Jožka Osoba: Bylo to zajímavé, protože, jak je známo, když jste v té době v SSSR nastupoval do vlaku, musel jste mít místo, jinak by vás do vlaku nepustili. Nastoupil jsem do vlakového kupé, ve kterém jeli mládežníci, kteří se vraceli z brigády ze Sovětského svazu.

Potřeboval jsem místo ve směru cesty, v té době mi nebylo dobře. Jeden takový mladík mi řekl, že si místo se mnou vymění. Pověděl mi, že Jan Palach, já jsem se mu představil jako Jožka Osoba. Potykali jsme se s Honzou. Vyprávěl, že se vrací z brigády. Já jemu zas prozradil, že jsem byl na služební cestě. V Praze jsme vystoupili, podali si ruce. Dohodli jsme se, že se někdy sejdeme. Když jsem pak byl náhodou v Praze, ještě jsme se dvakrát sešli. Já potom odjel na moře. Jednou přišla zpráva, že se v Praze (Palach) upálil. Když jsem slyšel jeho jméno, viděl fotografii, říkal jsem si – to snad není možné. Takový inteligentní mladý člověk a on se upálí!

Pokud jste se potkali po cestě ve vlakovém kupé, vzpomenete si, o čem jste zhruba hovořili?

Například o tom, jak to v SSSR vypadá, jak byli studenti na té brigádě, jak tam pracovali a jak tam byli dobrovolně. Také říkal, že byl rád jel na brigádu do Francie. Zdá se mi, že to uskutečnil. Byl takový zajímavý, inteligentní, slušný, to zejména. Bylo vidět, že je sečtělý, že má zájem o život.

Z vašeho vyprávění jsem vyrozuměl, že měl diametrálně odlišný vztah k sovětským lidem a pak sovětským politikům, kteří stáli za tím, že SSSR byl jednou z intervenujících zemí do ČSSR.

Hovořil o lidech (sovětských, pozn.) velice dobře. Špatnou věcí byla tehdejší politika, protože bez nás bylo domluveno, že nás (Varšavský pakt, pozn.) obsadí. Palach toto nechtěl připustit. Přál si, aby se náš národ vzchopil, abychom byli svoji, abychom byli Češi. „Československost“ je to nejdražší. My však pořád hledáme nějakého spojence… Věřím, že kdyby tu dnes s námi Palach byl, postavil by se a mluvil by o tom, že není možné, co se postupně odehrává…

Zde v Plzni se upálil mladý pivovarnický dělník Josef Hlavatý. Jak prožívají Plzeňáci události s Palachem a Hlavatým? Připomínáte si to, tak jako my v Praze?

Starosta Martin Baxa už druhým rokem na náměstí Masaryka udělal pietní místečko. Když je výroční den, kdy se Josef upálil, schází se tu skupina lidí, která postojí, položí nějakou tu květinu, nějaký ten věnec… Tím s připomínáme, co se tu stalo. Pan Baxa má vždy nějakých osm minut proslovu o dělníku z pivovaru. Dříve se o něm nemohlo mluvit, a když, tak velice špatně. Chtěli z něj udělat alkoholika. Díky panu Baxovi a dalším se prosadila myšlenka, že když může být v Praze Palachův týden, tak i zde se drží podobná vzpomínka. V den pohřbu Palacha se tady chodí na Masarykovo náměstí.

Další z osobností, s níž jste se dokonce přátelil, byl nyní zesnulý šéf horní komory Parlamentu ČR pan Jaroslav Kubera.

V pátek jsem se s ním telefonicky bavil. Slíbil, že mi udělá výstavu v Senátu. Mám mít teď na jaře výstavu v Teplicích. Říkal mi: „Jožko, počítej s tím. Chci tam tvou výstavu zahájit.“ Těšil jsem se, že výstavu zahájí. Dvacátého jsem se dozvěděl, co se přihodilo… Velice mě to mrzí. Politicky jsme byli každý jiný. Nikdy jsme se o politice nebavili. Stále však bylo o čem mluvit – o umění, o sportu… Všude, kam jsem s ním přišel, všude to byl on – Jarda. Měl jsem radost, když jsme se s ním sešli, blížil se ke mně se slovy: „Picasso, pojď ke mně!“ Věděl, že jsem Jožka. Ale nevěděl, jak se dál jmenuji. Až vloni v Teplicích, když jsem mu věnoval obraz, dozvěděl se, jaké mám příjmení. Těch šest let jsem byl pro něj pořád Picasso.

Můžete říct pár slov o vaší galerii? Jste bývalý námořník. V minulém článku jste uváděl, že se po zrušení České námořní plavby musel o sebe každý námořník postarat sám. Dle všeho se vám evidentně daří. Jak jste přišel k nové profesi? Malujete obrazy. Jak jste získal alternativní obor? Krom mořeplavby jste galerista, soudní znalec…

Než jsem šel na moře, studoval jsem střední školu v Praze na Žižkově. Na lodi jsem celý život maloval. Když jsem byl penzionován, říkal jsem, že bych si rád otevřel galerii. Oni (úřady) řekli, že musím mít praxi. Byl jsem u pana Červenky, který tu měl galerii. Pak jsem se osamostatnil. Letos je tomu jednadvacet let, co mám galerii. Snažím se prezentovat nejen západočeské umělce, ale malíře z celého státu. Kdo má zájem, může u nás vystavovat. Lidé, kteří mají doma nějaké dílo, které chtějí zpeněžit, jsou u mě na správné adrese. Jsem tu od toho, abych jim to zprostředkoval. Mám tu nádherné věci. Levoru, Michla… spoustu nádherných věcí tu máme. Prezentuji i svou vlastní tvorbu. Dříve jsem maloval lodě a místa, kde jsem byl. V poslední době maluju kubistické obrázky, které se lidem líbí.

Chtěl byste pozvat naše čtenáře na nějakou plánovanou vernisáž?

3. února budeme mít vernisáž. Kdo bude mít zájem, může přijít v 17:00. Naše galerie je otevřena od úterka do čtvrtka, vždy od 14:00 do pěti.

Povíte název galerie a kde jste v Plzni k nalezení?

Je to Galerie U Andělíčka, máme tu krásného andělíčka. Je to hlava ze schodiště z lodi Titanic, resp. z návrhu na loď Titanic. Kdo viděl film Titanic, ví, že u zábradlí byl vlevo a vpravo andělíček. My tu máme toho jednoho. Je to vlastně „kopyto“, dle kterého se odlévaly slitiny tohoto artefaktu na lodě do Skotska. Na to jsem pyšný, že to tu máme. Jsme ve Veleslavínově ulici 30 v Plzni. Je to blízko filozofické fakulty. Z druhé strany je pivovarnické muzeum. Rád vás tady uvidím.

Děkujeme všem za pozornost. Díky za rozhovor.

Také děkuji a všem přeji zdraví.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.