Nezávisle na tom, čím skončí druhé a finální dějství tragikomického příběhu impeachmentu, už nyní je jasné, že akce organizátorů tohoto „pokusu o státní převrat“ (právě tak nazval proces vlastního odvolání z funkce sám Trump), budou mít dalekosáhlé následky.

Některé z těchto důsledků projednali kongresmani během včerejší debaty, zatímco jiné, a mnohem závažnější, mohou projednat pouze externí pozorovatelé, kteří nejsou vázáni korporativní nebo ideologickou solidaritou s americkými kolegy. Nejdůležitější a nejvíce paradoxní důsledky celé organizace impeachmentu spočívají v tom, že jeho iniciátoři zapracovali v zájmu Ruské federace a udělali to neuvěřitelně efektivním způsobem. Pokud se podíváme na celý případ impeachmentu, počínaje „vyšetřováním spiknutí Trumpa s Ruskem“ během volební kampaně a konče obviněními na adresu amerického prezidenta kvůli jeho telefonickým rozhovorům se Zelenským, nelze si nevšimnout, že touha Demokratické strany odvolat prezidenta za každou cenu vyústila v diskreditaci dvou klíčových příběhů americké domácí propagandy.

Pokud by se demokraté nesnažili z Trumpa udělat jakéhosi „miliardáře - agenta KGB“, pak by žádné úsilí Ruska v americkém informačním poli nikdy nemohlo vést k tak podstatnému nárůstu přátelských vztahů k němu mezi republikány a americkými vojáky. Tento jev se stal tak rozšířeným, že dokonce Rádio svoboda (Svobodná Evropa) a Pentagon začaly bít na poplach: Hlas Ameriky, orgán americké propagandy, který můžeme stěží podezřívat ze sympatií k Rusku, uvedl před dvěma týdny, že „zatímco většina Američanů stále považuje Moskvu za klíčového protivníka USA, nové průzkumy veřejného mínění ukazují, že se názor mění, zejména mezi vojenskými rodinami. Druhý každoroční Výzkum národní obrany R. Reagana, dokončený koncem října, ukázal, že téměř polovina dotázaných domácností, tj. 46 %, uvedla, že považuje Rusko za spojence. Průzkum celkově ukázal, že 28 % Američanů považuje Moskvu za spojence, ve srovnání s 19 % v předchozím roce.“

Nejedná se o výsledek nějakého průlomu ruské propagandy za poslední rok, ale spíše právě o důsledek pokusů o impeachment: poté, co zvláštní prokurátor Mueller předložil svou zprávu o spiknutí Trumpa s Ruskem, určitá část amerických vojáků pravděpodobně dospěla k závěru, že mají s Rusy společného nepřítele – právě ten americký hluboký stát, který posílá americkou armádu do geopolitických dobrodružství po celém světě a který by chtěl dosáhnout skutečné války s Moskvou. Nic nespojuje tolik jako existence společného hlavního oponenta.

Druhou obětí impeachmentu se již stává příběh o tom, že Ukrajina je bastionem mladé evropské demokracie, která musí být za každou cenu chráněna před Severním Mordorem (to znamená před Ruskem). Impeachment upozornil Američany na to, že ve skutečnosti se vůdci „mladé ukrajinské demokracie“ zabývají korupčními schématy s vysoce postavenými členy Obamovy kanceláře, a dochází k neuvěřitelnému: Tucker Carlson, mimořádně populární a vlivný konzervativní moderátor politické show v hlavním vysílacím čase s milionovým publikem říká, že v konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou je nutné se postavit na stranu Moskvy. Během včerejší debaty o impeachmentu mohly desítky milionů Američanů v přímém přenosu poslouchat a sledovat projev kongresmana Louise Gometa (bývalý soudce a bývalý státní zástupce), který vyložil všechny korupční epizody, o nichž ví Republikánská strana a do nichž, jak se ukázalo, byla na Ukrajině zapletena kancelář Baracka Obamy.

Připomeňme, že to byla Sněmovna reprezentantů a před námi je Senát. V Senátu během debat o impeachmentu dojde určitě k tomu samému. Je typické, že když byl kongresman Gomet obviněn ze šíření „ruské propagandy“, doslova křičel na své protivníky, což pravděpodobně vyvolalo bouřlivé nadšení Trumpových příznivců. Obvinění z „práce pro Rusko“ a „šíření propagandy Kremlu“ přestalo být univerzálním roubíkem pro zacpávání úst a argumentačním trumfem, který vítězil v jakékoliv diskusi. Nyní na ty, kteří je i nadále používají, už rozzlobeně křičí a brzy se jim začnou smát.

Dalším důležitým důsledkem pokusu o impeachment je smrt mýtu o tom, že média jako celek, a především ta americká, jsou všemocná a že ti, kteří ovládají přední publikace země, mohou voličům vymývat mozek bez omezení, zejména pokud používají nejpokročilejší metody propagandy a sociálního nátlaku. Nejoblíbenější teorií politické a sociální propagandy (a je třeba uznat, že má racionální jádro) je to, že pokud společnosti neustále předkládáme nějaké příklady a ideály chování (pomocí reklamy, vůdců veřejného mínění a hvězd šoubyznysu) a také ji káráme za to, že se odchýlila od tohoto modelu (například obviněním z rasismu, z práce pro Kreml nebo z nenávisti k ekologii planety), pak s touto společností můžeme dělat cokoliv.

Takové schéma v zásadě funguje a docela účinně: obyčejný Američan ze 70. let by byl vyděšený ze současné americké společnosti, v níž se z práv různých menšin už dávno stala jejich diktatura. Kromě toho stejné schéma, jen v mírně vytříbenější verzi, sehrálo důležitou roli v ideologickém a propagandistickém vítězství nad SSSR, které vyvrcholilo zradou elit a tím, co Vladimir Putin označil za největší geopolitickou katastrofu 20. století.

Nyní však tento přístup narazil na omezení, které spočívá v tom, že pokud budeme dostatečně velký segment společnosti démonizovat, devalvovat, ponižovat a požadovat od něj, aby platil a činil pokání, pak v určitém okamžiku prostě řekne „no dobrá“ a začne jednat ve vlastním zájmu, zcela osvobozený od psychologické kontroly nad sebou.

Nejdříve stroj americké propagandy (a jeho ruská chapadla v podobě agentů zahraničních médií a ruských vůdců veřejného mínění, kteří sloužili jako zahraniční agenti), narazil na tento problém v Rusku. V určitém okamžiku se stala společnost lhostejnou k názoru a kritice ze strany „vlastníků kontrolního balíku demokracie a nositelů pravdy v konečné instanci“ z washingtonských, rižských, pražských a některých moskevských redakcí. Poté byla tato lhostejnost nahrazena veselým vzrušením na principu „pokud se jim to nelíbí, děláme všechno správně“. Neúspěch naše oponenty v ruském směru nic nenaučil a nyní se potýkají s podobným problémem ve své vlasti: poté, co se po celý rok z každé žehličky sypala na Trumpa a jeho příznivce obvinění z rasismu, zrady, misogynie, z práce na Kreml a prostě hlouposti, reakce je zcela opačná, než se očekávalo. Jak uvádí vážené centrum průzkumu veřejného mínění Gallup, „od chvíle zahájení impeachmentu stoupla Trumpova popularita o šest procent.“

Televize v tomto případě neprohrála s ledničkou, ale s elementární sebeúctou té části Ameriky, která se stále odmítá posypat popelem a plazit se na hřbitov kvůli tomu, že je bílá, ráda jí maso a nemá moc ráda politickou korektnost. Navíc: v posledních několika měsících, jak uvádí agregátor politických průzkumů Real Clear Politics, většina Američanů začala vystupovat proti impeachmentu.
Velký stroj politické propagandy amerického „hlubokého státu“ přestal fungovat.

Nejdůležitějším důsledkem je však úplný a definitivní kolaps amerického institucionálního systému hledání politických kompromisů. V minulosti, nehledě na občasné výjimky z tohoto pravidla, mohli voliči obou stran očekávat, že (při všech politických rozdílech) budou demokraté a republikáni vést politické konflikty v souladu s pravidly stanovenými zakladateli USA: žádné osobní krevní msty, žádné použití ozbrojených sil k nátlaku nebo špehování oponentů, žádné pronásledování jejich rodin, žádné pokusy zavřít oponenty za jejich politickou pozici. Obecně platilo, že boj na tribuně Senátu nebo Kongresu nikdy nezasahoval do osobního přátelství ve volném čase. V tomto smyslu se americká politika podobala profesionálnímu americkému hokeji: boje a krev na ledě, přátelství a respekt za jeho hranicemi. Tento systém je nyní zcela rozbitý, příznivci obou stran sní o fyzické likvidaci odpůrců, které nejenže nepovažují za přátele nebo spoluobčany, ale doslova ani „za lidi.“ Trumpovy narážky na možnost občanské války a sny demokratů o posazení současného prezidenta na elektrické křeslo a jeho rodiny a příznivců za mříže jsou právě známkami totální dehumanizace, která nikdy nekončí dobře.

Jeden z republikánských kongresmanů včera přirovnal impeachment k soudu Piláta Pontského a Trumpa prakticky ke Kristovi, ale to je zjevně nesprávná metafora.

Pro Spojené státy jsou nyní mnohem vhodnější jiná biblická slova, a to: „Každé království rozdělené samo v sobě zůstane prázdné a každé město nebo dům rozdělený sám v sobě nevydrží“. Americká politika sama podepsala rozsudek nad svou zemí.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.