Zorganizují-li tito zastánci silového řešení libyjského konfliktu skutečně rozsáhlý silový zásah, bude to na jedné straně pokusem o obnovení evropské sféry neokoloniálního vlivu v severní Africe a Středomoří, na straně druhé tím bude otevřena geopolitická Pandořina skříňka.

Agentura Bloomberg s odvoláním na nejmenované „oficiální osoby EU“ informovala o silových plánech, které se v Bruselu projednávají: „Evropská unie může zřídit vojenskou misi, aby pomohla zajistit dodržování embarga na dodávky zbraní a možné zastavení palby v Libyi, protože se blok (EU) snaží zabránit konfliktu, do něhož jsou zapojeny Rusko a Turecko a který může destabilizovat Středomoří. I když v pondělí (20. ledna) na schůzce ministrů zahraničí EU v Bruselu nebyla přijata žádná rozhodnutí, dva činovníci, kteří byli diskusi přítomni, prohlásili, že bylo dosaženo konsensu ohledně toho, že je třeba zahájit přípravy na rozšíření vojensko-námořní a letecké hlídkové mise.“

Je třeba poznamenat, že otázka silové účasti EU v libyjském konfliktu byla nastolena poté, co byl poprvé zaznamenán určitý pokrok v otázce urovnání libyjského problému díky společným úsilím ruského a tureckého vedení. Je zřejmé, že rusko-turecká úsilí na normalizaci situace ještě zdaleka nedosahují cíle, ale snad samotnou skutečnost diplomatických úspěchů Moskvy a Ankary berou někteří evropští politici jako svého druhu ponížení a omezení sféry vlivu Evropské unie ve Středomoří, které si mnozí v Evropě zvykli pokládat za jakousi zónu zvláštních zájmů. Je příznačné, že žádná viditelná úsilí v libyjském směru evropské země až donedávna nepodnikly, nyní ale chtějí světu ukázat, že právě Brusel je hlavním hráčem v tomto regionu.

Při nejlepší vůli (a patřičné koňské dávce politické naivity) by bylo možné se pokusit rozeznat v myšlence nasazení válečných lodí a letadel EU pro zajištění embarga a dodržování příměří pokus o reálnou pomoc v nastolení míru v této těžce zkoušené zemi. Problém je ale v tom, že toto (zdůrazníme ještě jednou, hrozně naivní) vysvětlení nijak nesouhlasí s informací, kterou úředníci EU „prozradili“ americké informační agentuře po bruselské schůzce ministrů zahraničí.

„Jeden z účastníků pondělní schůzky řekl, že EU nemůže očekávat, že ji budou brát vážně, nedokáže-li použít sílu na hlídkování sousedního prostoru,“ píše Bloomberg a zdůrazňuje: „Evropští předáci se pokoušejí upevnit v Libyi poté, co zůstali mimo hru na pozadí skutečnosti, že Rusko a Turecko podporují znepřátelené strany konfliktu.“

Vojenské lodě a letadla, která létají nad Libyí a hlídkují její pobřeží, nejsou žádnými posly míru, ale svého druhu „psychologickým nástrojem“, jehož pomocí chtějí evropští předáci obnovit svou autoritu a docílit toho, že je budou konečně brát vážně a že se regionální problémy už nebudou řešit bez ohledu na jejich názory a zájmy. Z hlediska psychologického se to dá pochopit, ale z hlediska praktického toto schéma sotva přinese výsledky, s nimiž jeho autoři počítají. Zajištění embarga na dodávky zbraní pomocí vojenského loďstva nějaké konkrétní evropské země je myšlenka skoro nesmyslná z praktického hlediska. V Libyi je víc než dost nejrůznějších zbraní, Libye není ostrov, a v případě nutnosti tam mohou být zbraně přepravovány nejen po moři.

Možná, že nasycení pobřežních vod Libye vojenskými loděmi zkomplikuje práci nelegálním organizátorům hromadné migrace z Afriky do EU, pro něž se stala Libye oblíbeným překladištěm a skutečnou logistickou základnou, to je ale zase jen teoreticky. V praxi vzniká problém – co dělat se zadrženými čluny a loděmi nacpanými nelegálními migranty. Topit je přece nelze z politických a humanistických důvodů, vylodit v nejbližší členské zemi EU také nelze, protože Itálie (a právě ta by měla v takovém případě uprchlíky přijmout) je kategoricky proti, tím spíše, že to zbaví operaci smyslu, odvážet je do nějakých jiných evropských zemí bude také problematické, a vrátit je zpátky na libyjský břeh je skoro nesmyslné, protože celý tento proces se bude nejspíše opakovat.

S pokusy zajistit dodržování příměří v libyjské občanské válce bude ještě více problémů. Pro plnohodnotnou vojenskou intervenci je potřebná patřičná skupina vojsk, to ale ještě není tak hrozné, protože při nejlepší vůli Evropská unie může samozřejmě poslat nějaký bojeschopný útvar. Problém je v tom, jak budou evropští voliči reagovat na zprávy o smrti vojáků v Libyi (a oběti tam nejspíše budou) – zejména s ohledem na to, že v mnoha zemích EU voliči i nadále ostře odsuzují americkou intervenci v Iráku, a v libyjském vojenském dobrodružství uvidí její opakování – tentokrát v evropském podání.

Zůstává jen varianta využití vojenského letectva, které by pod záminkou zajištění příměří bombardovalo libyjské síly, které se bruselským jestřábům nebudou líbit. Problém je v tom, že všichni ostatní účastníci libyjského konfliktu, včetně nepřímých, budou proti tomu, a podniknou pravděpodobně protiopatření, která se Bruselu nebudou líbit. Více než to: pokus dokázat světovému společenství, že Evropská unie „bombarduje ve jménu míru“, bude sotva úspěšný. Možná, že právě vycházeje z toho jeden evropský politik, který informoval americkou agenturu o evropských vojenských ambicích v severní Africe, poukázal na nutnost získat svolení Rady bezpečnosti OSN k jakékoli operaci podobného druhu. Za takového scénáře si můžeme vsadit na to, že šance na schválení podobné rezoluce nebudou skoro žádné. Celý svět si příliš dobře pamatuje na precedent, který skončil smrtí Muammara Kaddáfího.

Ambice Evropské unie jsou pochopitelné: mnozí v Bruselu nechtějí, aby se libyjská infrastruktura na přepravu uprchlíků a zejména libyjská ropa a libyjský plyn (spolu s plynovodem Greenstream, který je pro Evropany důležitý) ocitly v rukou sil tak či onak spojených s Moskvou nebo Ankarou a vděčných právě jim, ne úředníkům z Paříže, Londýna nebo Berlína. Správným řešením tohoto problému jsou ale jednání se všemi zainteresovanými stranami, a nikoli řinčení zbraněmi a vojenská intervence. EU sama v mnohém zavinila své nynější problémy v Libyi, a teď by se neměla nafukovat a snažit se obnovit úctu k sobě, ale uznat své chyby a smířit se s tím, že odpovědnější geopolitičtí hráči budou zvyšovat svůj vliv v tomto klíčovém regionu.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.