Šichtařová hned v úvodu svého příspěvku píše, že některým lidem už se omrzela nejpraktičtější forma vlády – demokracie. A tak se vzhlédli v něčem, co začali označovat za „liberální demokracii“. Tento pojem prý v jejich pojetí znamená, že hlasitá menšina uřve svůj názor na úkor většiny.

„Na první pohled se to jeví jako technicky nemožné. Jak by mohla menšina uřvat většinu? Ale pohled na evropsko-americkou civilizaci ukazuje, že to nejen možné je, ale že se to dokonce i děje. Jistá část „progresívních menšin“ totiž vynalezla velmi efektivní nástroje, jak toho docílit,“ naznačuje ekonomka.

Tyto efektivní a oblíbené nástroje pak konkretizovala a doplnila je o praktické příklady. Podle ekonomky k nim patří třeba citové vydírání („když naši loď s ilegálními imigranty nepustíte do přístavu, umřou hlady“), strašení („když budete létat, kvůli CO2 se uškvaříme“), vyhrožování („How dare you?!“), anebo vzbuzování pocitů provinilosti („historicky jsme kolonialisté a musíme se vykoupit pozitivní diskriminací“).

Skryté zlo aneb Politické neziskovky jako výkonný nástroj

Samotné nástroje však ale nestačí. Podle odbornice musí být takový nátlak organizovaný, aby dobře fungoval. Řešením je tedy jakési „sdružování“. A právě v této souvislosti poukazuje na to, že se za tímto účelem zakládají tzv. politické neziskovky.

„Politická neziskovka je něco zcela jiného než „prostá“ neziskovka. To právě politické neziskovky jsou výkonným nástrojem k tomu, aby se vláda většiny změnila ve vládu menšin. A aby si to ona většina, dostatečně postrašená a cítící se provinile, dokonce ještě zaplatila ze svých vlastních daní. Protože nenechme se mýlit, politické neziskovky čerpají peníze z našich daní. A o to tu běží,“ podotýká.

Šichtařová záhy vysvětluje, proč vůbec toto téma otevírá. Při vypracovávání makroekonomické části programu hnutí Trikolóra totiž na danou otázku narazila a musela do programu nadefinovat nějaký postoj. Přitom ale vyšla najevo zajímavá skutečnost, a sice, že v českém prostředí legislativa označení „politická nezisková organizace“ vlastně ani nezná.

„Takže jsou tyto organizace poměrně slušně zakamuflované mezi ostatními neziskovkami, které mají k těm politickým na hony daleko. To se však dá poměrně snadno napravit. Není totiž zase tak těžké politickou neziskovku definovat,“ uvádí.

Za takový subjekt tedy lze považovat organizace, které jsou založené jako soukromoprávní instituce; mají právní formu spolky a pobočné spolky, nebo nadace a nadační fondy, nebo obecně prospěšné společnosti; a mají funkce tzv. advokační nebo filantropické.

Šichtařová se ve svém článku nebála konkretizovat subjekty, které do kolonky politických neziskovek spadají. V jejím výčtu se tak objevily například organizace Evropské hodnoty, Člověk v tísni, Prague Pride, Alternativa 50+, Open Society Fund Praha, Agentura pro sociální začleňování, IQ Roma servis, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Transitions, Sdružení pro integraci a migraci, Fond NNO a další.

Z veřejných peněz se platí propagace ideologií

Odbornice poukazuje také na to, že je z veřejných peněz právě prostřednictvím politických neziskovek placena propagace ideologií, což ona sama vnímá velmi nelibě.

„Považuji to za nebezpečí pro systém zastupitelské demokracie. Propagovaná témata totiž mají nápadně často – troufám si říct téměř vždy - charakter neomarxistických, progresivistických či alespoň krajně liberálních témat, jako jsou podpora „pozitivní diskriminace“ LGBT, podpora imigrace a multikulturalismu, témata označovaná jako „gender“, environmentalismus a podobně. Sami si z daní platíme umělé vnucování progresivistických témat české společnosti za cenu vytěsňování témat jiných,“ píše.

Poukazuje také na to, že voliči toto vynakládání veřejných peněz tímto způsobem tolerují, a to proto, že žijí v domnění, že jde o „správnou“ agendu. Dle Šichtařové si voliči prý také často neuvědomují, že tím „nevolené politické neziskovky získávají značný vliv na ovlivňování veřejného mínění, na umělé vytváření témat ve společnosti, a tedy zprostředkovaně i na výsledky voleb“.

Matoucí je také to, že zmiňované neziskovky tím, že využívají veřejné peníze, vytváří zdání, že jednají ve veřejném zájmu. Opak je však pravdou.

„Aby totiž nějakou činnost bylo možné označit za veřejný zájem, musela by se na něm společnost shodnout ve volbách, tedy podporou politických stran, které téma prosazují. V realitě však politické neziskovky pouze uměle vytvářejí za použití píárových postupů a veřejných peněz dojem, že na jejich -ismu existuje celospolečenská shoda,“ tvrdí.

Za další nebezpečí těchto neziskovek pak označila jejich časté financování ze zahraničí, čímž cizí státní občané, cizí komerční společnosti i cizí vlády prosazují cizí zájmy na české půdě. A dělají to bez toho, aniž by toto prosazování cizích zájmů bylo vystaveno domácí politické soutěži.

Za příklad pak uvedla nadaci Open Society Fund Praha, coby součást mezinárodní sítě nadací Open Society Foundations. Tu založil americký investor a finančník George Soros.

„(Open Society Foundations, pozn. red.) ve více než 70 zemích světa aktivně podporuje progresivistická témata – aniž by se o to voliči ve volbách prosili. Nevidím důvod, proč bychom se měli nechat korumpovat výměnou za to, že u nás dovolíme propagovat cizí ideologie a zájmy,“ napsala.

A právě z těchto výše uvedených důvodů Šichtařová požaduje zákaz financování politických neziskovek z veřejných peněz a ze zahraničních zdrojů.

„Chci STOP Norským fondům, chci stop politickým projektům z rozpočtů EU, a to i mimo neziskovky!“ píše.

Závěrem uvádí, že nemá nic proti tomu, aby veřejné peníze dostal třeba domov důchodců či aby soukromé organizace obhajovaly různé politické postoje. „Ať si Milion chvilek dál sbírá příspěvky od soukromých dárců. Odmítám ale, aby politické neziskovky získávaly peníze z daní, peníze od cizích vlád či od cizích občanů bez volebního práva u nás. Kdo u nás nevolí, nemá co ovlivňovat chod českého státu!“ píše rozhodně Šichtařová.