Pane Vladimíre, jste známým buskerem (pouličním muzikantem) Prahy, vystupujete v ulicích metropole i na náměstích, v minulosti na Karlově mostě, … v Praze vás každý zná. Proč měníte místa hraní, kde vás nyní můžeme vidět a slyšet a proč už nemáte své léty prověřené stálé místo na Staroměstském náměstí?

Vladimír Pinta: Busker? Já jsem hudebník, a co znamená slovo busker, nevím, a to zpívám i anglicky. Proč nejsem na Staromáku? Úředníci, jak se říká, vylili dítě i s vaničkou. Lépe řečeno je pravda, že na Staroměstském náměstí „působily“ obří plyšové pandy, provozovali je Ukrajinci. Potud asi chápu, že je úředníci odlifrovali pryč.

Jen tak na okraj, slovem ke kýči a kvalitě: Na Staromáku hrával Staroměstský dixieland, kde účinkoval trumpetista Husička od Vlacha (původní Orchestr Karla Vlacha, pozn.), kde hrál saxofonista Vladimír Burda od (rovněž původně „vlachovec“), Zdeněk Steinhauser od Bartáka, basista Pola od Smetáčků, prostě samé celebrity ze známých kapel. Tito lidé odešli, protože jim pražští zastupitelé zakázali používat bicí…

Abych se ale vrátil k jádru věci: Když se tedy turisté – abychom pochopili logiku radních –, fotografují s pandou před pražským Týnem, to už je asi až moc krásy najednou. Tudíž chápu rozhodnutí úředníků. Hlasoval bych s nimi svorně pro to samé.

Vysvětlím to „vylité dítě s vaničkou“... Hudebníci na náměstí přece nejsou kýčovitá plyšová zvířata. Mezi (námi) hudebníky je jistě velký rozdíl. Ale pokud mám mluvit sám za sebe – co odešli komunisti, vytáhl jsem trombón, saxofon a splnil jsem si svůj odvěký sen.

Jsem ješitný, třicet let jsem učil v polepšovně a dělalo dobře mé ješitnosti, že jsem mladé „vyvrhely“ ovládal očima, ti neutíkali ze zařízení a nakonec z nich přece něco bylo. Do hudby chodili, tj. do mého kabinetu, když nezlobili, takže za odměnu. Vešlo se jich tam tak deset. Měl jsem tam klasickou basu, měl jsem tam kytary, zesilovače, měl jsem tam hlavně obrazy, protože mou aprobací je výtvarná výchova.  Když tedy kluci nedělali bordel, docházeli ke mně muzicírovat. I po letech mě na náměstí poznávají. Nejen to. Vyhledávají mě a mají se ke mně, jako dříve. Mám z toho skvělý pocit.

Tak jako ony chovance, získávám si na ulici kolemjdoucí očima, čili nejen zvukem nástroje nebo hlasu. Když se u mě zastaví, za to nemůžu, ale mám z toho radost. Jestli něco umím, mám to od Boha. Jde-li o mě, věnuji se hudbě soustředěně celý život a hudba jako taková můj život doopravdy je.

Zažil jsem vybombardovaný Staromák po německém náletu, rozbouraný Staromák, který dosud není vlastně postaven – stojí tam torzo radnice. Místo aby náměstí úředníci dostavěli, je tam celá léta provizorní parčík… Rád bych věděl, proč tam ve stejném stylu nemohou budovy doplnit tak, jak tam byly?

Sice teď žiji na venkově, ale jsem rodákem z Prahy 1. Staromákem prochází celá Evropa, se kterou se léta zdravím. Na druhou stranu jsem ale také viděl i lidi podivné, kteří se tu pokoušeli o vystupování. Ale tohle je přece demokracie. Když ze sebe udělají šašky a unesou to, tak prosím. Vždyť o tom jsou i pěvecké soutěže, v daném případě ulice rozhodne, kdo umí. Kdo ne, ten do klobouku nic nedostane.

Copak všichni radní Prahy jsou odbornými muzikology? Ano, nechtějí v Praze ostudu. Jenomže tohle nás v podstatě vrací do doby kádrování. A řekněte, pane redaktore, kde je ta hranice?

V Evropě jsou buskeři přece všude. I v USA, tohle je životní styl. I tohle je, přátelé, showbusiness. V Americe všichni vzešli z ulice. Hrají tam virtuosové. To samé uvidíte v Itálii, v Moskvě... Takže Úřad městské části Prahy 1 najednou zrušil od ledna 2020 veřejné produkce hudebníků na Staroměstském náměstí. Ano, je to pro mě překvapení.

Jaké máte z toho pocity?

Na to není jednoduchá odpověď. Částečně jsem vlastně odvětil. Chlubivé plíce lezou z hrnce, ale stejně, copak bych předtím na Staromák docházel hrát, kdyby nepřeskakovala jiskra mezi mnou a těmi, co tam chodí? V tom je ten kumšt. Tohle má člověk od pánaboha. Buď ano, nebo ne. Cítím, že tam patřím.

Celá léta jsem tam byl. Jsem frajer z Prahy z Pohořelce. Zažil jsem rozbitý Staromák po německém náletu, rozbouraný Staromák, který dosud není vlastně postaven. Stojí tam torzo radnice. Místo aby náměstí dostavěli místo „provizorního“ parku, rád bych věděl, proč tam ve stejném stylu nemohou budovy doplnit tak, jak tam byly? Tomu by radní měli přece věnovat pozornost už od roku minimálně 1989, lépe řečeno od roku 1945.

Vymetat umělce z náměstí, to je příliš levné, na to nepotřebujete být ani zvlášť chytrý, ani zvlášť kvalifikovaný. Kdyby tak radní řešili důležité věci, které po nich zůstanou desetiletí jako svědectví poctivé úřednické práce, to by bylo něco, ale to je asi utopie. Tak se nedobrovolně (z donucení) smiřuji s tím, že jsem prostě asi ten busker. Jednou zde, jindy tam. Ale lidé se u mě zastavují, zpívají a tančí. Určitě mají pak lepší náladu.

Proč jste odešel z Karlova mostu?

Uměleckou komisi jsem nepřesvědčil. Zkoušeli mě v roce 2002. Nějací mě neznámí lidé si mě vyslechli. Řekli mi, že hraju potichu na trombón, že mě nikdo neuslyší. Přímo napsali, že „nehrajete nahlas, hrajete potichu“. Tak jsem se přemístil rovnou na Staromák, kde jsem léta „potichu“ hrál (směje se, pozn.). Je to tam pěkně v zátiší. Na Karlově mostě foukalo. Využívám kostelní zdi, protože vytváří přirozený rezonátor, stěna mé hraní zesiluje.

Jaký předvádíte žánr?

Jazz a vlastní písničky.

Co byste vzkázal posluchačům a radním Prahy?

Radním: že byly big bandy, byl Glenn Miller, byl jazz. Dnes málokdo umí zpívat. Lidi pějící spíše řvou. Upadlo i rádio. V celé Evropě. V USA na to umí hrát. Tam pořád umí zmáčknout trombón. U nás nemáme už kulturu. Právě proto hraji celou svojí duší. Žiji tím. Kdysi i ministerstvo vnitra mělo vlastní big band. Když za mnou chodí policisté, že mě někdo udal, nemůžou na místě posoudit kvalitu mého hraní. Řeší mě paušálně. Přitom mám v Praze zaplacené místo. Policisté by měli vědět, že mám licenci a neměli by otravovat, zvlášť když mě tam každý den vidí. To bych řekl úředníkům. A posluchačům? Dokud se mnou zpíváte, tančíte a máte radost ze života, nevzdám se a budu si dál plnit svůj sen.

Díky za rozhovor.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.