Kandidát historických věd docent Jurij Borisjonok z katedry dějin jižních a západních Slovanů Fakulty historie Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova to napsal ve svém článku. Putinova prohlášení o Polsku byla ovšem vyloučena.

Zhodnocení ruského prezidenta Vladimira Putina určitých událostí a faktů předvečera druhé světové války, které byly poprvé vysloveny 19. prosince na velké tiskové konferenci v Moskvě, a které se dále rozvinuly v následujících veřejných vystoupeních 20. a 24. prosince, vyvolala v Polsku informační a politikou bouři, která zuří již několik dnů. Vyvrcholením událostí byla vyzvání ruského velvyslance v Polsku Sergeje Andrejeva na ministerstvo zahraničí 27. prosince. Setkání trvalo více než dvě hodiny s prezidentem Andrzejem Dudou ohledně ruského hodnocení historie.

Putinův hlavní text teprve přijde

Je logické snažit se pochopit, co se děje, zdůrazňovat politickou a historickou váhu těchto událostí. Jako historiku je mi mnohem bližší přemýšlení o faktech, událostech a jejich interpretaci a nechávám na čtenáři přístup k politickým akcentům, a to až k výrokům Antona Macierewicze (bylo by zvláštní, kdyby to bylo bez něj) o tom, že prohlášení ruského prezidenta se mu zdála jako „veřejná a verbální agrese“.

Proto necháme stranou plody bohaté představivosti polských politiků na téma toho, co leží za Putinovou vizí historie a také, jak velké důsledky čekají poté Polsko (je překvapivé, že zatím nikdo nezmínil přílet mimozemšťanů na břeh Visly).

Připomeňme si historický nástin diskuse, která proběhla ještě před Vánoci. Vladimir Putin emocionálně a s odkazem na zdroje sdílel své dojmy z dokumentů, které se staly přípravnými materiály pro jeho velký článek o historii druhé světové války, který by měl být napsán a zveřejněn v blízké budoucnosti.

Bylo by logické čekat na hotový text na toto téma a argumentovat již s konečně formulovaným konceptem. Hned však poznamenávám jeden charakteristický znak: nikdo nezpochybňuje pravost citovaných dokumentů, ale polští oficiální představitelé kritizují ostře Putina za jeho historické názory, ale pouze na úrovni rétoriky.

Při hledání stalinského vyprávění

Nejen v komentáři náměstka ministra zahraničí Macieje Przydacze ze dne 27. prosince, ale také v podrobnějším prohlášení polského ministra zahraničí z 21. prosince nenajdeme se vší touhou nic jiného než odvetný výklad pravdy moderní polské historické politiky. Žádná předmětná polemika z hlediska Putina přitom neexistuje, a priori ji nazvali „stalinským historickým vyprávěním“ hned dva zástupci polského ministerstva zahraničí. A jestli Przydacz věří, že jsou snahy stejné vyprávění zavést do ruských představ o historii „vědomě a agresivně“, pak Szymon Szynkowski vel Sęk vidí toto vyprávění na Twitteru jako „lež o druhé světové válce, odpornou propagandu, která uráží miliony obětí totality“.

Stalinský historický příběh, jehož vrcholem, jak víte, se stal Krátký kurz dějin Sovětského svazu, který je momentálně sledován ve všech detailech také ruskými historiky. Pokusy o odhalení této verze minulosti v prosincových projevech Vladimira Putina výsledek nepřinesly – pohled ruského prezidenta odráží pouze moderní vývoj ruské historické politiky. Přehodnocení názorů přímo souvisí s obtížným obdobím předvečera druhé světové války a událostmi v letech 1938 – 1939. Skutečnost je taková, že v době PLR, počínaje dobou Władysława Gomułky, ve jménu současného stavu „nezničitelného polsko-sovětského přátelství“, bylo Polsko v sovětské propagandě obvykle vylíčeno jako nevinná oběť hitlerovské agrese, vědomě mlčící o nepohodlných spiknutích a faktech své vnější politiky. A tato setrvačnost se pak rozšířila do rané postsovětské éry.

S tímto přístupem se Spojené království a Francie výhradně provinily negativním výsledkem moskevských rozhovorů se západními mocnostmi z roku 1939. Dokumenty, které se v posledních letech staly vlastnictvím historiků a široké veřejnosti, mimo jiné jasně ukazují značné úsilí francouzské diplomacie přesvědčit polské spojence, aby zmírnili své sebevražedné tvrdé postoje ohledně pravděpodobného přijetí Rudé armády v případě skutečné vojenské hrozby. Tato pozice ministra zahraničí Józefa Becka byla jedním z klíčových faktorů, které vedly v srpnu 1939 k neúspěchu jednání mezi SSSR a Velkou Británií a Francií a rozhodnutí sovětského vedení přijmout německé návrhy na uzavření smlouvy o neútočení podepsané 23. srpna.

Stopy stalinského vyprávění (a tato věc je velmi typická, nemůžete ji zaměnit s ničím) jsou neočekávaně vidět v tonalitě hodnocení Putinových polských odpůrců, často představujících odvolání k „jedinému správnému pohledu“, který Stalin tak rád zaváděl v různých oblastech.

Axiom z historie

Takový axiom z historie najdeme 28. prosince v komentářích tiskového tajemníka polského prezidenta Błażeje Spychalského, který připomněl vystoupení Andrzeje Dudy 1. září ve Varšavě, kde bylo jasně zdůrazněno, že druhou světovou válku začal „rusko-německý tandem“ – přesně v tomto sledu. Ale přesně to stejné najdeme v rezoluci Evropského parlamentu z 19. září, kterou Putin kritizoval, pod názvem „o vlivu historické paměti na budoucnost Evropy“: „Poskytnout jednoznačné a principiální posouzení zločinů a agresivních činů, za kterými stál totalitní komunistický a nacistický režim“. Poznamenejme, že vicepremiér Jarosław Gowin na Twitteru toto usnesení doslovně nazývá „úspěchem polské historické politiky“.

Vraťme se ale k Spychalskému. Ve své prezentaci názorů prezidenta Dudy tvrdí, že pokud by nebylo paktu Ribbentrop-Molotov, pak by „druhá světová válka pravděpodobně nikdy nezačala, nebo by nezačala 1. září 1939“. Hitler by stejně napadl Polsko bez dohody s SSSR – tyto plány zůstaly nezměněny od jara 1939 poté, co Berlín zrušil prohlášení o neútočení s Polskem. Nepodepsání paktu by neznamenalo válku 1. září, ale 20. srpna, důkazem čehož je překročení polské hranice v té době některými německými jednotkami na místě bývalé hranice s Československem, které neobdržely rozkaz zrušit útok včas. Tento malý příklad jasně ukazuje, že přístup k historii pomocí axiomatického vyprávění, pro pohodlí zvaného stalinský, pro adekvátní posouzení takové složité historické éry, jako je předvečer druhé světové války, se příliš nehodí. Je konstruktivnější nahradit axiomy teorémy, které je třeba prokázat metodami podléhajícími historické vědě.

Ale v reálné politické praxi z prosince 2019 se vše ukázalo být jednodušší. Marcin Przydacz si je jistý, že „jsme připraveni vysvětlovat ruským diplomatům historickou pravdu tak dlouho, jak to bude nutné. Do té doby, dokud nebudou souhlasit s tím, že svět nezapomene na pakt Ribbentrop-Molotov a na přehlídku sovětsko-hitlerovských vojsk v Brestu“. Samotný pakt a historie s tajnými protokoly k němu, jakož i zmíněná přehlídka, však byly dávno podrobně vysvětleny, a to v různých dokumentárních pramenech, zejména v ruské historické vědě. A pro svět je logické nezapomenout i na prohlášení velvyslance Lipského, že?

Říkal to Lipski?

Obzvlášť velké rozhořčení v Polsku vyvolala hodnocení ruského prezidenta ohledně jednání předválečných polských úřadů s Hitlerem o plánech na vyřešení židovské otázky. Poznamenávám, že na rozdíl od posuzování událostí ze srpna 1939, nemluvíme o použití nedávno odtajněných archivních zdrojů. Některé citované dokumenty jsou známy již dlouhou dobu, včetně zprávy velvyslance v Berlíně Józefa Lipského ministrovi Beckovi dne 20. září 1938, poprvé zveřejněném v ruském překladu v roce 1948 v Moskvě v prvním svazku publikace „Dokumenty a materiály druhé světové války“ (Str. 208 – 216) s popisem rozhovoru mezi Lipským a Hitlerem ve stejný den.

Je důležité zdůraznit, že kromě nyní široce šířené antisemitské věty o stavbě pomníku Hitlera ve Varšavě existují jasné známky koordinace mezi Německem, Polskem a Maďarskem s antisovětským důrazem. Lipski píše: „Pokud jde o maďarské požadavky, specificky jsem vyzdvihl otázku Podkarpatské Rusi, zdůraznil strategický okamžik ve vztahu k Rusku, komunistickou propagandu uskutečněnou na tomto území atd. Mám dojem, že kancléř (Hitler) se o tento problém velmi zajímal, zejména když jsem mu řekl, že délka polsko-rumunské hranice byla relativně malá a že pomocí společné polsko-maďarské hranice přes Podkarpatskou Rus bychom vytvořili silnější bariéru proti Rusku.“  To znamená, že zničení Československa není samoúčelné, hlavní věcí je vytvoření „silnější bariéry proti Rusku“. A Hitler na schůzce s Lipským 20. září „trval na tom, že Polsko je hlavním faktorem, který chrání Evropu před Ruskem“.

Neméně charakteristické jsou dva úplně první hlavní body z pokynů Becka Lipskému k setkání s Hitlerem, které byly dány den před 19. zářím 1938: „Žádám vás, abyste v rozhovoru s říšským kancléřem dodržovali následující směrnice: 1. Vláda Polské republiky uvádí, že díky jejímu postavení ochromila možnost zásahu Sovětů na českou otázku v nejširším slova smyslu... Manévry, které jsme vedli ve Volyni, byly Moskvou chápány jako varování. 2. Polsko považuje zásah Sovětů do evropských záležitostí za nepřijatelný.“

To znamená, že Polsko bylo v září 1938 situačním spojencem Německa nejen proti Československu, jak se obvykle věří, ale také proti SSSR a jeho vlivu na evropské záležitosti v jakékoli formě. Doplňme, že korespondenci mezi Beckem a Lipským, vzhledem k tehdejším schopnostem sovětské a německé zpravodajské služby, četli nejen dva polští diplomaté. V Moskvě měli možnost znovu se přesvědčit o koordinaci akcí mezi oběma zeměmi a v Berlíně o spolehlivosti (v té době) očekávání a výpočtů pro pokračování výše uvedené situační aliance.

A tady je bod, který vyvolal zvláštní rozhořčení Vladimíra Putina: Hitlera „napadlo řešení židovského problému emigrací do kolonie v souladu s Polskem, Maďarskem a možná Rumunskem (zde jsem odpověděl, že pokud si to najde své řešení, postavíme mu úžasný památník ve Varšavě)“. Podobný nápad vyjádřil Hitler ve svém rozhovoru s Beckem 5. ledna 1939, Putin to citoval z německého záznamu plukovníka Schmidta a poprvé zveřejněného také v ruštině, dávno před rokem 1971.

Komentátoři mají sklon vidět stopy polsko-francouzských plánů ohledně přestěhování židovského obyvatelstva na ostrov Madagaskar – slova Lipského však jasně ukazují, že Hitler v případě úspěšné koordinace rozpadu Československa budoval svůj vlastní projekt do budoucna, který nezahrnoval plnou francouzskou účast. Politika usmíření by mohla pokračovat s poskytováním kolonií Francií pro tento projekt, který by v případě realizace mohl skutečně vést k četným obětem – obtížné klimatické podmínky pro Evropany na Madagaskaru spojené s nedostatečně rozvinutou infrastrukturou, jednoznačně předpokládané přemístění v žádném případě do letovisek.

Velvyslanec Lipski to všechno bohužel řekl, o čemž svědčí dokumenty, které byly historikům dlouho známé. V předválečné Evropě v letech 1938 – 1939 prostě nebyli žádní „bílí a bohatí“ politici a země – to je to, co si musíte pamatovat, a nevybírat pohodlné fragmenty z historie kvůli současné politice.

Zakončíme to optimisticky. Z Polska zní někdy hlasy poněkud jiného tónu. V Gazeta Wyborcza Jarosław Kurski, první náměstek šéfredaktora, řekl, že Vladimir Putin v podstatě dělá to samé jako PiS – konkrétně sleduje historickou politiku. To je pravda. Každý má konec konců svou vlastní historickou politiku a protestovat proti této neotřesitelné pravdě můžete, jak chcete, ale dosáhnout výsledku se sousedem jiného názoru je fantasticky obtížné, ne-li nemožné.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.