Zdá se, že je situace VNJ stále složitější kvůli ofenzívě Libyjské národní armády, vedené Chalífou Haftarem, na Tripolis. To trvá již několik měsíců, ale četná halasná prohlášení velení této armády i nadále nejsou podporována výsledky. Soudě podle toho, že se libyjská vláda obrátila s prosbou o vojenskou pomoc na Turecko, se situace s libyjskou vládou, uznanou světovým společenstvím, skutečně zhoršuje.
Poznámka „uznaná světovým společenstvím“ je v daném případě zásadní, poněvadž Vláda národní jednoty (VNJ) založená v roce 2015 za podpory Rady bezpečnosti OSN nemá v žádném jiném smyslu v Libyi moc a ani ji nikdy neměla. Asi 90 % území této země totiž kontroluje Haftarova armáda.
A právě proto na adresu Ruska pravidelně znějí obvinění z poskytování pomoci Haftarovi. V posledních týdnech byli nejpopulárnějším tématem „ruští žoldáci“, kteří prý bojují na straně Libyjské národní armády. Mluvil o tom také turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Moskva však tyto narážky neustále vyvrací, i když vůbec neskrývá, že má kontakty s oběma stranami, a to ve snaze přispět k mírovému urovnání.
Copak ale Erdogan nechápe, jaké vojenské a politické nebezpečí představují pro jeho zemi podobné plány?
Myslíme, že chápe. Jenže má před očima velmi výrazný a atraktivní příklad, který ho povzbuzuje vsadit všechno na jednu kartu.
Jde o vojenskou operaci v Sýrii.
Dva blízkovýchodní arabské státy jsou sužovány občanskou válkou, což je výsledek zásahu Západu do jejich vnitřních záležitostí. Legitimní vláda (i přesto, že mezi Bašárem Asadem a hlavou VNJ Faízem Sarrádžem existuje podstatný rozdíl) kontroluje minimální část země a je na pokraji definitivní porážky ze strany vojenské opozice, oficiálně žádá o pomoc vlivného spojence a dostane ji.
Jak to dopadlo v Sýrii, všichni moc dobře vědí. „Avantýra Kremlu odsouzená ke krachu“ se stala pro SAR záchranou a pro Rusko vojenským a politickým triumfem - zajistila ekonomické výhody a umožnila získat klíčovou roli v blízkovýchodních procesech.
Zdroje a příčiny ruského vítězství v Sýrii budou ještě dlouho podrobně analyzovány historiky a vojenskými experty. Avšak to hlavní je jasné.
Za prvé, je to činnost Generálního štábu Ruské federace, který vytvořil plány konkrétních operací a celkovou strategii kampaně, což umožnilo velmi omezenými silami a přesnou snahou dosáhnout vytyčeného úkolu.
Za druhé, je to doplnění vojenských metod o aktivní proces politických jednání, přičemž méně na mezinárodních summitech než na nižší úrovni, s konkrétními kmeny a polními veliteli.
Dnes tak můžeme jen čekat, zda se Turecku podaří tyto zkušenosti zopakovat v Libyi. Anebo, zda zjistí, že jde o exkluzivní ruské know how, které nemohou jiné státy okopírovat.
Odpověď na tuto otázku je pro svět snad stejně tak zajímavá jako samotný výsledek vojenského zásahu Ankary do libyjských záležitostí, což je zřejmě nevyhnutelné.
Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.