Achillova pata opozice

Hlavní slabinou současné staré (SaS, OĽANO, SME RODINA – Boris Kollár, KDH) a nové opozice (Za ľudí a PS /Spolu) je skutečnost, že tři až čtyři z těchto stran se nebezpečně přibližují ke „smrtelné“ pětiprocentní hranici. I proto vzniklo v těchto dnech několik iniciativ s cílem vytvořit jakýsi blok stran, který by měl šanci překonat zatím dominantní Směr, čímž by automaticky dostal jako první šanci vytvořit povolební koalici a zároveň by dokázal zabránit propadnutí hlasů těch stran, které by nedokázaly zvládnout volební finiš.

Hlavním adeptem na takové propadnutí je především SaS, z níž těsně před uzavřením kandidátské listiny odešlo devět poslanců, kteří mají zájem kandidovat za dnes mimoparlamentní Demokratickou stranu (DS). Velký otazník visí i nad KDH, OĽANO, ale i nad SME RODINA – Boris Kollár. V příjemném, téměř jistém parlamentním pásmu se nacházejí jen čtyři strany: Směr, PS/Spolu, ĽS Naše Slovensko a Kiskovo Za ľudí.

I proto přišel Andrej Kiska s iniciativou Bloku změny, v němž chtěl integrovat všechny opoziční strany kromě SME RODINA – Boris Kollár a samozřejmě ĽS Naše Slovensko. Tato iniciativa však měla několik úskalí. Především přišla až potom, kdy KDH uzavřelo svou kandidátní listinu a veřejně prohlásilo, že půjde do voleb samostatně. A potom začala hra na Černého Petra. Za daných okolností se ke spojení kriticky postavilo i OĽANO, které se naopak pokusilo integrovat odpadlíky z takzvaného demokratického jádra SaS. Jelikož však nabídka Andreje Kisky byla selektivní, skupina odpadlíků na ni nakonec nereflektovala.

Jak se spojí strany?

V této situaci přišel s novou iniciativou předseda SaS, který do čela bloku navrhl Roberta Mistríka, neúspěšného prezidentského kandidáta, který však učinil velké politické gesto, když volby opustil ve prospěch současné prezidentky Zuzany Čaputové.

Nabídka zákládajícího člena dnes nejslabší opoziční strany  SaS a kromě toho člověka s minimálními politickými zkušenostmi samozřejmě nemohla projít. Dnes je proto jasné, že opozice půjde do voleb samostatně, že pokud jeden nebo více subjektů ve volbách propadne, šance vytvořit parlamentní většinu prudce klesne. Slovenská politika se dnes naopak formuje do dvou antagonistických bloků – už zmíněný Blok změny kontra Směr, SNS a Vlasť, které se snaží vytvořit parlamentní většinu. Problém je v tom, že mezi těmito bloky je ĽS Naše Slovensko, která pravděpodobně v roce 2020 ještě nemůže vstoupit do koalice. Za těchto okolností je povolební patová situace nejen možným, ale přímo nejpravděpodobnějším scénářem.

Co čeká Slovensko po volbách?

Dnes se tak pracuje se třemi povolebními scénáři. Možný, ale ne jistý scénář je ten, že strany Bloku změny a SME RODINA – Boris Kollár spolu vytvoří parlamentní většinu. Je to možné, ale tento scénář má více slabých míst. Především, všechny strany by musely dosáhnout nadstandardního výsledku. Ještě větším problémem je skutečnost, že tato koalice by byla hodnotově a programově nekonzistenční. 

Spojovala by na jedné straně progresívní liberály z Progresívního Slovenska, na druhé straně tam má být strana SME RODINA – Boris Kollár, která naopak prosazuje vyhraněně konzervativní program. Ještě větší rozpory jsou v názorech stran Bloku změny na ekonomiku. Je tedy jasné, že taková koalice se dá vytvořit jen za cenu velmi zásadních programových a hodnotových kompromisů. Největší hrozbou takové koalice by však byla závislost na podpoře krajně nevyzpytatelného a nepředvídatelného Igora Matoviče. Především tato okolnost snižuje odhad životaschopnosti a trvanlivost takové koalice.

Dalším předvolebním scénářem je nepřekonatelná patová situace, která vyústí do předčasných voleb. Slovensko tak může jít cestou Španělska či Izraele, které absolvovaly během dvou let troje volby, ale bez úspěchu.

Třetím, ale málo pravděpodobným scénářem je vláda bez politických špiček. Šlo by vlastně o určitou verzi úřednické vlády. Problém tohoto scénáře je v tom, že nemá logiku, pokud by tato vláda vznikla na začátku volebního období. Úřednické vlády jsou logické na dovládnutí, rok nebo rok a půl před volbami, ale nemá smysl je vytvářet na celé volební období.

Do voleb však zbývá něco přes tři měsíce. Charakter volební kampaně může způsobit posuny, které mohou dnešní tři pravděpodobné scénáře změnit nebo upravit. Politické karty jsou však již každopádně rozdány. Uvidíme, jaké hry s nimi budou političtí hráči hrát po 29. únoru 2020.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.