Bašta poznamenává, že stejně jako nejbohatší menšina, tak i nastupující generace usiluje o skromnější společnost a menší plýtvání zdroji – „náhle jim začíná vadit několikaletá doba míru, prosperity, hospodářského a kulturního rozvoje“. Avšak upozorňuje, že cíle těchto dvou skupin jsou diametrálně odlišné a jedna z nich uvažuje o vyřešení problémů „starým osvědčeným receptem“.

„Ono jedno procento nejbohatších obyvatel zeměkoule touží být ještě bohatší a momentálně nejsnazší cesta, jak toho dosáhnout, je zchudnutí většiny... Idealistická mládež chce zachránit zemi a svoji budoucnost, takže přichází s programovým uskrovňováním se. Zatím jen teoreticky. Netuší, že ti jejich loutkovodiči začínají uvažovat o starém osvědčeném receptu na všechny stávající i hrozící neduhy globalizace, tedy o válce,“ píše Bašta.

Upozorňuje však, že po skončení studené války v Evropě došlo k demilitarizaci, „která nemá v dějinách žádnou analogii“ – pro válku uvnitř západní civilizaci není motivace a nejsou lidi. V takových podmínkách, píše diplomat, „loutkovodiči“ musejí plánovat konflikty od nuly.

„Nejprve bylo třeba vytvořit obraz nepřítele. Volba samozřejmě padla nejprve na Ruskou federaci, která tuto propagandistickou roli v očích Západu plní od roku 2008 po konfliktu v Gruzii. Čerstvě k ní přibyla Čína,“ uvádí.

Druhá a rozhodující fáze plánování konfliktů podle Bašty spočívala ve vyvolávání nenávisti vůči vytvořenému nepříteli, kdy se pracuje s vhodně vybranými historickými událostmi. Jako příklad uvádí kavkazské a balkánské konflikty na počátku 90. let – „v historickém podvědomí tamních populací zůstala traumata z 2. světové války stále živá“.

Bašta však poznamenává, že cit nenávisti se pěstuje na obou stranách budoucího konfliktu, a v této souvislosti odkazuje na přezkoumání rolí SSSR v druhé světové válce – Rusové jsou na to více než citliví, uvádí.  Podle diplomata faktická rehabilitace sovětských občanů, kteří bojovali na straně SS, výrazně přispěla k posílení ruských nacionalistických jestřábů.

Ve svém komentáři Bašta uvádí, že se podnikají úsilí marginalizovat či přímo popřít to, že SSSR byl nejvýznamnějším spojencem v boji proti nacismu a měl rozhodující podíl na konečném vítězství nad ním. Dělá se to oslavováním spojenců nacistů, kteří proti Sovětskému svazu bojovali.

„Tato ‚zásluha‘ dnes váží více než skutečnost, že jako příslušníci jednotek SS se stali válečnými zločinci. Obávám se, že v tomto případě jde méně o revizi historie a více o psychologickou přípravu na budoucí možnou válku s Ruskou federací,“ uvádí Bašta.

Dále diplomat obrací pozornost na roli, kterou Česko hraje ve zmíněném trendu. Ta je podle něj nezanedbatelnou, a to také kvůli vstupu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V této souvislosti zmiňuje Bašta, že stačilo jen ztotožnit Rusko s SSSR a pomlčet o tom, že na operaci 68. roku se také podílely NDR, Polsko, Maďarsko a Bulharsko.

„Nese to své ovoce, jak ukazují komentáře ke dvěma českým příspěvkům k revizi historie, sporu o sochu maršála Koněva a záměr postavit pomník vlasovcům v Řeporyjích,“ píše.

„Dotáhnou-li všechny válkychtivé strany své záměry do konce, a nedojde-li k použití jaderných zbraní, stoupenci Grety Thunberg budou moci budovat svůj skromný klimatický komunismus, velmi podobný tomu válečnému před sto lety. Když jim to ono jedno procento majitelů planety dovolí,“ uzavřel Bašta.