V textu citujeme data z následujících zdrojů:

Křižovatky 20. Století (Praha 1990)

Dobrovolníci – Evropská politika a druhá světová válka; ustašovci, ROA, vlasovci, banderovci, freikorps… (Praha 2002)

Volá Praha (1950)

Hnědé temno (Praha 1946)

„…Každý důstojník musí…držet živly (Čechy, pozn.) v bázni před pánem – In der Furcht des Herrn halten.“ (Ferdinand Schörner) *

„Praha se musí změnit v hnízdo odporu.“ (rozkaz vrchního velitelství wehrmachtu ze dne 10. 4. 1945)*

„Ti, kteří nesplní svoji povinnost, jsou zrádci svého národa (Německa, pozn.). Berlín zůstane německý, Vídeň bude též německá – Evropa nebude nikdy ruská“… (Adolf Hitler)

(*) Hradecký, Josef, Skálová, Dita: Volá Praha. Praha 1950.

Skandál kolem sochy maršála Koněva nestačí. Nyní se má v Řeporyjích hlasovat, zda na zdejším katastru vyroste pomník vlasovcům.  Rádi bychom čtenářům připomněli několik zajímavých knih, které se zabývají květnovým povstáním v Praze v roce 1945. Toto povstání je zajímavé i tím, že poslední ozbrojené vzedmutí se před tím květnovým konalo v Praze před celým stoletím (tzv. Svatodušní bouře 1848)…

Vladimír Jetel napsal knihu Hnědé temno. (Hnědé = nacistické, pozn.). Jetel svou knihu pojal jako reflexi svědka doby. Byl účasten toho, o čem píše. Knihu vydal v roce 1946, tedy dvě léta před nástupem komunistů k moci v Československu.

„Kam Hitlerovi vojáci vtáhli, všude vnášeli blahobyt a kulturu.“ (Dr. Goebbels)*

Dvě poslední kapitoly II. dílu hovoří o dubnu a květnu roku 1945. Je zajímavé, že v těchto kapitolách tento očitý svědek událostí vůbec nezmiňuje vlasovce. Poslední dvě hlavy Jetelova diptychu líčí soumrak německé Říše. Cítíme, že s Německem nespěchali o rychlém míru vyjednávat ani západní spojenci protihitlerovské koalice, ani SSSR. Jetel vzpomíná, že:

„V pondělí dne 30. dubna 1945 jsme večer v londýnském vysílání vyslechli, že se K. H. Frank pokusil prostřednictvím Bienerta a několika členů protektorátní vlády vyjednávat se spojenci o tom, že české země budou Němci dobrovolně vyklizeny za cenu volného odchodu německého vojska do Bavor…Bylo jasné, že spojenci nemohli v žádném případě přistoupit na požadavek Němců, aby byli puštěni volně přes naše hranice…“

Již víme, že sami nacisté tvrdili, že Praha bude citadelou odporu.  Západní spojenci potřebovali dotáhnout své vlastní operace do konce, nespěchali uzavírat mír s Německem předčasně. Německo se sice nacházelo v křečích, ale fanatismus nacistů nabádal k zuřivému odporu. „Ještě 22. dubna,“ píše Jetel, „volal Emanuel Moravec (protektorátní ministr, pozn.), úplně jako Jan Kozina, Dr. Beneše před boží soud – ‚do roka a do dne!‘“ 

Za situace, kdy se po 20. dubnu sice denní průměr německých zajatců vyšplhal k počtu 50 000 – do zajetí padali i vyšší důstojníci (viz Hnědé temno) – v době, kdy Rusové byli 21. dubna již v Berlíně (Berlín padl 2. května), se „Němci [stále] zuřivě bránili, a to přes všechno mohutné ostřelování a letecké útoky.“ Takhle Jetel popisuje dále například osvobozování Brna Rudou armádou.

„5. května již noviny nepřinesly obvyklé zprávy z vůdcova stanu. Hlavní stan přestal existovat… Bývalý ministr pro střelivo Speer pronesl z Dánska rozhlasem přiznání, že Německo přestalo již vojensky existovat, ale dosud se heroicky brání Rudé armádě. Obracel se téměř s pláčem na Spojence… Spojenci však opět zdůraznili, aby se Němci neprodleně vzdali a tak dříve zahájili novou výstavbu své zničené země,“ uvádí ve své knize Vladimír Jetel. Autor tohoto článku na základě zmíněného nabízí úvahu, že pokud by se Němci „nebránili“ zas až tak zuřivě, jak se dnes snaží některá média tvrdit, když shazují před veřejností význam Rudé armády, nemuselo proběhnout vlastně ani květnové povstání v Praze, poněvadž by ho nebylo zapotřebí. Víme však, že povstání se konalo v situaci, kdy Němci dokonce bombardovali budovu Českého rozhlasu. Při vší heroičnosti Pražanů, nebyli tito vojensky dobře koordinovaní a neměli ani dost zbraní: „Společným rysem revolučních vystoupení (v různých českých městech) bylo vojenské podcenění nepřítele a často i to, že emoce a odvaha převážily nad racionálním myšlením… Povstání v Praze bylo výsledkem činnosti odboje. V danou chvíli (však) šlo především o živelnou akci těch, kteří dosud stáli stranou…“ (Vojtěch Mencl, Miloš Hájek, Milan Otáhal, Erika Kadlecová – Křižovatky 20. Století, Praha 1990).

Hrdinný boj Pražanů v knize Vladimíra Jetela Hnědé temno…

„Mezitím se rozpoutal boj o sokolovnu v Riegrových sadech, která byla po celou válku obsazena rotami gestapáků a sborů SS… Mohli jsme sledovat strašlivé nebezpečí, které hrozilo celé Praze v případě, kdyby se byli Němci stanice, kterou jsme ovládali, zmocnili. K večeru létalo nad Prahou několik německých letadel a střílelo z kulometů i děl do pražských ulic na bezbranné chodce. Na budovu rozhlasu tato letadla shodila pumy, které naštěstí vysílací zařízení nepoškodily.“ Jetel se dále zmiňuje o tom, že Němci neuposlechli výzvy České národní rady a stále kladli odpor: „Naše rozhlasová stanice, vysílající na vlně 415 metrů, byla stále v našich rukou. Volala o pomoc Rudou i angloamerickou armádu.“

Německo 7. května v Remeši kapitulovalo a mělo složit zbraně. „Ne však u nás,“ píše Jetel. Poměrně barvitě líčí ozbrojené střety s nacisty v Praze. Poničeno bylo prý značně Staroměstské náměstí, kdy se poškození vyhnulo jen Týnskému chrámu a soše Jana Husa.

Vladimír Jetel – Hnědé temno: „…než zdivočelé německé hordy odešly, dopustily se ještě neuvěřitelných zvěrstev, která otřásla každou lidskou bytostí. Němci vyvlekli ženy, děti i muže a hnali je před svými tanky, vypichovali bezbranným lidem oči, uřezávali jim nosy, usekávali ruce, ženám prsy. Ukázali tak ještě jednou svoji odpornou tvář lidských vyvrhelů a zločinců… Ve středu 9. května dorazily do Prahy prvé jednotky obrněné Rudé armády, zatímco americké armády obsazovaly západní Čechy. V 14.15 hodin byla na věži svatovítského chrámu vztyčena plukovníkem Ivanem Ivanovičem Čečulinem vedle vlajky československé také vlajka Sovětského svazu… Rudá armáda zakrátko učinila konec řádění ojedinělých skupin hnědých banditů, kteří kapitulaci německé branné moci nevzali na vědomí… Byly to dny sbratření…“

Josef Hradecký a Dita Skálová v knize Volá Praha (1950) však vlasovce zmiňují: „Na jihovýchod od Prahy se v té době (7. květen) shromáždila větší skupina vojsk zrádce generála Vlasova, jehož příslušníci se chtěli vetřít mezi revoluční bojovníky a zde si ohřívat svou polívčičku. Pražský rozhlas pojednou počal vysílat zprávu o ultimátu vlasovců Němcům. Soudruh Smrkovský jménem České národní rady protestuje proti podobnému vysílání a žádá vysílat zprávu ČNR. Hlasatelé však odmítli vysílat zprávy České národní rady a dále vysílali zprávy zrádců a vlasovců, služebníků Hitlera, vrahů sovětských lidí i československých partyzánů… Česká národní rada odmítla veškerá jednání s vlasovci a prohlásila akci vlasovců za jejich vlastní věc. Když vlasovci viděli, že jim v Prze pšenice nepokvete, v dojemné shodě s esesáky a gestapáky odtáhli do amerického zajetí.“

Tento zdroj také píše: „Je jisté, že k podepsání protokolu o kapitulaci Němců (8. května), která umožňovala německým útvarům útěk na Západ, dojít nemělo, že [to] bylo politickou chybou. K podepsání německé kapitulace by nebylo nikdy došlo, kdyby se v Praze vědělo, že Rybalkovy tanky rychle postupují od Berlína na Prahu… Německé jednotky kapitulovaly? Nikoliv. Byl pouze podepsán protokol. Frank a generálové se snažili dostat k Američanům. Boj ale trval dále. SS-mani dále vraždí bez branné lidi a děti, střílejí v ulicích po každém, koho vidí, do bytů a sklepů házejí granáty… Vojska 1. Ukrajinského frontu zlomila prudkým nočním manévrem tankových jednotek a pěchoty odpor nepřítele a dnes, 9. května, ve 4 hodiny ráno, osvobodila od německých uchvatitelů hlavní město spojeneckého Československa – Prahu.“

Velmi zajímavou informaci čteme v knize Křižovatky 20. století aneb Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách (1990): „Často diskutovanou otázkou byla a je i účast tzv. vlasovců v bojových akcích pražského povstání. Tyto oddíly naverbovali nacisté ze sovětských válečných zajatců. Skupina pod velením generála Bunjačenka se přes Vlasovův zákaz pokusila dojednat s ČNR vojenskou i politickou dohodu. Ve dnech 6. a 7. května vstoupila do bojů s nacisty a poskytla Praze nemalou pomoc nejen při odrážení a odzbrojování hitlerovských oddílů, ale i tím, že předala bojovníkům na barikádách nemálo zbraní a munice. ČNR se však na návrh Smrkovského vyhnula politickému jednání s jejími veliteli…“

Závěrem: Kniha Dobrovolníci – Evropská politika a druhá světová válka od Stanislava A. Auského o vlasovcích píše následující: „Nelze snižovat podíl německé viny na zbídačeném stavu miliónů sovětských zajatců, ale přímou příčinou jejich osudu bylo vlastní vojensky neodborné vedení války s neúměrně vysokými lidským ztrátami, které vyloučilo ze svého rozhodování základní princip, že válku vedou vojáci a že jsou to lidé.“ Autor tohoto článku by k tomu rád podotkl, že odsud je už jen krůček k tomu, aby znásilněné ženě soud řekl, že má všechny ty modřiny proto, že se neodborně bránila svému agresorovi…

Kniha očitého svědka doby Vladimíra Jetele končí slovy: „…Díváme se s úzkostí, avšak přece jen s nadějí k jednacímu stolu politiků. Kéž by mysleli tak, jako myslil velikán malého národa – Ježíš, ne Caesar…“ Zamyslet by se nad tím vším měl starosta Řeporyjí.

Vlasovců padlo v Praze cca 300 a sami způsobili tisíce mrtvých v rámci nacistické vojenské kampaně.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.