Přesto chtějí Vzdušné síly Armády České republiky (VS AČR), tedy naše vojenské letectvo, tyto vrtulníky co nejdříve vyřadit a nahradit je lehkými transportními vrtulníky Bell. Nevím, nevím… snad naši vojenští plánovači, stratégové a vojenští analytici vědí, co dělají. Ostatně, někteří o chystané změně občas opatrně promluví. Ponejvíce však o ní píší vojenská média, a to často v nadšených článcích popisujících výhody „zvoleného“ dvoumotorového, amerického, lehkého transportního typu UH-1Y Venom, nyní ještě doplněného o několik kusů rovněž dvoumotorové, čistě bitevní verze AH-1Z Viper. Nicméně čtenář si nemůže nevšimnout, že krom nadšení tyto články nepřinášejí takřka žádné technické informace, a nemůže se zbavit dojmu, že tyto texty nesou řadu příznaků typických pro placené komerční články.

Nevím, nejsem odborník, jen trochu poučený laik, který se o vojenská letadla a vojenské letectví (i některé jiné zbraňové systémy) zajímá po několik desítek let, takže jsem za tu dobu načerpal již hodně informací, ale stále nejsem a nikdy nebudu odborníkem s aktuálním, podrobným vhledem do problematiky VS AČR.

Možná jen proto se mi jeví toto vyřazení a chystaný nákup jako značně – eufemisticky řečeno – překvapivý (nechci-li otevřeně říci, že poněkud nesmyslný). VS AČR totiž disponují jak lehkými transportními vrtulníky (10 x W-3A Sokol), tak středními víceúčelovými transportními vrtulníky (5 x Mi-17 + 15 x Mi-171Š), tak víceúčelovými bitevními vrtulníky (17 x Mi-24V). Přitom právě ony vrtulníky Mi-171 a Mi-24 byly VS AČR dodány v letech 2005, resp. 2006 v rámci deblokace ruského dluhu (takže jsme je získali vlastně velmi levně).

Čili dnes jsou tyto dva posledně jmenované typy vrtulníků zhruba v polovině své technické životnosti, a tedy by měly prodělávat modernizaci zvanou v NATO jako MLU (Mid-Life Upgrade). Tento typ upgradu se u osvědčených letounů používá ve všech „starých“ členských státech NATO a je typický zejména pro USA, kde se úzkostlivě dbá na to, aby drahá letecká technika mohla po zásadní modernizaci, plně využívající technický a modernizační potenciál příslušných letounů, dosloužit i v měnících se podmínkách až do konce své technické životnosti jako plnohodnotný zbraňový systém.

V ČR se však z nějakých důvodů u Mi-24, tedy u kvalitní, ve světě velmi rozšířené a v bojových podmínkách jednoznačně osvědčené techniky s obrovskou palebnou silou, prosazuje její co nejrychlejší vyřazení a náhrada lehkým transportním vrtulníkem, který používá jen jediný uživatel na světě (US Marine Corps), pro jehož specifické požadavky byl speciálně konstruován a jenž nikdy neprošel žádným intenzivním a dlouhodobým bojovým nasazením.

Naopak např. v Maďarsku přede dvěma lety rozhodli, že až do výhledového získání nových víceúčelových vrtulníků se obnoví provoz bitevních Mi-24, které byly v MR z úsporných důvodů dlouhodobě mimo provoz a uložené. Od loňska však procházejí generálními opravami a úpravami v Rusku a vracejí se do provozu.

V Polsku se bitevní Mi-24 rovněž právě modernizují a polský letecký průmysl nabízí špičkové a modulární modernizace i jiným jejich uživatelům.

A to nemluvíme o Rusku, jehož letecký průmysl nejen že tyto vrtulníky vyrábí a právě modernizuje pro letectvo RF, ale nabízí řadu jejich modernizací různé úrovně dle přání dalších zákazníků.

V ČR má letecký průmysl licencemi od ruských výrobců zajištěno, že může provádět nejen údržbu, GO, ale i modernizace ruských vrtulníků Mi-17/171 a Mi-24 takovými systémy – samozřejmě i západní provenience – jaké si zákazník, včetně VS AČR, zadá. Přes tuto jedinečnou schopnost našeho průmyslu je však přístup politiků i MO přesně opačný než v PR a v MR: Víceúčelové bitevní vrtulníky Mi-24 již nemodernizovat, co nejdříve je vyřadit, přestože mají za sebou teprve polovinu svého životního cyklu(!), jsou zbraňovými systémy s největší palebnou silou, jakou má AČR vůbec k dispozici, a pořídit místo nich vrtulníky, které mají sice modernější avioniku a optroniku (která se ale na stávající vrtulníky dá v rámci modernizace nainstalovat(!)) a zdaleka nedisponují takovou palebnou sílou jako ty vrtulníky vyřazované.

Právě tato letka má ve výzbroji oněch 17 víceúčelových bitevních vrtulníků Mi-24 (z toho 7 je z úsporných důvodů dlouhodobě uloženo) a právě tato letka má místo nich obdržet 12 vrtulníků Bell, aktuálně v typové skladbě 8 x UH-1Y Venom (lehký transportní) a 4 x AH-1Z Viper (bitevní).

Podívejme se tedy na porovnání základních možností letky dnes, a poté po přezbrojení US technikou. Tu uvažujeme ve variantách a) a b), neboť vrtulník UH-1Y unese a) buď 8 vyzbrojených bojovníků a žádnou výzbroj, nebo b) maximálně 550 kg neřízené výzbroje na 2 vnějších závěsnících a 4 bojovníky. Vrtulník AH-1Z pak unese 1.130 kg výzbroje na 6 vnějších závěsnících, v čemž ale může být až 16 protitankových řízených střel (PTŘS).

Ruský vrtulník Mi-24V pak uveze až 8 vyzbrojených bojovníků a současně i 1.500 kg výzbroje na 6 vnějších závěsnících, z čehož mohou být 4 PTŘS.

Pro úplnost dodávám, že dle Smlouvy o kontrole ozbrojených sil (Smlouva o KOS) může mít ČR ve výzbroji 50 bojových vrtulníků. Tyto počty hlavních zbraňových systémů (jako jsou též tanky, BVP, OT, dělostřelecké systémy, bojové letouny), které stát-signatář Smlouvy o KOS může mít, vlastně říkají, kolik takových systémů stát maximálně potřebuje k efektivní obraně svého teritoria v případě konfliktu střední až velké intenzity (a současně aby extrémním zbrojením neohrožoval své sousedy). ČR má dnes ve skutečnosti bojových vrtulníků 17 a po přezbrojení US technikou bude mít jen 4(!) + 8 lehkých transportních UH-1Y, přičemž původně jsme měli místo 17 Mi-24V koupit pouze 12 UH-1Y, čili kategorii bojových vrtulníků jsme měli v rámci OS AČR úplně zrušit(!).

Na další poněkud zarážející skutečnost upozorňuje úvaha, o jaké procento přepravní či bojové kapacity by 221. letka v případě bojového nasazení přišla při ztrátě jednoho vrtulníku Mi-24, jednoho UH-1Y či jednoho AH-1Z, viz níže:

Jinak vyjádřeno: Ztráta jediného stroje AH-1Z by znamenala snížení bojové kapacity bitevního vrtulníkového letectva VS AČR o celou čtvrtinu(!).

Samozřejmě že obě varianty výzbroje 221. letky mají své výhody a nevýhody. Ztráta jednoho Mi-24 znamená ztrátu bojové, ale i přepravní kapacity současně, a používá-li se Mi-24 pouze k bitevním úkolům, je jeho přepravní kapacita nevyužitá. U dvojice AH-1/UH-1 se dá plánovat optimální použití verze stroje podle plánovaného typu akce. Nicméně při akci typu výsadek bojovníků se vzdušnou podporou (což je primární úkol jak Mi-24, tak AH-1/UH-1) je třeba k vysazení 8-členného družstva a k jeho podpoře jediného Mi-24, ale vždy nedílné dvojice AH-1/UH-1, protože UH-1Y v tom případě nemůže nést výzbroj.

Výměna výzbroje českého bitevního vrtulníkového letectva má v bojových situacích i další souvislosti, které by ale měli vysvětlit spíše odborníci. Mám na mysli např. a mj. to, že

Mi-24 má sice větší spotřebu paliva než US vrtulníky, ty je ale k takové akci třeba vyslat dva. Tzn. že k akci, kterou dnes zajistí 1 vrtulník se 2 motory, bude třeba 2 vrtulníků se 4 motory, tedy i s vyšší pravděpodobností možné poruchy motoru, a v prostoru nasazení se bude pohybovat dvojnásobný počet potenciálních cílů, které bude protivník moci ostřelovat. Mi-24 je sice podstatně těžší, čili méně obratný, ale oproti UH-1 je silně pancéřovaný a pro vlastní  ochranu je vybavený chlazením výstupních plynů, výmetnicemi klamných cílů a zařízením pro „matení“ protiletadlových střel s infranaváděním.

Laik si tedy klade otázku, proč k takto sporné výměně výzbroje 221. letky má vlastně dojít.

Odpověď by měli dát zejména vojenští odborníci. Mírně poučenému laikovi však tane na mysli mj. ten fakt, že ČR sice tuto výměnu zdánlivě vůbec nepotřebuje, ale velmi zainteresovaný je na ní zřejmě výrobce Bell Helicopter Textron (dále Bell). Při náhledu do (polo)odborných vojenských časopisů nelze pominout skutečnost, že ze 3 US výrobců vrtulníků pouze Bell za řadu posledních let neprodal do zahraničí jediný vojenský vrtulník, protože se upsal k výrobě obří zakázky UH-1Y + AH-1Z pro US Marine Corps, přičemž všech 160 UH-1 již bylo dodáno a dodávka 189 ks AH-1 se chýlí ke konci. A co dál?

Již v roce 2017 tak začal Bell tlačit na některé vhodné státy, kde se schylovalo k nějakému výběrku na vrtulníky, či které jsou dostatečně ovlivnitelné či jejich politici vhodně „flexibilní“ či „směrovatelní“. První na řadě tedy byla ČR, kde se pojednou začalo dostávat sluchu pouze osobám prosazujícím urychlené vyřazení ruských bitevních vrtulníků a jejich nahrazení víceúčelovými stroji, přičemž za jedině vhodný vrtulník se začal označovat především UH-1Y. Rozběhla se první etapa výběrového řízení a ještě před jejím skončením se zčistajasna v odborných médiích začaly objevovat články říkající, že ČR si vybrala UH-1Y a že to je pro ni to nejlepší řešení. Současně se objevují informace, že Pákistán a Bahrajn si objednají po 12 kusech bitevních AH-1Z. To je množství, které zejména Pákistán nijak „nevytrhne“, ale oba státy a jejich masivní rozpočty na obranu taky nijak nezrujnuje.

V půli prosince 2017 však přichází na Ministerstvo obrany ČR Karla Šlechtová a po seznámení s resortem ihned zastavuje první etapu výběrka na „víceúčelové vrtulníky“, prohlašuje ho za marketingový průzkum a ukládá vojákům, aby nově zadali podmínky tak, aby lépe vyhovovaly VS AČR, čímž skutečné výběrové řízení oddaluje na neurčito. Zároveň i pozastavuje plnění dohody o nákupu přehledových radarů PVOS z Izraele, ale naopak akceleruje výběrová řízení a nákupy materiálů podstatně méně nákladných, ale pro AČR o to potřebnějších.

Vzhledem k tomu, že pozastavení nákupu izraelských radarů provázely jen kusé informace o snaze dosáhnout výhodnější ceny nebo o dopracování jejich integrace do systému protivzdušné a protiraketové obrany států NATO (NATINAMDS) a dále se už o nich nemluví, můžeme se dohadovat, zda to náhodou nebyl účelový krok, jenž měl ukázat, že měříme všem stejnou měrou a že nejsme zaujati á priori jen proti USA.

Po těchto krocích pak byla K. Šlechtová koncem června 1918 odvolána bez udání jasných důvodů. Opět lze tedy jen spekulovat, zda náhodou prostě nesplnila hlavní zadání, oddálit ten sporný nákup vrtulníků, a nebyla tedy „převelena“ na jiné úkoly.

V březnu (5. – 9.3.) 2019 letí A. Babiš na oficiální návštěvu USA. U prezidenta Trumpa je přijetí plánováno na pouhé 1/2 h (!), zato na 6.3. byl A Babiš pozván na exkurzi do centrály CIA v Langley. Co mu tam šéfka CIA z činnosti a možností US rozvědky (a z poznatků o něm samém a o ČR) ukázala, předvedla či řekla, není známo. Zato ještě před odletem z USA tiskový mluvčí premiéra oznámil, že strany se dohodly, že ČR nakoupí US vrtulníky Bell. Proč tak učinil ještě před odletem domů a zda to může nějak souviset s obsahem návštěvy CIA, to se asi nikdy nedovíme, ale rychlý sled těch událostí je poněkud zarážející.

Zato koncem března začíná od předchozího roku existující hnutí Milion chvilek pro demokracii organizovat na začátek dubna svolanou masovou demonstraci zaměřenou sice proti ministryni M. Benešové, tedy i proti prezidentovi, jenž ji jmenoval, ale současně i proti A Babišovi, proti jehož působení celé hnutí vlastně vzniklo. Pak se demonstrace stupňují až do 23.6.2019, tedy do největší demonstrace na Letné, ale poté je série náhle ukončena.

Od léta 2019 se pak v českých médiích objevují zprávy a články o tom, že se ČR rozhodla, že nakoupí vrtulníky Bell, a zhruba od srpna 2019 pak upřesnění, že to bude „mix“ vrtulníků, tedy 8 x UH-1Y a 4 x AH-1Z. Zda mezi těmito zprávami a demonstracemi proti premiérovi existuje nějaká spojitost, to se také nejspíš nikdy nedovíme, ale souslednost událostí je opět nápadná. Třeba to mohla být jakási stupňovaná varování premiérovi, že v případě nevyhovění americké straně by demonstrace taky mohly přerůst i v občanskou neposlušnost, s kterýmžto pojmem organizátoři taktéž „koketovali“.