat osobně.

„Ale s ohledem na to, že svým způsobem ‚protrucoval‘ nedávnou mezinárodní konferenci v Berlíně a při každé příležitosti opakuje, že ‚osvobodí celou Libyi, děj se, co děj‘, tak bych si tipla, že příměří nechce. Nebo lépe, s ohledem na to, že ovládá většinu země a chybí mu už ‚jen‘ ten Tripolis, tak má nejspíš pocit, že zastavovat boj zrovna takovýhle kousíček před vítězným koncem je už naprostá malichernost. Svým způsobem mi to připadá i pochopitelné,“ sdílela své myšlenky ekonomka.

K této věci ještě uvedla, že pro ni vypadá vtipně chování tureckého prezidenta Erdogana, který na shromáždění své vlastní strany AKP sliboval osvobození celé Libye od Haftára.

„Haftár konzultuje s Ruskem, včera mluvil s ministrem obrany Šojguem, má peníze i zbraně od super bohatých Emirátů a k tomu pozvánku za Macronem do Paříže, americkému velvyslanci předevčírem vysvětlil, že zemi osvobodí od ‚terorismu‘, ať už tím myslí jen muslimskobratrskou vládu v Tripolisu, nebo i někoho jiného… A proti němu Erdogan, který má sice druhou nejsilnější armádu v NATO, ale neví, kam dřív skočit, a se svými vojenskými dobrodružstvími žádné reálné spojence nenachází,“ podotkla. 

Erdogan vs. Asad

Pak se rozhovor přesunul k syrskému tématu, vzhledem k tomu, že Bašár Asad postupuje dál a Turci přivážejí další jednotky. Autor se zajímal, co bude po přímém střetu těchto sil. 

„Přímý dotyk přece už dávno nastal – syrské dělostřelectvo zabilo několik tureckých vojáků, kteří byli na pozicích Al-Káidy, kde formálně neměli vůbec být, a podle dostupných map se přinejmenším čtyři turecká vojenská stanoviště v Idlibu ‚zničehonic‘ ocitla na území, které už ovládá syrská armáda. A nic moc se neděje – ruská vojenská policie je z těch stanovišť eskortuje pryč. Blíž k tureckým hranicím,“ okomentovala situaci odbornice.  

Podle jejích slov je důležité, že turecké opoziční strany, které mají zhruba polovinu křesel v parlamentu, vyzývají Erdogana, aby se s Asadem nějak už dohodl a nedopustil další oběti z řad tureckých vojáků.

Zde Spencerová uvádí, že Erdoganovi to není po chuti, protože by to po osmi letech války vnímal jako kapitulaci – nebo lépe, Erdogan je nejspíš pragmatik, ale davy jeho nacionalistických stoupenců by to tak vnímaly zcela určitě – a tak hrozí vojenskou intervencí a vším možným.

Dále vysvětlila, v čem spočívá komplikace řešení situace, k níž dochází na turecko-syrské hranici.

„Potíž je ale v tom, že není jasné, jak chce problém s Al-Káidou v Idlibu, s níž až dosud plně spolupracoval, vlastně řešit. Může spolupráci prodloužit a zaútočit na syrskou (a ruskou) armádu, může džihád zkusit potlačit, i když by to mohlo být nebezpečné, protože káidistické jednotky jsou po zuby a moderně vyzbrojené – vesměs americkými zbraněmi z Turecka,“ poznamenala s tím, že víc variant přitom není a ani jedna z nich není dlouhodobě udržitelná.

„Lze si vsadit, že pokud něco bude, tak spíš jen ‚píárového‘ charakteru, aby Erdogan doma neztratil tvář a partnerství s Ruskem nijak zásadně neutrpělo,“ podotkla Spencerová.