VŘELÉ  DĺKY  PREZIDENTU  TRUMPOVI  A  JEHO  ADMINSTRATIVĚ

                                                                                             Dr.Martin JANEČEK

    V pondĕlí 18. Listopadu 2019, Mike Pompeo, americký Secretary of State (ministr zahraniční ch vĕcí), prohlásil, že izraelské osadyv Předjordánsku nejsou v rozporu s mezinárodním právem.

    V Izraeli toto prohlášení samozřejmĕ vyvolalo nadšení. Ministerský předseda Benjamin Netanyahu na nĕ reagoval slovy : ,,My zde nejsme v cizí zemi. Zde je naše vlast už více než tři tisíce let. Židé nejsou cizími kolonisty v Judeji a Samaří. Nĕkdo musel uznat tuto pravdu. Prezident Trump tak učinil, jak už tak učinil přenesením amerického velvyslanectví do Jeruzaléma.’’

    V Judeji a Samaří (Předjordánsku) žije nyní 435 000 Izraelců, ve 130 osadách, ke kterým se přidružuje stovka předsunutých ,,divokých’’ osad. Kromĕ toho, 215 000 Židů žije ve východním Jeruzalémĕ, především na předmĕstích, vybudovaných po roce 1967.

    Co se týče legality tĕchto osad podle mezinárodního práva, Izraelci říkají, že žádná uznávaná suverenita v Předjordánsku a ve Východním Jeruzalémĕ neexistovala před tím, než izraelská armáda odtamtud nevytlačila jordánskou armádu.

    Je nepopíratelné, že království Jordánsko (do roku 1949 zvané emirát Zajordánsko) nemĕlo žádný právní nárok na Předjordánsko a Východní Jeruzalém. Podle rezoluce z 29. listopadu 1947, odhlasované dvĕma třetinami členských států OSN (mezi jinými i Československem), Palestina, dosud pod britskou mandátní správou, mĕla být rozdĕlena na židovský stát a arabský stát, mĕsta Jeruzalém a Betlehém mĕla být pod mezinárodní správou. Sionisté přijali tuto rezoluci, Arabové jí odmítli a zahájili válku, kterou prohráli.

    Je možné si položit otázku, zda to má smysl hledat, kdo je v právu a kdo v neprávu v tomto konfliktu. Žijeme ve svĕtĕ, ve kterém štĕstí jednĕch je neštĕstím druhých a každý je přesvĕdčen, že je v právu. Už francouzský myslitel Michel de Montaigne (1533-1592) řekl :,,Zábavná spravedlnost, kterou ohraničuje řeka. Lež na jedné, pravda na druhé stranĕ Pyrenejí.’’

    Dneska můžeme říci, že pravda není stejná na obou stranách Atlantického oceánu. Shodou okolností, šest dní před zmínĕným prohlášením šéfa americké diplomacie, Soudní dvůr Evropské unie nařídil, aby dodávky potravinových produktů, zasílaných z židovských osad v Judeji a Samaří byly označeny odlišnĕ od tĕch z vlastního Izraele, v rámci hranic z let 1949-1967.

    Bylo toto rozhodnutí určeno pouze ohledem na mezinárodní právo ? Je též možné se domnívat, že Evropská unie chce mít co nejlepší vztahy s muslimským svĕtem, který je pro ní důležitým trhem a odkud dováží nejvĕtší část nafty a zemního plynu, nezbytnou pro její hospodářství. Vedle toho je tu ještĕ další skutečnost, možná ještĕ důležitĕjší : evropské státy, čím dál tím víc obývané muslimy, si nemohou dovolit se jim znelíbit.

    Tak je možné si vysvĕtlit titul tohoto článku. Už jsem psal, že islám není ani tak náboženstvím, jak vůlí k moci. Korán a další svaté texty islámu jasnĕ přikazují svým vĕrným vézt džihád, svatou válku, až všichni lidé se buď stanou muslimy, nebo se podřídí nadvládĕ muslimů.

    Řka, že islám není ani tak náboženstvím jako vůlí k moci, jsem nechtĕl říci, že muslimové nejsou vĕřící. Velká vĕtšina z nich skutečnĕ vĕří, že Alláh řídí svĕt. Jestliže zažijí porážky a neúspĕchy, vĕří, že to jsou zasloužené boží tresty. Jetliže vítĕzí, tak jim to dokazuje, že Stvořitel je odmĕňuje zato, že se skutečnĕ řídili jeho vůlí. A samozřejmĕ, nic jim to nemůže dokázat lépe, než když vidí vedoucí představitele národů kdysi mocných se před nimi pokořovat.

    Pro Evropany, kteří nechtĕjí zažít muslimskou nadvládu, je ménĕ důležité vĕdĕt kdo z Izraelců a Palestinců je v právu a kdo v neprávu, než chápat, že každý neúspĕch Izraele představuje pro Araby velké povzbuzení. Skutečnost, že málo početný židovský národ byl schopen znovu dobýt svou původní vlast, kterou Arabové mĕli obsazenou od začátků islámu a která leží v samém srdci muslimského svĕta, na pomezí Asie a Afriky, představuje pro muslimy velmi vážný neúspĕch. Kdyby mohli smazat tuto porážku, dalo by jim to nový elán, aby se s desetkrát vĕtší energií vrhli do nových výbojů, především do islamizace Evropy. 

    Položme si otázku, proč američtí vedoucí představitelé reagují na tuto výzvu jinak, nežli evropští. Víme, že jedním z hlavních rozdílů mezi mentalitou Američanů a Evropanů je, že křesťanství se uchovalo ve Spojených státech daleko lépe, než na příklad v České republice, nebo třeba ve Francii.

    Ve svém slavném eseji ,,O demokracii v Americe,’’ francouzský myslitel a diplomat Alexis de Tocqueville (1805-1859) velmi dobře analyzoval příčiny tohoto jevu.

    Náš současník Michel Quesnel, který byl v letech 2003-2011 rektorem katolické university v Lyonu, napsal :,,Nikdy neřekneme dost jasnĕ, že první křesťané byli židé.’’

    Je známé, že vztahy mezi křesťany a židy byly často velmi napjaté. Ale obĕ vyznání jsou dĕdici biblického poselství. Toto poselství zůstalo živé ve Spojených státech, které založili Pilgrim Fathers, Otcové poutníci, kteří, hledaje svobodu smýšlení, přepluli Atlantický oceán na lodi Mayflower. A to v roce 1620, shodou okolností ve stejném roce, kdy naši předkové prohráli bitvu na Bílé hoře.

    Je též důležité vĕdĕt, že ve Spojených státech , více než tamní židé, to jsou křesťanští sionisté, kdo usiluje o podporu Izraele. Jako křesťanští sionisté jsou označováni ti křesťané, kteří vĕří, že Parusie, slavný návrat Krista-Krále, bude možný pouze poté, co se židovský národ znovu seskupí v Zaslíbené zemi.

    Křesťanští sionisté nejsou příliš známí v zemích kontinentální Evropy. Jsou ale známí ve Spojených státech a ostatních anglo-saských zemích, ale i v Latinské Americe, v Jižní Koreji, ba i v Čínské lidové republice - všude tam, kde evangelikální církve jsou důležité. Jedna z jejich hlavních organizací se nazývá International Christian Embassy in Jerusalem ( ICEJ- Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jerusalémĕ).

    Mám tu čest znát osobnĕ pana Mojmíra Kalluse, který je námĕstkem předsedy této organizace a zároveň řídí její českou sekci.

    Představitelé tohoto hnutí jsou přesvĕdčeni, že Izraelci nemají právo opustit Judeu a Samaří, které jsou přímo v srdci Zaslíbené zemĕ. Podporují izraelskou národní a náboženskou pravici a, samozřejmĕ, jsou též od ní oceňovaní.

    Všeobecnĕ, křesťanští sionisté a velká vĕtšina evangelikálů podporují izraelskou přítomnost v Judeji a Samaří. Zmiňme, mezi všemi, reverenda Jerry Falwella (1933-2007), zakladatele hnutí The moral Majority, který v roce 1980 obdržel medaili za svou podporu Izraele, z iniciativy Menahema Begina.

    Jerry Falwell sehrál významnou roli v americkém veřejném životĕ. Přispĕl, především svými pravidelnými televizními projevy, široce sledovanými, ke zvolení Ronalda Reagana v roce 1980 a George H.W. Bushe v roce 1988. My Češi mu tedy též mnoho dlužíme zato, že už nežijeme pod sovĕtskou okupací.

    Jerry Falwell se nebál být politically incorrect. Říkal, na příklad, že AIDS je božím trestem za propagování homosexuality, nebo, že zakladatel islámu byl teroristou.

    V zemích jako Francie jsme od toho všeho velmi daleko. To ale neznamená, že to tak musí zůstat. Dříve, než se stali královrahy, Francouzi byli stavitelé katedrál. I pražskou katedrálu svatého Víta vystavĕl Francouz Matyáš z Arrasu, na příkaz našeho nejvĕtšího krále Karla čtvrtého, který byl synovcem francouzského krále a vyrostl v Saint-Germain-en-Laye u Paříže.

    Francie byla nazývaná ,,nejstarší dcera církve.’’ V dobách, kdy Francouzi ještĕ pravidelnĕ četli Bibli, nejvĕtší dramatický básník francouzského jazyka Jean Racine (1639-1699) psal biblické targedie. Mimo jiné hru Esther, kde sbor židovských dívek spívá :

            ,,Oh břehy Jordánu, oh pole požehnaná nebesy,

              Svaté hory, úrodná údolí, sty zázraky poznamenaná,

              Ze sladké vlasti našich předků, budeme stále ve vyhnanství ?’’

    Jestliže se budou odvracet od tohoto dĕdictví, nebo ho i očerňovat, příslušníci evropských národů nebudou šťastní. Lidská bytost se potřebuje  ztotožnit se svými obĕma rodiči, se svými předky a skrze řetĕz generací s první příčinou svého bytí. Tato první příčina je nepochopitelná, nevysvĕtlitelná, ale jestliže jí nemůžeme zachytit svým intelektem, můžeme s ní navázat citovou vazbu.

    Tato první příčina je to, co se tradičnĕ nazývalo bůh filosofů. Blaise Pascal, který byl současníkem Racinea řekl, že není přitahován bohem filosofủ, nýbrž Bohem Abrahama, Izáka a Jakuba.

    Jakub, poté co celou noc bojoval s andĕlem ( jak to ilustruje nádherná freska Eugena Delacroix v kostele svatého Sulpicia v Paříži )zmĕnil jméno na Izrael.

    Nevím do jaké míry můžeme ztotožnit současný stát Izrael s biblickým hrdinou tohoto jména. Ale nĕco společného mají určitĕ. Izrael je v kořenech křesťanské Evropy. A neexistuje jiná Evropa, nežli tato.