Leteckou základnu Incirlik v provincii Adana na jihu Turecka používá Letectvo Spojených států amerických. Vojáci zajišťují chod radarové stanice včasného varování proti raketovému útoku, která je rozmístěna v oblasti Kürecik v jihovýchodním Turecku a je součástí protiraketového systému NATO v Evropě. Daný radar byl uveden do provozu na začátku roku 2012.  

„Pro obě strany je velmi důležité, aby Spojené státy nepodnikaly kroky, které by nebylo možné v našich vztazích napravit. Turecko samozřejmě odpoví na jakékoliv sankce ze strany USA. Sedneme si a vyřešíme to. V případě potřeby uzavřeme Incirlik i Kürecik,“ řekl Erdogan ve vysílání na kanálu A Haber.

Turecko hrozí

Dne 11. prosince uvedl turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoglu, že Turecko může reagovat na sankce Spojených států kvůli nákupu ruských systémů protivzdušné obrany S-400. Mimo jiné jde o leteckou základnu Incirlik.

„Zhodnotíme ten nejhorší scénář a přijmeme rozhodnutí. Zavedou-li USA proti Turecku sankce, může být nastolena otázka základen Incirlik a Kürecik,“ řekl Çavuşoglu ve vysílání televizní stanice A Haber.

Dodávky nejnovějších ruských systémů protivzdušné obrany S-400, které způsobily krizi ve vztazích Turecka s USA, začaly v polovině července. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se nechal slyšet, že S-400 budou plně uvedeny do provozu v dubnu příštího roku.

Washington žádal, aby se Turecko transakce vzdalo a nakoupilo místo toho americké komplexy Patriot. Washington také vyhrožoval odročením či zrušením prodeje Turecku nejnovějších stíhacích letounů F-35 a také zavedením sankcí v souladu s CAATSA (zákon o odporu nepřátelům Ameriky prostřednictvím sankcí). Ankara ovšem odmítla ustoupit.

Podle slov tureckého ministra zahraničí není nákup ruských S-400 politickou otázkou. Jak sám uvedl, Turecko před dohodou s Moskvou chtělo systémy protivzdušné obrany nakoupit u Spojených států či Francie. V obou zemích však prodej svých systémů do Turecka odmítli.

Erdogan o podpoře Libye

Během daného vysílání dále Erdogan sdělil, že je Ankara připravena poskytnout jakoukoliv podporu Vládě národní jednoty Libye (VNJ), a to včetně vyslání svých vojsk. Zároveň nepovažuje velitele Libyjské národní armády za legitimního vůdce.

„Budeme chránit práva Libye a Turecka ve východním Středomoří, jsme připraveni poskytnout této zemi veškerou nezbytnou podporu. Pokud přijde z Libye pozvánka (ohledně vyslání tureckých vojsk), podnikneme nezbytná opatření. Chalífa Haftar není zákonnou silou,“ dodal.

Po svržení a smrti libyjského vůdce Muammara Kaddáfího v roce 2011 přestala země prakticky fungovat jako jednotný stát. V zemi nyní funguje dvojvládí. Na východě zasedá parlament zvolený lidem, v hlavním městě Tripolisu na západě vládne libyjská vláda národní jednoty, která byla zformována za podpory OSN a Evropské unie v čele s Fayezem al-Sarrajem.

Úřady východní části země pracují nezávisle na Tripolisu a spolupracují s Libyjskou národní armádou vedenou Chalífou Haftarem.

Erdogan o genocidě amerických indiánů

V neposlední řadě se Erdogan nechal slyšet, že turecký parlament může přijmout rezoluci o genocidě amerických indiánů během kolonizace Ameriky jako reakci na uznání genocidy Arménů v Osmanské říši v roce 1915 ze strany Senátu USA.

„Otevřeli jsme více než milion dokumentů o událostech z roku 1915. Přijeďte, studujte. My mluvíme s dokumenty v našich rukou. Musíme se proti vám postavit se stejným rozhodnutím našeho parlamentu. A uděláme to. Takže je možné mlčet o indiánech, když se mluví o Americe? Toto je ostudná stránka Spojených států,“ řekl Erdogan.

 Na konci 19. a začátkem 20. století pronásledovala Osmanská říše Armény. Toto pronásledování dosáhlo vrcholu v roce 1915. Arménie trvá na uznání arménské genocidy ze strany světového společenství. Turecko tradičně tato obvinění popřelo a prohlašovalo, že oběťmi tragédie z roku 1915 byli jak Arméni, tak i Turci. Ostrá reakce Ankary na proces mezinárodního uznání arménské genocidy v Osmanské říši je jedním z hlavních důvodů složitých vztahů mezi Tureckem a Arménií. Turecko také vyzývá k vytvoření mezinárodní komise historiků, která by studovala archivní dokumenty, které má země k dispozici, a vytvořila tak objektivní přístup k událostem z období první světové války.