Kniha Tábor svatých francouzského autora Jeana Raspaila vydaná v roce 1973 byla už tehdy proroctvím, kde je zpečetěn osud bílého světa.

700 milionů bělochů, z nichž cca 1/3 zestárlých, bude čelit v Evropě 400 milionům Maghrebinců a afroasijských musulmanů, kteří se mají stát podle vítacích manévrů hopkající německé vládní kobyly Merkelové našimi novými bratry a sestrami.

Lidí sedících „aktivně“ ve stínu stromů a modlících se k Alláhovi.

Naše kulturní identita je určována po tisíce let a vstřebat neutuchající příliv vetřelců, kteří s námi nemají nic společného je reálně nemožné.

Kdo tvrdí, že v naší kultuře je místo pro minarety, mešity, muezziny, falešnou zdrženlivost dle Koránu, mnohoženství a ponižující burky, je nehorázný lhář.

Pokud zůstaneme neteční jako doposud, bude jich přibývat a budou stále citelněji otravovat a komandovat.

Obtěžují zaostalou nevědomostí a zpátečnickým náboženstvím, závistí k blahobytu bílých a nenávisti k jejich svobodě.

Evropa je již sama o sobě oslabená psychologickým, ontologickým a sociálním rozpadem.

Postrádá projekt, který by nadchl všechny lidi. Pokulhává za velkými hráči současnosti Ruskem a Čínou, kde se odehrávají velkolepé moderní technologie a dechberoucí stavby 21. století.

Pod odpudivou směskou smetí fundamentální ekologie, nezájmu o zachování tradic, individualismu, falešného humanismu neziskových organizací, zůstává zvýrazněná úzkost společnosti  s mocným voláním po změnách.

Ne všichni Evropané zůstanou v Evropě. Jak by se tam vůbec s novými bratry a sestrami všichni vešli?

V budoucnu budou nuceni utíkat před islamizací.

Západ šel vždycky na východ.

Nikdy naopak.

Jen zaslepení předstírají, že nehrozí žádné nebezpečí.

Neboť Západ je prázdný a neschopný pustit se do boje s invazí silně motivovaných.

Po stránce praktické a materialistické je západní Evropa společenstvím národem maloměšťáků, které si ještě i za plné krize dopřává ve jménu zděděného i čím dál míň zaslouženého bohatství miliony Alláhových služebníků.