Ve prospěch této hypotézy svědčí nejen rozdíly v anatomické stavbě neandertálců a Homo sapiens, ale i takzvané geny ochočení, které chybějí v DNA lidí pravěku.

Všichni se mění stejně

V roce 2017 porovnala mezinárodní skupina vědců genomy domácích a divokých zvířat stejného druhu. Byli mezi nimi psi, vlci, krávy, tuři, kočky a také neandertálci, Denisované a moderní lidé. Prakticky u všech ochočených zvířat našli vědci v DNA shodné změny, které se nevyskytují u jejich divokých příbuzných. Jde především o úseky DNA spojené se schopností učení, přátelstvím a stavbou lebky.

To na jedné straně vysvětlilo, proč se v procesu ochočení naprosto různé druhy mění shodným způsobem. U všech ochočených zvířat se zmírňují pohlavní rozdíly, zmenšuje se hlava, zkracují se zuby a v jejich zevnějšku a chování se po dlouhou dobu zachovávají dětské rysy. Na straně druhé podobné rozdíly v zevnějšku můžeme najít také mezi Homo sapiens a jejich brutálnějšími příbuznými – neandertálci a Denisovany. Třeba moderní lidé mají lebku menší než Homo neandertalensis, trochu menší zuby a jejich nadočnicové oblouky se vyrovnaly. V jejich DNA jsou také předpokládané „geny ochočení“. A to znamená, že v procesu evoluce probíhal mezi lidmi výběr podle stejných příznaků, jako i u jejich domácích mazlíčků. Muži a ženy si volili klidné a dobromyslné partnery, kteří nebyli zpravidla tak velcí jako agresivnější jedinci. Jinými slovy v průběhu několika tisíciletí ochočil člověk sám sebe.

Soudě podle chování nynějších Homo sapiens to bylo úspěšné. Moderní lidé jsou většinou tolerantní a přívětiví, stejně jako domácí zvířata, zdůrazňují autoři studie.

Geny, které byly ochočeny

V roce 2017 vědci sepsali seznam genů, které mohou být spojeny s procesem ochočení. V současné době byl alespoň jeden z nich – BAZ1B – uznán za odpovědný za nabyté prosociální chování a jemnější rysy obličeje – příznaků charakteristických pro všechny ochočené druhy.

Vědci odebrali buňky 12 dobrovolníkům, z nichž čtyři byli zdraví, a ostatní trpěli buď poruchami autistického spektra, nebo Williamsovým syndromem. První se vyvolávají zdvojením sedmého chromozómu, a ten druhý jeho absencí.

Pacienti s Williamsovým syndromem jsou velmi přívětiví a neagresivní, mají ale problémy s mentálním vývojem. Zvýšená empatie těchto lidí přiměla badatele k tomu, aby se soustředili na rozbor sedmého chromozómu a genů, které se v něm nacházejí. Mj. BAZ1B, který odpovídá za uložení DNA v jádru buněk a reguluje funkce některých jiných genů. BAZ1B je zajímavý také tím, že v genomu moderních lidí nese stopy po výběru ve srovnání s variantami předků – neandertálců a Denisovanů. Odborníci nejprve změnili buňky odebrané dobrovolníkům na pluripotentní, pak z nich prvky vypěstovali neurální lišty – zárodečné tkáně, která se utváří vedle neurální trubice. S vývojem embrya se rozlézají její buňky po celém těle a zařazují se pak do složení periferní nervové soustavy, pokožky a kostry obličeje. Poruchy fungování těchto buněk mohou zapříčinit neagresivní povahu a mírnější rysy obličeje, což jsou příznaky domácích zvířat.

Pokusy s buňkami neurální lišty ukázaly, že BAZ1B skutečně ovlivňuje jejich pohyblivost a migraci. A mezi geny, které nejsilněji reagují na změnu množství BAZ1B v buňce, patří 82 do počtu těch, které nesou nejvýraznější stopu po kladném výběru. Jsou to úseky genomu ovlivňující formování hlavy a aktivitu buněk neurální lišty. Přičemž tři geny jsou spojeny s tvarem dolní části obličeje – právě ta značně vyčnívá u neandertalců a je méně výrazná u pacientů s Williamsovým syndromem.

Pěkně zahnuté obočí

Podle názoru vědců mohly změny fungování BAZ1B sehrát klíčovou roli v „sebeochočení“ člověka. Na jedné straně se díky snížené aktivitě tohoto genu snížila agresivita Homo sapiens, na straně druhé se změnil tvar a rozměry lebky. Vyrovnání nadočnicových oblouků zvláště příznivě ovlivnilo vzájemné vztahy našich předků, soudí američtí antropologové. Trojrozměrné modelování lebky Homo heidelbergensis, který žil před 100 až 345 tisíci lety, ukázalo, že vznik masivního obočí nebyl diktován anatomickými požadavky: ochranu očí před světlem a stékajícím potem by mu mohly zajistit i skromnější nadočnicové oblouky. Jediným jejich účelem bylo nejspíše ukázat agresivitu a sílu jejich majitele, což je příznačné například pro jeleny, kteří mají parohy.

Tak masivní obočí bylo však málo pohyblivé a znemožňovalo vyjádření širokého spektra emocí. Zatímco rovnější obočí s menší vlasovou pokrývkou pomáhalo Homo sapiens se lépe dorozumívat, spolupracovat a přežívat. Podle výpočtů odborníků vyrovnání obočí u lidí trvalo téměř sto tisíc let, přičemž za posledních 20 tisíc let, kdy začali naši předkové přecházet k usedlému životu, se tento proces urychlil.

Je zajímavé, že u jiných ochočených zvířat – například psů – došlo také k anatomickým změnám, které udělaly jejich obočí pohyblivějším ve srovnání s jejich divokými příbuznými. Američtí a britští vědci popsali zvláštní sval, který umožňuje psům zvedat vnitřní obočí „domečkem“ a dodává jejich pohledu „dětský“ výraz. Vlci takový sval nemají.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.