Blížíme se do finiše. Brzy se rozloučíme s letošním rokem 2019 a otevřeme nové desetiletí. Je čas bilancovat. A že je o čem diskutovat! Česko letos zažilo fůru různých událostí: šťastných i méně šťastných, veselých i těch k vzteku. Takže nám, drazí čtenáři, promiňte. Opět se před vámi zjeví jména jako Babiš, Minář nebo Koněv. Nic naplat, hýbou naší republikou.

Nabízíme vám pět zásadních událostí, které hýbaly Českem v roce 2019. Události jsou seřazeny podle kalendářního pořádku. To, aby chvilkaři nebo sociální demokraté neusnuli na vavřínech, a vlivní čínští agenti neměli smutek v očích. Každou událost okomentoval speciálně pro Sputnik konzervativní komentátor Josef Provazník. Takže, začínáme.

Milion chvilek chce sesadit Babiše

Spolek Milion chvilek pro demokracii od dubna až skoro do Vánoc svolává své věrné ovečky a brojí proti předsedovi vlády Andreji Babišovi. Ale proč by ne? Zní proti němu oprávněné výtky. Komu se líbí obvinění z možných machinací okolo unijních dotací? Ale to, jakým způsobem nedostudovaný revolucionář Mikuláš Minář a jeho tým zkouší ovlivňovat dění v republice, je do nebe volající.

Chvilkaři nemají žádný politický mandát. Opírají se o podporu médií hlavního proudu, která vytváří dojem, že za vůdcem Minářem stojí snad celá země. Nestojí. Demokracie má svá pravidla a chvilkaři na ně plivou. Dráždí českou společnost svou arogancí a pocitem politické nadřazenosti. Jen si vzpomeňte, s jakým gustem Minář roztrhal českou Ústavu.

I v roce 2020 se chvilkaři opět budou předvádět. Budou se scházet na náměstích. Třeba i v hojném počtu, jak se jim to dvakrát podařilo na Letenské pláni. Budou dál poučovat, ale do opravdového politického boje o hlasy voličů se nepustí. Vědí, jak by skončili. Vždyť by je Babiš převálcoval. A to by byl pro ně konec.

„Svět premiéra Babiše a celé současné vlády je mi v mnoha ohledech na míle vzdálený. Stejně tak je mi ale vzdálený svět přepjatého moralizování a kýčovitého revolucionářství Milionu chvilek pro demokracii. Nežijeme v totalitním státě, kde se musí řešit politika v ulicích. Odmítám se tvářit, že jsme zpátky v listopadu 1989 a ten hoch ve vytahaném svetru a s vrabčím hnízdem na hlavě je

novým Václavem Havlem. On a jeho dva kolegové reprezentují tzv. novou levici, mají blízko k Pirátům, Žít Brno a dalším obskurním projektům. Něco takového jako konzervativně založený člověk nemohu podpořit. Na rozdíl od Petra Fialy, Miroslava Kalouska a dalších vyčpělých politiků z Demokratického bloku, kteří nejsou schopni se s Babišem utkat v politickém ringu a využívají proto jakékoli jiné (nedůstojné) příležitosti,“ komentuje pro Sputnik Josef Provazník.

Krize okolo ministra kultury: ČSSD odchází z vlády, anebo ne?

Léto 2019 bylo horké. Asi by se slušelo hovořit o suchu, které řádilo v České republice. Ale ne, musíme zmínit kauzu, která hýbala zemí. Kauzu zbytečnou, která vznikla z frajerství a ze snahy zastavit propad volebních preferencí. A co z toho bylo? No, nic.
Krize kolem jmenování ministra kultury končí fraškou. Jak se dalo očekávat. Ministr kultury Antonín Staněk rezignoval v polovině května. Ale až koncem července byl odvolán z křesla prezidentem Zemanem. Jeho nástupce Michal Šmarda neprošel přes Hrad. Na ministerstvo kultury místo něho nastoupil koncem srpna Lubomír Zaorálek.

Mezi květnem a srpnem se odehrála série trapných pokusů ČSSD tlačit na premiéra Babiše a prezidenta Zemana. Zazněly komické výhrůžky o konci vládní koalice a červené linii. Nic z toho šéf sociálních demokratů Jan Hamáček nesplnil. Byla to jen přetvářka pro voliče. Socané jsou dál ve vládní koalici a na letní rozpory zapomněli. Opoziční obrat se jim nepovedl.

„Do jednotlivých kroků ministra Staňka jsem samozřejmě neviděl. Očekával bych v každém případě, že vláda se za svého ministra postaví a nebude ustupovat. O budoucnosti jakéhokoli ministra přece nemůže rozhodovat petice a pár ukřičených umělců. Pár ukřičených zdotovaných umělců, chce se mi lehce jízlivě dodat. Žádná vláda tu není od toho, aby vybírala ministra kultury podle toho, jestli se líbí filmovému režisérovi, herci či divadelní kritičce. Celá ta věc však zároveň ukázala, jak neuvěřitelně slabý je předseda ČSSD Jan Hamáček, který Staňka původně podporoval.

Bohuslav Sobotka nastavil laťku velmi vysoko, ale pan Hamáček jej možná ještě překoná,“ říká Josef Provazník.

Mistr odešel

Ani to není tak dávno, co po celé Praze visely billboardy lákající na výstavu o kariéře Karla Gotta. Zdálo se, že se Mistr bude vždy mile usmívat a rozdávat radost svým příjemným hlasem. Dne 1. října všechny, nejen jeho fanoušky, zasáhla zlá novina. Ve svých 80 letech nesmrtelný Karel podlehl zákeřné nemoci.

A jak to v naší republice chodí, hned po jeho skonu začalo hýkat stádo pomlouvačů. Novináři hlavního proudu se začali vrtat v jeho minulosti. Ale víte co? Je to jedno. Mistr Gott byl a navždy zůstává přední českou hudební veličinou. Jeho kariéra byla bohatá na nádherné hity. Rozdával radost. Pomáhal. Stál si za svou pravdou. Na české hudební scéně dnes není nikdo, kdo by se mu vyrovnal. A ještě dlouho nebude.

„Držitel rekordního počtu Zlatých slavíků byl skutečném fenoménem. Lidé, kteří se s Karlem Gottem osobně setkali, o něm mluví jako o příkladném profesionálovi a v neposlední řadě jako o velmi slušném člověku. To samé se bohužel nedá říci o některých novinářích a umělcích, kteří, slovy francouzského prezidenta Chiraca, promeškali příležitost mlčet a

nechutně pana Gotta uráželi okamžitě po jeho skonu. Pánové Šafr, Hutka, Rejžek a mnozí další opět ukázali, co jsou zač,“ myslí si konzervativní komentátor.

Koněv versus vlasovci, hrdina versus provokace

Příští rok si celý svět bude připomínat konec nejstrašnější války v dějinách lidstva. Bude si připomínat porážku nacismu Sovětským svazem, Spojenými státy a dalšími spojenci. Ale v Česku to bude jinak. Místo důstojné vzpomínky na osvoboditele se bude manipulovat s pomníky.

Malí čeští starostové v roce 2019 určovali vztahy mezi Českem a Ruskem. Jeden si vymyslel skandál s pomníkem maršálu Koněvovi, aby si udělal jméno a připomenul skomírající stranu, jejíž je členem. Druhý agresivně útočí na Rusko. A jako záminku si vzal údajné hrdinství nacistických pomahačů – vlasovců. Je smutné, jak někteří politici manipulují veřejností kvůli popularitě. Hrdinové z Buzuluku by zírali.

„Tato kauza mě nechává chladným. Řeporyjský starosta

Pavel Novotný se pouze snaží upoutat pozornost médií a veřejnosti. Nic jiného bych za tím nehledal. Možná se mu v dětství od rodičů příliš pozornosti nedostávalo, tak si to dnes tímto způsobem kompenzuje. Příště se pan Novotný možná vykálí před čínskou ambasádou a bude svůj „počin“ vydávat za podporu Tibetu. Nedivil bych se, kdyby jej i v takovém případě přijel Petr Fiala osobně podpořit,“ říká Josef Provazník.

Hon na Číňany

Američané platí expertní centrum v Praze. Spolupracují s Univerzitou Karlova. Pořádají tam akce na propagaci svých aktivit. Český holding má zájem, aby Američané měli dobré jméno v ČR. Nic? Dobrý? A teď si místo Američanů dosaďte Číňany a skandál je tu.
Žijeme ve věru zvláštní době. Největší kauza hýbající Českem hned po Čapím hnízdu jsou čínské aktivity v republice. Médiím hlavního proudu se nejdřív zdá, že Číňané v ČR investují málo, pak se jim zase nepozdává jejich vliv v naší zemi. A souběžně s tím některá média útočí na společnost oligarchy, která dlouho leží v krku konkurenci a pravdoláskařům.

Kauza akademika Balabána nebo kauza PPF jsou smutnou ukázkou toho, jak neziskovky a jím sympatizující novináři vytváří v republice skandály, které je sice krmí, ale vrhají na Českou republiku špatné světlo. Ve jménu Havlova kultu si to rozházíme se světovými mocnostmi, abychom ještě těsněji přilnuli k USA.

„Je to podobné jako s

honem na ruské špióny. Já osobně samozřejmě věřím, že světové mocnosti v našem prostoru operují. Rusko, Čína a na straně druhé Spojené státy či sousední Německo. Nicméně těmito věcmi by se měli zabývat odborníci. Nikoli politici a novináři, kteří využívají nálepkování „ruský agent“ a „čínský agent“ k vyřizování si účtů se svými odpůrci. Je to podobné jako před rokem 1989. Jen místo ruských a čínských agentů byli kritici tehdejšího režimu titulováni agenty imperialismu. Vždy platilo, platí a platit bude, že kde nejsou argumenty, nastupuje nálepkování,“ míní komentátor Josef Provazník.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.