„Situace zdaleka není černobílá, kde na jedné straně stojí dobro a na druhé zlo,“ říká v rozhovoru pro Sputnik pražský politolog a občanský aktivista Jan Miklas.

Miklas: Obě dvě strany sporu, tábor prosazující pana Křečka i Milion chvilek pro demokracii a jeho lídr Minář, mají lidově řečeno „máslo na hlavě“, ale k tomu se dostanu dále. Milion chvilek pro demokracii zcela jistě nezískává stále větší váhu ve společnosti. Poslední půlrok jenom ukazuje, že již narazilo na svůj pomyslný „strop“ a jeho popularita a popularita jejich lídra Mináře je spíše uměle „přifukována“ mainstreamovými médii, které nijak nepřekvapivě prosazují pravicový „liberálně-demokratický“ konsenzus. Ve společnosti, a především mimo velká města jako je Praha, toto hnutí podporu nemá a jeho popularita „plave na vodě“. Myslím, že toto hnutí nedokáže svůj dílčí úspěch přetavit v reálnou politickou podporu, například prostřednictvím politické strany, i díky tomu nakolik je pravicová liberálně-demokratická opozice rozhádaná, kde každý chce být „Napoleon“. Postava Mikuláše Mináře je do značné míry uměle vytvořená, což by se negativně pro toto hnutí projevilo v případných volbách, pokud by se rozhodli k vytvoření politického subjektu. Myslím ale, že tuto skutečnost si vedení Milionu chvilek uvědomuje, tak se snaží prosadit pomocí „nátlakové“ „nepolitické politiky“ a tak získat vliv na politické dění v Česku. 

Co můžete říct o politické a lidské postavě šéfa spolku Milion chvilek Mikuláši Minářovi? Existují nepotvrzené fámy, že někdo v zahraničí podporuje, a dokonce financuje, jak pana Mináře, tak jeho hnutí samotné. Nebudeme to opakovat. Nemyslíte si však, že se jedná o fenomén velmi ambiciózní osoby, která má dalekosáhlé politické plány? Mikuláš Minář se dokonce navenek podobá Václavu Havlovi…

Osoba Mikuláše Mináře sama o sobě není nijak výjimečná, a výjimečný není ani jeho životopis. Jedná se v podstatě o nedostudovaného politického (studium přerušil) aktivistu, který by se rád živil profesionálně politikou. Nicméně navzdory tomu se jedná o velmi ctižádostivého člověka s egocentrickými rysy, což však v politice není nikterak výjimečné. Česko je plné takových „malých Napoleonů“ budících odpor, obavy, či naopak úsměšky. Mikuláš Minář se zkrátka veze na popularitě antibabišovského hnutí v polarizované české společnosti. S tím souvisí otázka, zda-li je toto hnutí skutečně financované za zahraničí, jak na to poukazují oponenti hnutí, protože protěžování nikterak výjimečné osoby jistě nevzniklo jako iniciativa zdola. Spíš to působí dojmem, že tento „obyčejný člověk“ byl do své role vybrán, aby ji sehrál do konce, na což dobrovolně přistoupil. Snad záměrně zde hraje roli lidového aktivisty (podobně, jak jste naznačila, ji hrál svého času Havel) aby přitáhl pozornost lidových vrstev. Jenže je nutné přiznat, že se prostě ocitáme v rovině spekulací a nebylo by čestné to nepřiznat. Milion chvilek může stejně tak dobře skrytě financovat například Open Society Found či jiná významná neziskovka, ale stejně tak může být i pravda, jak tvrdí sám Minář, že vše pochází od dobrovolných dárců prostřednictvím transparentního účtu. Naivních lidí ochotných dávat peníze na zbytečné projekty je stále dost. Potom totiž stačí jen protěžování mainstreamovými médii, což je v případě Milionu chvilek zcela nesporné, aby hnutí získalo dostatek stoupenců i dílčí vliv.  

Představitelé spolku Milion chvilek zveřejnili své plány na následující dva roky. Před letošními krajskými volbami hodlají uspořádat sérii protestně-diskusních akcí v krajských městech a následně do června 2021 chtějí projet křížem krážem celou republiku. Spolek si nově klade výsostně politický cíl, jak ho sám označil jeho předseda Mikuláš Minář. A to je dosáhnout toho, že „demokratické strany“, jak o nich zástupci spolku hovoří, zvítězí v parlamentních volbách v roce 2021. Myslíte si, že Milion chvilek svého cíle dosáhne?  

To ne, šance Milionu chvilek zvítězit v příštích parlamentních volbách pomocí bloku spřízněných stran je takřka nulová z důvodů vzájemné animozity, ambicí a rozdílného programu „liberálně-demokratických“ politických stran. Absolutně si nedovedu třeba představit koalici například ODS, Pirátů a TOP 09, či dokonce jiných politických stran. Navíc ta představa je velmi nekonkrétní a vágní, takže ani není jasné (a pravděpodobně to nevědí ani představitelé Milionu chvilek) jak toho dosáhnout. Koalice vzájemně animózních subjektů je možná jen krátkodobě a za cenu obrovské mobilizace mas před „vnějším nepřítelem“, v němž tyto strany a jejich představitelé sice vidí Babiše, ale málokterá se kvůli němu vzdá osobních ambicí a podřídí je společné věci.

Vidíte osobně Mikuláše Mináře a další významné osobnosti Milionu chvilek v dolní komoře parlamentu? A stane se to brzy? 

Ano, je to možné, pokud se lídr Milionu chvilek nebo jejich další představitelé dohodnou na kandidatuře nějaké spřízněné politické strany. Tato varianta je spíš pravděpodobná než vytvoření politického hnutí z Milionu chvilek. Jejích lídři právě tuto variantu mají možná v plánu – usednout do poslaneckých lavic a odtud řídit projekt Milionu chvilek a ovlivňovat politické dění.

Ale zpět k dnešním událostem… Proč zvolení Křečka veřejným ochráncem práv namísto končící Anny Šabatové vyvolalo odmítavou reakci spolku Milion chvilek?

Zde se dostanu trochu na tenký led, protože v zásadě zkritizuji obě dvě strany sporu, a navíc se jedná pouze o můj subjektivní názor. To zdůrazňuji. Milion chvilek pro demokracii je zjednodušeně řečeno v zásadě neoliberální projekt, který de facto svoji ideou „návratu k demokracii“ míří směrem do předbabišovského období vlády neoliberální pravice a militantního antikomunismu. Tábor, který prosadil Stanislava Křečka do funkce ombudsmana, je zase proud, který sjednocuje osobnosti a politické projekty od oligarchů, přes pravicové populisty až po národovce a náhle se definující konzervativce. Pro první skupinu vnímající svět jako boj prozápadní liberální demokracie a komunismu (jakkoli je to dnes směšně anachronické) symbolizuje Stanislav Křeček zlo „komunismu“, které je nutné „překonat“, přičemž toto „zlo komunismu“ představuje stejně Zeman, Babiš, Okamura aj., třebaže tito pánové kromě toho, že někteří využili „kariérní výtah“ předchozího režimu, reálně s levicí nemají cokoliv společného. Ale to už chvilkaři ve svém omezeném vidění světa nerozlišují. Pro druhou skupinu, která Stanislava Křečka prosazovala a adorovala, je Křeček naopak symbolem „jejich“ světa, který na Západě a ve střední a východní Evropě dostal podobu Nové pravice Alt-right, kterou představuje například Trump, Orbán či Kaczyński, více asi není třeba dodávat - každý asi ví, o jakou politiku se jedná (spojení národní oligarchie a populisticko-nacionalistické pravice), včetně jejich ideové výbavy. Stanislav Křeček a Mikuláš Minář jsou tak vlastně jedním z dalších zástupných symbolů „kulturních válek“ v současném euroatlantickém prostoru. Tím se dostávám k závěru: pan Křeček má s panem Minářem společné jedno. Ani jeden z nich není výjimečný. Ten druhý je nedostudovaný politický aktivista sloužící de facto proponentům neoliberalismu. Ten první je politický konformista, s názory, které velmi dobře ladí do noty současné pravicově - populistickému hnutí, a který zcela prokazatelně neoprávněně používal v 90 letech titul JUDR.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.