Dokonce se politici začínají mezi sebou hádat, kdo má  pravdivější pravdu o tom, co se v ní dělo. Také V. Jourová, vzděláním právnička a nyní místopředsedkyně Evropské komise pro hodnoty a transparentnost ve středu v Evropském parlamentu vystoupila na plenárním zasedání ve Štrasburku s jiným pojetím výkladu o příčinách druhé světové války, než je ten, který předložil docela nedávno jeden z velikánů evropské i světové politice, byť vzrůstem trochu pomenší Putin. Ten vyjádřil na rozšířeném zasedání vojenských špiček v Moskvě, následně pak i na tiskové konferenci a poté v různých médiích, svůj velice originální názor na příčiny toho, co se v nedávné minulosti jeho země, přímo v kremelských místnostech (v době kdy se tam podepisoval známý Ribbentrop-Molotovům pakt, pak odehrávalo.

Trochu se to nicméně podobalo tomu, jako když nějaký filmař či žurnalista zabrousí do této sféry a má potřebu se prohlásit za velkého, resp. největšího dějepisce. V případě Vladimíra Vladimíroviče šlo o projev, v němž zmínil, že dobře ví, kdo začal 2. světovou válku. Neuvedl sice odkud svoji znalost načerpal, ale můžeme se dohadovat, proč s tím spojené dohady o tom jak se to vlastně stalo, přijal za své. Nejspíše jej již dlouho – lidově řečeno - sralo, že v jiných zemích stále připomínají podobnosti mezi bolševickým SSSR a nacistickým Německem.  

Těch podobností bylo sice dost, ale u Putina šlo tentokrát především o reakc na nedávnou (zářijovou) proklamaci evropského parlamentu na uzavření zmíněného paktu jako data, kdy mělo dojít k zahájení zatím největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva. Tradičně uváděné datum 1. 9. 1939 by podle něj asi už nemělo být považováno za začátek druhé světové války, jak je to dosud (chybně) uváděno v našich i cizích učebnicích na základních i středních školách. K válce podle nich tedy došlo již o týden dříve.

Být na místě prezidenta RF, také by mě podobné pitomosti vyprodukované samozvanými odborníky-politiky z EU štvali, ale byl bych přinejmenším opatrnější. Znalosti historie nejsou zjevně jeho nejsilnější stránkou, i když jinak dovede objevovat v moři amfory, střílet tygry apod. Pro nás je zajímavé, že docela trefně připomenul některé události, které tomu všemu předcházely, včetně těch týkajících se i našich dějin. Konkrétně Mnichovského paktu, v němž oremiér Velké Británie Chamberlein přímo  nabídl tehdejšímu Německu, aby využilo válečného potenciálu předválečného Československa k realizaci svých válečných ambicí směrem na Východ.  

Také  tvrzením Putina o podílu Polska na tomto dění se nedá nic moc vytknout. V jeho interpretaci se však skrývá i jistá –  a dost značná – neochota uznat třeba to, co válečnému konfliktu mezi Německem a Polskem předcházelo a co je spojeno s dějinami SSSR. Neznalost vlastních dějin  (nebo spíše účelové zapomínání některých událostí)  je  typická  i pro jiné dnešní i minulé politiky, jejichž vědění o tom co bylo a je, bývá silně  pokřivené špatně nastavenou optikou vnímání minulosti. 

Lidé jako Putin především nemají ve zvyku svá tvrzení kriticky prověřovat. Může to být ovšem způsobeno i nedostatečným vzděláním v této oblasti. „Velikáni“ dnešní politiky z těchto důvodů rádi zapomínají na to, že dějiny – a to i dějiny druhé světové války - nezačínaly někdy až v r. 1938 či 1939, ale o trochu dříve. Měli by být také skromnější ohledně svých schopností zkoumat minulost.

Dějiny druhé světové války asi nezačaly ani v r.1922, kdy Němci potají uzavřeli v severoitalském Rappalu tajné dohody se sovětským Ruskem o spolupráci - včetně sféry zbrojení - pokračující až do osudného 22. června 1941, kdy se z těchto „přátel“ stali nepřátelé.Bez nich by asi bylo těžké pochopit, jak mohlo předválečné Německo, které po uzavření versaillského míru smělo udržovat jen nevelkou armádu o síle 100 tisíc mužů (tzv. reichswehr), a nesmělo ani novými ponorkami, ani moderními válečnými letadly, tanky či jinými těžkými zbraněmi, disponovat při invazi do Polska tak dobře vyzbrojeným a připraveným vojskem. 

Nikdo totiž předtím nezakázal Německu, aby si povolený válečný potenciál nevylepšilo výcvikem svých vojáků na 3 velkých cvičištích na území SSSR, a aby tamtéž nezkoušeli s předstihem nové typy těžké výzbroje a nevyráběli je pak v sovětských továrnách, které tam pomáhali - v rámci Rapallských dohod - postavit (ponorky podobným způsobem byly zdokonalovány v Holandsku). Vítězové z první války o tom prý neměli ani tušení. Bez těchto „opomenutí“ si lze těžko vysvětlit, jak k tomu, co dnes nazýváme druhou světovou válkou, mohlo dojít. Tato válka nezačala ani tím, že v roce 1918 uzavřelo Německo a Rusko Brest-litevský mír, či tím že Německo propašovalo do Ruska tranzitem před Skandinávii svého spolupracovníka V. I. Uljanova, aby k tomu všemu pomohlvytvořit podmínky.

   

Samozřejmě zde bylo více faktorů. Na vznik druhé světové války měla silný vliv i neschopnost britských či francouzských politiků, kteří se pasovali za strážce nového míru. Jejich zájmy spojené se snahou udržet svá impéria nevysvětlují, vedli samozřejmě k podpoře Drang nach Osten. Počítali evidentně s účastí Polska na tomto vývoji.

K tomu, aby Německo mohlo začít na konci třicátých let válku a tedy i to, co se pak dělo, bylo nutné i mnohé jiné, o čem se ani Putin, ani jiní v dějinách nepříliš vzdělaní znalci minulosti nezmiňují. Nejspíše o tom ani netuší. Nedávné dějiny zůstávají nesnadným soustem nejen pro europoslance, ale i pro západní i východní historiky. Pakt podepsaný v srpnu 1939 v Moskvě byl tedy jen jedním z mnoha faktorů tehdejšího dění. Také N. Chamberlain byl jen jednou z podivných figur tohoto procesu. Stejně tak to ale platí i pro tehdejší polské politiky, které Putin ve svém projevu obvinil z antisemitismu, když v r. 1934 uzavřeli pakt o neútočení s německou vládou v čele s kancléřem Hitlerem. Pakt, který mj. vyústil i v účast Polska na destrukci Československa.

Je pozoruhodné, jak staré mýty i fámy o tom, co bylo, žijí svými vlastními životy dále. Dějiny jsou velmi komplikovaná záležitost a nedokáží se v nich často vyznat ani ti, kteří jejich studiu věnovali své profesní životy. To, že jsou jednotlivé události či postavy tohoto procesu použitelné k vyjádření postojů a zájmů různých alfa-samců (dnes i alfa-samic) týkajících se ve skutečnosti jiných příčin, je zřejmé. Co na tom, že to vše bylo jinak? 

Putina naštvali evropští „znalci“ dějin stejně jako jej iritují polští vykládači historie, v níž je vše vykládáno tak, jak je to pro ně výhodné. To se dá pochopit. Putin tím ale šlape tzv. v porcelánu. Získává tím špatné renomé člověka, který rád mluví do všeho a o všem. Tedy i do věcí, kterým zjevně nerozumí. Neměl žádný důvod k tomu vyvracet jeden podvodný výklad evropských poslanců jiným podvodným výkladem.

Pravda ovšem je, že také v naší historii se to takovými „všeznalci“ hemží. Není vůbec snadné porozumět všem těm osmičkám a jiným výročím, zvlášť když nesmysly o nich šíří i tzv. odborníci s vysokými akademickými hodnostmi a tituly. Rozumět dějinám a zkoumat je, to není vůbec snadné. Není to ale ani nutné. Měli by nechat dějiny na pokoji a více se zajímat o to, co právě je a bude. Bylo by dobré, kdyby to už někdy těmto politikům či žurnalistům konečně došlo. Mohli bychom se jinak dočkat třeba toho, že za začátek druhé války bude prohlášen třeba až červen 1941 či v případě europoslanců nějaký jiný nesmysl.

 

Díky vystoupení Jourové ve Štrasburku jsme se ale konečně dověděli, co vlastně ty její kompetence v radě EU konkrétně obnášejí. Nejde asi jen o hodnoty a transparentnost, ale i o nový výklad evropských dějin ve XX. století. Výklad, který vzhledem k tomu, kdo Radě EU šéfuje,  může vést k tvrzení, že nikoliv Německo, ale jiné evropské země  jsou odpovědné za druhou světovou válku.Tedy že se Německu křivdí a křivdilo, a že je už čas přepsat evropské dějiny tohoto období. Jinak řečeno, dost bylo různých odborníků na dějiny. Politici jsou ti, kteří tomu rozumějí nejvíce.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)