Nedávno navštívila Českou republiku ukrajinská delegace. Nevedl ji prezident Volodymyr Zelenskyj, který hned po svém zvolení dostal od českého prezidenta Miloše Zemana pozvání do Prahy, ale ministr zahraničí Vadym Prystajko.

Návštěva ukrajinského ministra zahraničí v Praze

Jak se můžeme dočíst na stránce českého ministerstva zahraničí, pan Prystajko se sešel se svým českým protějškem Tomášem Petříčkem. Tématy jednání byla ekonomická spolupráce, ukrajinské reformy, česká podpora demokratického směřování Ukrajiny i bezpečnostní situace a vztahy země s EU. Ministři zároveň společně zahájili Česko-ukrajinské fórum.

Česká média hlavního proudu se soustředila právě na fórum. Ukrajina prý českým badatelům otevře dokořán archivy tajných služeb a kdesi cosi. Stranou zůstaly dvě zajímavé věci. Tou první je takzvaný Jamburský dluh. Je to sekera z 80. let, kterou má Ukrajina vůči České republice z dob, kdy Československo dodalo do ukrajinských nalezišť plynu své stroje. Kyjev se k splacení dlouhodobě nemá.

O ukrajinském dluhu pohovoříme jindy. Zaujala nás jiná záležitost. Ukrajinský ministr na jednání s předsedou Poslanecké sněmovny Radkem Vondráčkem prohlásil, že by si Kyjev přál, aby český parlament uznal hladomor jako akt genocidy ukrajinského lidu.

O co jde? Ve 30. letech minulého století vypukl v Sovětském svazu hladomor. Historici jeho příčinu vidí ve slabé úrodě a problémech během kolektivizace sovětského zemědělství. Pouze v letech 1932 až 1933 hlad připravil o život nejméně 7 milionů sovětských obyvatel. Hladomor zasáhl úrodné regiony dnešního Ruska, Ukrajiny a Kazachstánu. V roce 2008 ruský parlament k 75. výročí sovětského hladomoru schválil deklaraci na počest jeho obětí.

Jenže Ukrajina dělá z tragédie politiku. Hladomor byla prý cílená genocida Ukrajinců, kterou zosnoval Stalin. Ruské a kazašské oběti Ukrajinci bagatelizují a zveličují ty své. Kyjev požaduje po západních partnerech, aby jim dali za pravdu. Aby potvrdili jejich status věčné oběti ruské agrese. Jinými slovy, jde o politický tanec na kostech.

V roce 2018 uznal americký Kongres hladomor jako ukrajinskou genocidu. V dohledné době bude o hladomoru hlasovat německý Bundestag. Německý tisk naznačuje, že výsledek nebude ve prospěch politiky kyjevského režimu.

A co český parlament? Jak se postaví k přímé výzvě ukrajinského ministra? Sputnik oslovil tři poslance. Členové Meziparlamentní skupiny ČR - Ukrajina Radek Zlesák z ANO a Jan Bauer z ODS na naše dotazy neodpověděli. O svůj názor se s námi podělil poslanec za KSČM a ověřovatel sněmovního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Ivo Pojezný.

„Žádné politické rozhodnutí nemůže předcházet nezávislému zkoumání a hlavně jednoznačnému závěru historiků. Takový závěr, mám dojem, ještě nebyl zveřejněn. Pokud však existují nějaké důkazy o organizovaném hladomoru sovětskou mocí proti ukrajinskému národu, pak by měly být neprodleně zveřejněny,“ říká politik.

Bylo to i v carském Rusku

O pohled na celou záležitost s českým uznáním hladomoru jako genocidy Ukrajinců jsme požádali předsedu Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičku.

„Nejsem poslanec Parlamentu ČR, takže se opřu o to, co prohlásil náš ministr zahraničních věcí Petříček na tiskové konferenci. Ten uvedl, že čeští historici mají získat přístup k dříve uzavřeným ukrajinským archivům. V této souvislosti mají Česká republika a Ukrajina podepsat příslušné memorandum. Takže po prostudování příslušných materiálů našimi historiky bychom mohli mít ucelenou informaci o událostech, které se tehdy na sovětské Ukrajině udály a pak může náš parlament, jestli uzná za vhodné, se k tomu postavit,“ říká předseda významného odbojářského spolku.

Pana Vodičky jsme se rovněž zeptali na samotný hladomor a jaký postoj zastává k události, k níž došlo na Ukrajině ve 30. letech minulého století.

„Takzvaný ‚golodomor' je politický pojem, který má znesvářit bratrské národy bývalého Sovětského svazu. Neúroda a klimatické katastrofy, jak jim říkáme dnes, byly jak v carském Rusku, tak i v SSSR periodickým jevem, které si vyžádaly milióny lidských obětí. V mnohém tak tomu bylo jak z důvodu velmi nízké úrovně zemědělství, tak i klimatickými podmínkami. Proto historicky jak imperátor, tak i sovětské vlády hledaly prostředky, jak změnit tuto situaci a zmodernizovat výrobu potravin,“ uvedl Vodička.

Podle jeho slov bylo jedním z prostředků zvaní do Ruska obyvatel z jiných zemí, kteří by mohli pozdvihnout úroveň ruského hospodářství.

„Tak se do ruské říše dostali i moji předkové, Češi, kteří koupili zemi na Ukrajině. Volyňští Češi v krátké době zvelebili rozsáhlé oblasti, díky svým znalostem a zkušenostem a dosáhli nejen v zemědělství mnoha úspěchů, takže se stali pojmem. Bohužel, ničivé války a jejich důsledky sehrály svoji roli – a ta Velká vlastenecká obzvláště. Moji předkové se tak zapojili do osvobozeneckého úsilí Rudé armády a v rámci 1. československého armádního sboru prošli bojovou cestu až do Prahy. Osvobozovali mimo oblasti sovětské Ukrajiny také Československo. Tak se moji předkové navrátili do své původní vlasti. Proto mi dramatické události ruských dějin nejsou neznámé. Prožili jsme si vše spolu. I dobré, i špatné. Proto odmítám ‚hladomor' jako politický pojem a prostředek k tomu, aby se vytvářelo soustavné napětí a nedůvěra mezi bratrskými národy,“ míní pan plukovník ve výslužbě.

„Máme naději, že se slovanské národy domluví“

A nakonec klíčový dotaz. Neměla by se Česká republika vyhýbat politizaci dějin, zejména podobných tragických okamžiků jako je hladomor?

„Politizaci dějin v dnešním kontextu mezinárodních vztahů se těžko můžeme ubránit. Pokusy využít fenoménu neúrody na sovětské Ukrajině – a musím zde poznamenat, že velká neúroda byla zaznamenána také v ostatních svazových republikách Sovětského svazu – je třeba nejen odmítnout, ale i odsoudit. Nikdo neměl a nemohl mít za cíl organizovat a pořádat genocidu na sovětské Ukrajině,“ uvedl Vodička.

„Dějiny a obzvláště společné dějiny by se měly zkoumat a osvětlovat střízlivě, bez pokusů zabřednout do neproduktivních diskusí a slepých uliček. Český národ má své historické kořeny v oblastech, které patří dnes Bělorusku, Rusku a Ukrajině. Dodnes čekáme a máme naději, že se bratrské slovanské národy domluví a dají historikům, společenským organizacím, ale i novinářům možnost a materiálně-technickou podporu celou tuto epopej lidem přiblížit. V našich dějinách jsou jak tragické okamžiky, tak i epochy slávy. Český svaz bojovníků za svobodu má ve svých řadách bojovníky, jejich rodiny a přátele, kteří jsou nositeli československých dějin za posledních sto let. Proto jsme pro co nejlepší vztahy mezi našimi národy, bez umělých překážek, které mají svůj původ v minulosti,“ říká předseda Českého svazu bojovníků za svobodu.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.