Diplomat si z pochopitelných důvodů přál zachovat anonymitu, a tak se dějiny nedozví jméno autora toho nejlepšího vylíčení geopolitické krize, která se dnes vyvíjí na jižním a jihovýchodním křídle NATO.

Krize je dle něj již natolik vážná, že v americkém informačním prostoru probíhá dost otevřená diskuse na téma: „Co vlastně dokáže Washington udělat s tvrdohlavým Erdoganem?“ Výsledky tohoto kolektivního průzkumu expertů, diplomatů, analytiků a úředníků svědčí o stavu světové americké hegemonie a o pocitech NATO.

Spoiler: Ukazuje se, že „doktor“ Emmanuel Macron měl se svou diagnózou pravdu.

„Co může NATO udělat s Tureckem?“

klade si otázku americká agentura Bloomberg a současně si stěžuje, že NATO „není klub.“ Obyčejný klub (má zřejmě na mysli typický londýnský klub pro gentlemany nebo americký klub pro příslušníky bohatých rodin) by určitě ze svých řad Turecko „vyřadil“, a to za špatné chování, počínaje válkou s Řeckem v roce 1974 a konče vojenskými eskapádami v Sýrii a plány „libyjského tažení“, a také demonstrativním nákupem ruských protiletadlových systémů.

Nicméně, Severoatlantická aliance se skutečně nemůže chovat podle pravidel etikety a je nucena dodržovat mnohem pragmatičtější (dá se dokonce říct cynická) pravidla reálné politiky. A toto banální konstatování faktu je skutečně vážným problémem ideologické povahy.

Američtí vojáci, kteří v případě aktivace „článku č. 5“ Smlouvy o založení NATO budou muset umírat kvůli obraně Turecka před útokem zvenčí, by si teoreticky přáli věřit, že umírají pro ideály demokracie a svobody. Avšak vypadá to tak, že budou umírat pro „zájmy Bílého domu a Kongresu na Blízkém východě“, což už není zdaleka tak inspirující.

Je příznačné, že projednávání problému chování Turecka odhaluje vnitřní konflikt Washingtonu, který se velmi podivně projevuje na přijetí zákonů a na diplomacii. Jde o to, že se prezident Donald Trump (spolu se svou administrativou) nachází ve zcela jiné realitě než senátoři a kongresmani.

Ti mají totiž za to, že jsou USA  dosud neomezeným světovým vládcem, který dokáže v kteroukoli chvíli přinutit kteréhokoli lídra kterékoli země na planetě doslova plazit se po kolenou před emisary Washingtonu a prosit je, aby nepořádali v jejich zemi majdan, neničili její ekonomiku sankcemi a infrastrukturu raketami a bombami a nezabíjeli jimi její občany.

Kongresmani a senátoři jsou v tomto smyslu, až na vzácné výjimky, vlastní krví svých voličů (a také amerických novinářů), kdy drtivá většina z nich prakticky nic neví o životě mimo vlastní stát nebo v krajním případě o životě USA, nemají pasy, nemluví cizími jazyky a učí se dějiny a geopolitiku podle komiksů a akčních filmů.

Zachovat si příslušné iluze jim už pět let (po ztrátě Krymu, která byla pro Američany velmi ponižující, protože se měl stát hlavní cenou v bleskové operaci na Ukrajině) pomáhají novináři a analytici „mozkových center“, kteří vysvětlují americké společnosti a politické elitě, že všechno, co USA potřebují pro vítězství nad Ruskem, Čínou, KLDR, Íránem nebo jakoukoli jinou zemí, jež si nepřeje podřídit se rozhodnutím Washingtonu, je maximální nátlak ze strany USA.

Když byl nátlak vyvinut, ale k vítězství nedošlo, znamená to, že nebyl dost silný anebo dost rázný. Bílý dům (z tohoto hlediska jsou si Barack Obama a Donald Trump podobní) je mnohem blíž k realitě.

Prezident Obama vedl z tribuny sladké řeči o ruské ekonomice roztrhané na cáry, aby uspokojil senátory a kongresmany, ale velmi je zklamal, když odmítl rozpoutat skutečný válečný konflikt s Ruskem kvůli Sýrii. Donald Trump a jeho vláda se mermomocí snaží rozmluvit senátorům a kongresmanům přijetí „pekelných sankcí“ proti Rusku (o čemž píše americký tisk, který cituje korespondenci ministerstva zahraničí se Senátem) a zopakovali Obamovo rozhodnutí ohledně neúčasti ve velké válce v Sýrii.

Ale nejen to, Trump byl ochoten donekonečna podnikat vyhrožující manévry s nasazením letadlových lodí u pobřeží KLDR, aby potěšil tu nejagresivnější část americké elity, ale ani on si opravdový konflikt nepřál, protože střízlivě odhadl jeho následky. Podobné počínání Bílého domu můžeme pozorovat i v konfliktech s Íránem a dokonce i Čínou, na kterou bude Bílý dům pravděpodobně až do poslední chvíle tlačit ekonomickými způsoby.

Analytici z Bloombergu, stejně jako autoři příspěvku ve Wall Street Journal, se na příkladu situace s Tureckem snaží vysvětlit americké veřejnosti a politické elitě, že Bílý dům a Kongres USA nemají ovladač reality, i když se jim zdá, že jsou sankce kouzelnou hůlkou v zahraniční politice.

Kongres již schválil sankce proti Turecku, přičemž ve variantě, která prakticky násilně nutí Trumpa, aby trestal Ankaru bez ohledu na to, jestli to sám považuje za účelné. Nejintelektuálnější americká média a jejich experti vysvětlují, že sankce nejsou všelék, a že jakékoli pokusy způsobit Erdoganovi skutečnou bolest naráží na dva velmi vážné problémy.

Bloomberg popisuje obě „jaderné varianty“ Ankary a stojí za zmínku, že jedna z nich je opravdu jadernou v pravém slova smyslu:

„Nehledě na všechny tyto obavy se má NATO naučit koexistovat s Tureckem kvůli dvěma tvrdým reáliím. Za prvé může Erdogan dodržet svůj slib a vyslat migranty do Evropy v množství, které převyšuje počet obyvatelstva některých členských států EU. Turecko má na svém území 3,7 milionu syrských běženců. (...) Turecko souhlasilo, že přijme zpět běžence, kteří se dostali do Řecka, výměnou za velké peníze a další pomoc od EU. Zrušení této dohody Turecku uškodí. Avšak Erdogan, kterému bude hrozit ponižující vyloučení z NATO, si může říci, že to stojí za to. EU se zatím nepodařilo od roku 2015 reformovat systém přijetí migrantů, proto by Evropě hrozila další krize. (…) Ještě větší nebezpečí spočívá v tom, že Erdogan bude reagovat na vyloučení z NATO vývojem vlastních jaderných zbraní. Tohle si určitě přeje. „Západ říká, že je Turecko mít nemůže,“ prohlásil v říjnu a dodal:

„Tohle nemohu akceptovat...“ Proto by byla turecká bomba na Blízkém východě katastrofou. Určitě by to způsobilo závody ve zbrojení, poněvadž nejen Írán, ale také Saúdská Arábie by se stala vedle Izraele další jadernou zemí v tomto regionu. Když to dáme do spojení s konflikty, ve srovnání s kterými vypadá Evropa z roku 1914 jako maličkost, dostaneme návod na armagedon.“

To je moudrý přístup, který má washingtonskou politickou elitu a americkou veřejnost naučit jedné důležité věci, která se jim přijde velmi vhod v příštím roce a i dlouhá léta poté. A tím je umění tolerovat.

Budou muset tolerovat Turecko. A také KLDR. A nebudou se moct vyhnout ani tolerování Íránu.

A samozřejmě, když se nedá zkrotit turecký Erdogan, pak budou USA nuceny zdokonalit způsob tolerování ve vztazích s čínským lídrem Si a ruským prezidentem Putinem.

Pokud samotná vyhlídka na to, že Turecko získá jaderné zbraně, působí na americké experty nesmazatelným dojmem, pak můžeme jenom hádat, jaké nepopsatelné dojmy a emoce zažívají při pohledu na ruskou jadernou triádu a nové druhy ruských zbraní.

Dospíváme tedy k závěru, že neexistuje lepší investice do rozvoje navzájem respektujících se diplomatických vztahů s USA než posílení ruské schopnosti způsobit nenapravitelné škody každému potenciálnímu nepříteli.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.