Připomeňme si okolnosti tohoto případu. 23. srpna v parku berlínské čtvrti Moabit, která se nachází v centru města, několik bloků od budovy Německého spolkového sněmu, byl několika výstřely (včetně kontrolního do hlavy) zavražděn 40letý občan Gruzie Zelimchan Changošvili, rodák z Pankisského údolí (část Gruzie, tradičně obydlená etnickými Čečenci). Policie brzy objevila v řece nedaleko místa činu pistoli Glock s tlumičem. Na základě čerstvých stop zadržela údajně podezřelého 48letého občana RF.

V Německu existuje mnoho zákonných omezení ohledně zveřejňování jmen osob podezřelých z protiprávního jednání. V tomto případě se však tisk nezdráhal a okamžitě uvedl jméno podezřelého: Vadim Andrejevič Sokolov. Okamžitě se objevily také analogie s „případem Skripal“. Na rozdíl od britské policie však němečtí policisté nijak nepospíchali se zveřejňováním svých předpokladů.

A tady, stejně jako v případě Skripalových a v případě sestřeleného Boeingu, se předvedly struktury, jejichž závěry je možné vždy vypočítat předem, neboť zcela stejným způsobem a standardně obviňují Rusko. Tradičně vystoupila synchronní dvojice - skupina Bellingcat a web The Insider. Blíže k pařížskému setkání Vladimira Putina s Angelou Merkelovou vydala řadu materiálů, které uvádějí, že vrahem je jakýsi Vadim Krasikov, po němž bylo dříve v Rusku vyhlášeno pátrání kvůli podezření z vraždy byznysmena. Bellingcat a jeho spolupracovníci již byli několikrát přistiženi při, mírně řečeno, manipulacích a vytváření falešných zpráv. To však nebránilo západnímu tisku v tom, aby se okamžitě chytil tohoto „vyšetřování“ a spojil určité „ruské speciální služby“ s vraždou.

Bohužel se na to chytila i Generální prokuratura SRN, která ve svém prohlášení prakticky reprodukovala materiály podvržené těmito soukromými „vyšetřovateli“. Se stejnými výrazy. Dokument generální prokuratury opakuje závěry Bellingcatu, že Krasikov „nemohl získat falešné doklady na jméno Sokolov bez pomoci ruských úřadů“. To může udělat pouze „byrokratický a mocenský aparát“.

Soudě podle těchto závěrů znamená existence falešných dokumentů a priori, že jejich majitel je napojen na zvláštní služby. Přesto si však i Bellingcat klade podstatnou otázku: jak získal Sokolov schengenské vízum na francouzském konzulátu, pokud nemohl potvrdit svou existenci?

Bylo by logické pochybovat o tom, která konkrétní služba s tím má něco společného. Každý však chápe, že bojovníci protiruské fronty nemohou mít pochybnosti o určení viníka - může to být pouze Kreml. Za všech okolností.

Mimochodem, vypadá to, že se nikdo nepozastavuje nad skutečností, že zavražděný Changošvili se nacházel v Německu rovněž pod cizím jménem, a to jako Tornik Kavtarašvili. Pas na toto jméno získal už v Tbilisi. Proč by tato skutečnost neměla být vyšetřována v souvislosti s jeho napojením na určité zvláštní služby?

Tady však narážíme na spoustu „proč?“ spojených s osobností oběti. Tisk se však snaží o nich nehovořit.

Pokud si přečteme německé a další západní noviny, dozvíme se o zavražděném muži pouze několik stručných informací: prý bojoval v Čečensku na straně „protiruských povstalců“, to znamená, že byl „oponentem Vladimira Putina“. Podle názoru autorů mnoha článků je uvedení jména ruského prezidenta v názvu dostačující k tomu, aby přirozeně odpadly otázky čtenářů, týkající se objednavatele vraždy. Potom se snaží nevrtat se v životopise Changošviliho. Jinak budou odhalena fakta, o kterých by bylo lepší, aby západní obyvatel nevěděl.

Německá média ukazují fotografie zavražděného muže ve společnosti teroristů Aslana Maschadova a Šamila Basajeva a považují to za důkaz viny Ruska: prý je to pomsta za jeho spojení s gangy. Jak se člověk s tak temnou minulostí, kterého dokonce samotní Němci nazývají islamistou, ocitl v Německu v postavení žadatele o azyl a dokonce pod falešným jménem?

Tato otázka nezazněla. A odpověď na ni není.

Mimochodem, gruzínské zvláštní služby se netají tím, že Changošvili pro ně pracoval a dokonce i pro jejich americké kolegy, když shromažďoval kompromitující materiál o čečenské diaspoře v zahraničí. Z nějakého důvodu tyto cenné informace chybí různým „bellingcatům“, protože jinak se okruh podezřelých okamžitě rozšiřuje, vzhledem k počtu lidí, které Changošvili „prásknul“ různým speciálním službám.

Německá média se příliš nezmiňují ani o tom, čím se Changošvili proslavil v Gruzii a v Čečensku. A přitom stačí podívat se na Google a ukáže se, že jeho jméno je dosud veřejně spojováno především se speciální operací gruzínských ozbrojených sil s cílem likvidace čečenských bojovníků v Lopotském údolí v srpnu 2012. Tam bylo zabito asi deset islamistů včetně místních obyvatel, občanů Gruzie. Changošvili tehdy působil jako vyjednavač za gruzínskou stranu. A jak přiznali někteří wahhábisté, mají k němu poté „ještě nějaké otázky“. Jednoduše řečeno, lidé spojení s oběťmi operace v Lopotu mají podezření (možná zcela opodstatněné), že Changošvili přivedl čečenské bojovníky do gruzínské pasti. Poté na něho začal lov: v Tbilisi přežil několik (podle některých údajů čtyři) atentátů. A z nějakého zvláštního důvodu nikdo nepospíchal s vyšetřováním. Západní média by si tady měla (opět) položit otázku, proč.

Mimochodem, krajané a příbuzní Changošviliho přímo říkají, že ihned po berlínské vraždě podezřívali právě ty, kteří jsou spojeni s operací v Lopotském údolí. Ale díky německému tisku „toto podezření zmizelo“.

Mimochodem, na jakoukoliv zmínku o účasti Changošviliho v krvavé historii roku 2012 reagují západní kritici Kremlu velmi nervózně a tvrdí, že verze o pomstě čečenských bojovníků „je v rozporu s fakty a logikou“.

To znamená, že verze, která se sama nabízí, je chápána západním publikem jako „konspirační a logická“. Někomu se zdá logičtější neuvěřitelná myšlenka, že Putin posílá takovým způsobem německému vedení černou tečku, aby ho nechalo na pokoji a „dalo mu bílou kartu k pokračování imperiální expanze“. Řekněte sami, cožpak je možné pokračovat v „expanzi“, aniž byste zavraždili někoho v centru Berlína?

Samozřejmě nemá cenu napodobovat německý bulvár, a už vůbec ne různé amatéry v oblasti „vyšetřování“ s předem známými závěry, a proto nelze odmítat ani jednu verzi toho, co se stalo v Moabitu. Samozřejmě, verze pomsty ze strany těch militantů, které zavražděný muž vydal a zradil (soudě podle jeho životopisu se tím zabýval opakovaně), vypadá jako prioritní. Proto se tak nelíbí západnímu tisku, který se snaží před laiky skrýt některé podrobnosti ze životopisu Changošviliho.

Zbývá jen litovat, že humbuk ovlivnil i německé úřady, které vyhostily dva ruské diplomaty „z důvodu nedostatečné úrovně pomoci ruské strany při vyšetřování vraždy gruzínského občana“. A vyjádřit naději, že Berlín nepodlehne dalším protiruským provokacím, kterých bude v souvislosti s tímto případem ještě hodně.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.