Yaravirus, jenž má průměr 80 nanometrů, přenáší améby. Na rozdíl od jiných amébních virů není gigantický a nemá složitý genom. Má ale značné množství předtím nepopsaných genů, jejichž podíl činí 90 %. Tyto geny nazývají sirotky (orphan gene), protože nemají homology v jiných druzích virů. Homologické jsou geny, které mají společný původ, ale liší se od sebe nukleotidovými náhradami (bodovými mutacemi) anebo většími změnami.

Pouze 6 genů Yaravirus brasiliensis má vzdálenou podobu se známými virovými geny. Analýza více než 8500 metagenomů (soubor genů všech mikroorganismů ve vzorku prostředí) neukázala, s kterými viry může být příbuzný yaravirus.

Vědci předpokládají, že narazili na první případ neznámé izolované skupiny virů anebo na vzdáleného příbuzného gigantického viru, který se redukoval v procesu evoluce.

Za gigantické označují velké viry, jež se dají vidět optickým mikroskopem a mají velké genomy. Obsahují geny, jež kódují složky syntetizující bílkovinu, což se nedá pozorovat u jiných virů.

Poškození DNA

V říjnu jsme informovali o tom, že vědci na Tomské polytechnické univerzitě (TPU) spolu s kolegy z České republiky prokázali, že umělé neuronové sítě mohou být použity k přesné identifikaci poškození DNA, které je způsobeno ultrafialovým (UV) zářením.

V budoucnu lze tento přístup úspěšně využívat v lékařské diagnostice, uvedla v útery tisková služba ruského ministerstva vědy a vyššího vzdělání.

„Vědci z TPU společně s kolegy z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze provedli řadu experimentů, které prokázaly, že umělé neuronové sítě lze úspěšně použít k přesné identifikaci poškození DNA způsobeného UV zářením. V budoucnu lze tento přístup úspěšně využít v moderní lékařské diagnostice,“ uvádělo se ve zprávě.

Podle autorů článku nebylo dosud prakticky studováno, jak přesně UV záření poškozuje strukturu DNA. Současně je prokázáno, že účinek ultrafialového záření může způsobit rakovinu. Drobné změny ve struktuře DNA je však klasickými metodami téměř nemožné odhalit.

V nové studii vědci z Ruska a Česka navrhli alternativu k již známým metodám. Pro studii se tedy využily modelové vzorky – oligonukleotidy různých sekvencí. Některé z nich byly ozářeny ultrafialovým světlem během různé doby. Poté byly pomocí speciálně konstruovaných senzorových systému a Ramanova spektometru, jejichž základem je studium rozptylu světla pro průchod přes vzorek, analyzovány změny ve struktuře DNA.