Konceptualismus je směr, který předpokládá, že při dostatečném objemu vstupních dat lze společenské procesy namodelovat a tyto modely aplikovat v rámci řízení společnosti. Tento směr příliš nepočítá s tím, že by existovaly „náhody“. Racionalismus naopak reflektuje, že budoucnost nelze zcela předpovědět a že vždy do hry vstupuje faktor „náhody“. Beseda se snažila nechat tyto přístupy prolnout. Hledaly se způsoby, jak aplikovat oba pohledy současně vzhledem k vybraným (diskutovaným) epizodám/událostem současné politiky, viz Milion chvilek pro demokracii či Ruská federace vs. USA...

Tento text je anotací k audionahrávce, již si můžete vyslechnout. Věříme, že vás osloví a že ji nasdílíte. Oproti nahrávce je transkript zjednodušen a zkrácen.

Reportér Sputniku se sešel s doktorem Hamplem a položil mu otázky také ex post. Zajímalo nás, proč vůbec k setkání konceptualistů a racionalistů došlo. Petr Hampl odvětil, že „bylo zajímavé zjistit, zda různé směry, kladoucí si podobné otázky, mohou spolupracovat“.

Svět jako matematický výpočet, nebo souslednost jakýchsi náhod…?

Hampl: Rozumím tomu tak, že vždy musíme brát v úvahu i nějaké působení náhody. I v matematice jsou oblasti jako teorie pravděpodobnosti, teorie rizik, pravděpodobnostní počet… Matematika operuje s náhodou. Proto otázka nezní buď, anebo.

Co když vše ovlivňuje objem informací? Kdo ví všechno (pokud takový subjekt je), dost pravděpodobně neudělá chybu. O to jde i při vývoji zbraňových systémů. Řídící jednotka, má-li maximum dat, zareaguje správně. Dokonce i tam, kde by člověk nestačil mrknout okem…100 % informací by vytlačilo náhodu někam zcela na okraj.

Jsou tu dvě záležitosti. Matematický model počítá s existencí náhod. Nemůžeme říct, že náhoda neexistuje. Souhlasím v tom, že bychom se měli snažit při zkoumání jevů náhod maximálně omezit. Je zde i možnost, že zdánlivá náhoda je synonymum pro neznalost nějakých pochodů – pro absenci dat. Kdybychom si uměli dosadit za maximum proměnných, mohli bychom náhodu hodně omezit.

Na besedě se skloňovaly pojmy jako PREDIKTOR a KOREKTOR… Společnost zajímá, kdo je ten hlavní ředitel zeměkoule, kdo tahá za všechny nitky.

Na besedě jsem řekl své stanovisko, že vidím tuhle myšlenku prediktora jako problematickou. Je nemožné, že by mohl existovat někdo, kdo by řídil všechny myšlenky všech lidí a jejich situaci… Takový prediktor z principu nemůže existovat. Pak je druhá věc – zda existuje skupina či spiklenecké centrum (zdroj vlivu), který je tak silný, že významným způsobem dokáže ovlivňovat dění. Říkám, že hrstka „prediktorů“ kontrolujících svět by byla v rozporu s ekonomickými daty a empirickými fakty.

Mají dějiny či politické procesy vůbec nějaký smysl? Je-li za vším i dílo náhody?

Je to otázka pro filozofy či teology. Zde to každý vidí jinak. Já jako empirický sociální vědec nemohu říkat, co má jaký smysl. Mohu ale konstatovat, že jsou v dějinách vzorce, které se opakují. Z toho vyplývá určitá předvídatelnost.

Do jaké míry může mít na procesy kolem sebe vliv naprosto normální, průměrný člověk, běžný spotřebitel řekněme?

Jednotlivec nemůže změnit svět. Zpravidla. Občas se jednou za pár set let narodí jedinec, který je výjimkou z pravidel. Většiny z nás se to netýká. Nicméně co může jedinec udělat, co je neméně podstatné, že může ovlivnit pravděpodobnost, že vývoj půjde určitým směrem. Když hovoříme o nepoznaných faktorech, v dějinách není opravdu nikdy nic jasného předem. Můžeme si alespoň říkat, že vidíme-li setrvávající aroganci vládnoucí třídy a roste-li s tím souběžně nespokojenost lidí, lze předpokládat revoluci. Například. Nicméně jistotu, že propukne, tu mít stejně nemůžete. Jedinec může jen o kousek posunout samu pravděpodobnost. Jedinec se může zasloužit o to, že o malý kousek zmírní pravděpodobnost, že tu za pár let bude islám…Více není v jeho moci. Ale i tak to dle mě není vůbec špatné.

Řekl byste, že má smysl se zabývat seriózně futurologií? Například tvůrci historického sci-fi se dost často ve svých prognózách „pěkně sekli“. Nebo je futurologie toliko uměním?

V různých starších sci-fi autor vzal trend a rozšířil jej; neuvažoval, že změny zasáhnou i to, na co on sám může v tu danou chvíli stěží pomyslet; neměl kapacitu zohlednit každý aspekt… V 18. století byla v Evropě formulována představa Laplaceova démona. Je to taková ideální postava schopná předvídat budoucnost. Laplace poukázal, že démon by musel umět zpracovat všechny události, které doposud na Zemi proběhly. Každá jedna z nich může mít na svědomí to, že se vývoj začne ubírat jiným směrem (efekt mávnutí motýlích křídel). Předpovídat vzdálenější budoucnost nejde. Jenže například jak v Rusku, tak v USA se v posledních letech udělalo hodně práce, aby se zdokonalily prognostické techniky třeba v horizontu dvou až deseti let. Tzn., tito hráči usilují o maximální snížení chybovosti odhadů. Hodně se na tom podílí psychologové a další odborníci. Jde o odvětví, jehož přesnost se zvyšuje.

V diskusi zaznělo, že hlavním prediktorem by mohl být Bůh… Jak vidíte polaritu náboženství vs. ateismus?

Ateismus je jednou z forem náboženství. Ani ateismus, ani křesťanství by se neměly zatahovat do vědy. Věda je o logice, dokazování, falsifikování.

Podíváte-li se na solární systém či vesmír vůbec či na takové organizované struktury jakým jsou mravenčí a včelí společenstva – vážně věříte, že nikde není žádné ústředí? Existují pozitivní vzory pro multipolárnost (množství center), o níž třeba hovoří ruský prezident Vladimir Putin?

Lze se inspirovat v dějinách Evropy. Můžeme si všimnout, že Západ byl nejstabilnější v těch obdobích, kdy neměl žádnou dominantní mocnost, kdy existovala rovnováha sil. Když tu bývalo řekněme pět podobně silných subjektů, tito se hlídali vzájemně, aby nikdo ze zbývajících nezesílil příliš. Pokud rovnováha byla narušena, většinou to vedlo k tomu, že se celý systém zhroutil. Na začátku naší civilizace to bylo vidět na řeckých státech. Příliš silné a mocné Athény vedly ke kolapsu říše během válek. Když Habsburkové mnohem později ovládli půlku Evropy, byl to také začátek kolapsu. Dnes je příliš silné Německo či USA. Z dějin vyplývá, že je lepší mít více center moci, která se vzájemně hlídají.

Má šanci být průměrný člověk svobodný? Šťastný? Na pozadí všeho, co bylo řečeno?

Problém je v tom, že nikdo pořádně neví, co je to štěstí. Snad lze ještě odhadnout, kteří lidé jsou šťastnější než jiní. Nicméně člověk je zřejmě schopen zachovat se tak, aby se nakonec mohl cítit i nadprůměrně šťastný.

Konceptualismus vs. racionalismus. Vyplývá z těchto směrů něco, co by se dalo poradit současným politikům?

Na besedě jsme se v zásadě shodli. Konceptualismus je cenný svou ucelenou teorií systému kontrol a metodou projektového řízení. Západní racionalismus je, a o tom jsem hluboce přesvědčen, v tuto chvíli jediným směrem, který může uchránit civilizaci od katastrofy.

Díky za rozhovor.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.