Téměř dvě století drželi křesťané Outremer neboli zámořská území. Stranou křesťanské Evropy, proti několikanásobné přesile muslimských agresorů, jimi poráženi, přesto však znovu povstávající, aby napříště slavně zvítězili, zrazováni a necháváni napospas evropskými vládci včetně těch byzantských, nesoudržní a hašteřiví mezi sebou, s omezenými možnostmi i zásobami, odkázáni „jen“ na Boha. Už to je malý zázrak, že tento ostrůvek v moři, na jehož hladině se pohupoval odraz půlměsíce, tak dlouho přetrval. Bez existence Chudých rytířů Krista a Šalomounova chrámu by to bylo zhola nemožné. Nebýt pevné bílé hradby s šarlatovým křížem, zhroutily by se křesťanské bašty na východě pod náporem bojovníků válčících pod zelenou Prorokovou standardou daleko dříve.

Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu – templáři. O málokom koluje tolik legend jako o tomto řádu. Přinejmenším jedna z nich je pravdivá, a sice ta týkající se jejich bojových schopností. Ty byly opravdu vynikající, nevídané, úžasné. Snad z nikoho neměli saracéni takový respekt jako z nich, nikdo jim nedokázal čelit s takovou rozhodností a zarputilostí, nikdo neprojevoval takovou odvahu na bitevním poli. Nebylo síly, která by v tehdejších dobách byla s to zadržet útok těžkooděnců v bílých pláštích s šarlatovým křížem. „Toto vítězné znamení jim poslouží jako štít a oni se nikdy neobrátí na útěk tváří v tvář nevěřícím,“ prohlásil papež Evžen III., když řádu šarlatový kříž uděloval.[1] Nemýlil se.

Bojující mniši

Než pojednám o samotném tématu svého článku, jímž je templářské válečnictví, musím se aspoň v krátkosti zmínit o podhoubí této stránky templářství. Spojení modlícího se mnicha a válčícího rytíře, jehož úkolem bylo chránit poutníky ve Svaté zemi a bojovat za Boží věc, představovalo naprosté novum v tehdejší christianitas. Tato hybridní mnišsko-rytířská forma života narážela zprvu na nepochopení, současníci Huga z Paynes měli velký problém ztotožnit se s realitou spojení těchto až dosud protichůdných hodnot, kterou dost možná zobrazuje templářská pečeť – dva rytíře na jednom koni, z nichž jeden představuje bojujícího válečníka, druhý modlícího se mnicha. Našla však zastánce ve sv. Bernardovi z Clairvaux, pro něhož byli templáři výsostnými rytíři Kristovými, kteří krom toho, že bojují jako každý z nás s odvěkým nepřítelem ve svém nitru, válčí navíc navenek s nepřítelem víry. Lapidárně vystihl poslání templářů jakobitský patriarcha Michal Syřan, jenž poznamenal, že templáři nejsou jen mniši, kteří usilují o vlastní spásu, ale taktéž rytíři usilující o spásu všech.

Důležitým mezníkem k uznání existence bojujících mnichů-rytířů templu byla i změna pohledu na válku, až dosud pojímanou jako hříšnou záležitost. Zejména o učení sv. Augustina opřená východiska legitimizovala důvody, které k pozvednutí zbraně opravňují. Byly jimi snaha o nastolení míru, obecného dobra a spravedlnosti. Nicméně i válka musela být vedena čestně, vyžadoval to rodící se rytířský étos; o to více válka, jejíž účastníci nosili na svých pláštích posvátné znamení Kristova utrpení. Šlechta tak naráz našla své místo ve společnosti, stala se ochránkyní Církve svaté a věřících, přičemž kupředu ji hnalo mj. i vědomí, že díky tomu může dosáhnout nejen spásy, ale též svatosti, která byla v očích tehdejší společnosti vyhrazena namnoze osobám zasvěceným. „Vždyť jsou-li požehnáni ti, kdo umírají v Pánu, oč víc jsou pak požehnáni ti, kdo umírají pro Pána?“ psal sv. Bernard.

Bránu dokořán tomuto novému vnímání otevřela první křížová výprava, jejíž motivací byla právě ochrana svatých míst a křesťanů na nich žijících, jimž jinak regulérně hrozilo vyhlazení seldžuckými Turky, kteří by se na maloasijských březích rozhodně nezastavili, ale dříve nebo později by si to namířili na evropský kontinent. Že k tomu došlo až mnohem později, vděčí křesťané z velké části těm, jimž clunyjský opat Petr Ctihodný adresoval tuto výzvu: „Ctnostmi buďte mniši, skutky rytíři.“ Zastavme se nyní u druhé části tohoto apelu a zkusme se podívat, proč se ve své době stali templáři ideálem rytířství.

Vojenská struktura

Po vstupu do řádu odevzdali jeho noví členové drapierovi veškeré své světské vybavení, počítaje v to i oblečení, čímž se mj. symbolicky zřekli své minulosti a vlastní vůle, pomineme-li takovou samozřejmost, jako bylo složení řádových slibů. Obratem od drapiera obdrželi novou výzbroj, přičemž nemuselo vždy jít nutně o tu, kterou prve odevzdali: meč s pochvou a opaskem, kopí, štít, dýku a biják (železná koule na řetězu visícím na konci dřevěné rukojeti), případně řemdih (biják s hřeby) nebo palcát. Noví členové přitom nesměli protestovat v případě, že dostali jiné zbraně, natož požadovat zbraň jinou, neřkuli tu, kterou již měl jiný z bratří.

Dostali rovněž nový oděv, který byl pochopitelně pro všechny stejný – hovoříme-li o rytířích (fratres milites). Přilbu, hauberk, tj. kroužkovou košili s kápí a pěstnicemi na ochranu trupu, hlavy a rukou, dále pak vycpávanou čapku dávanou pod kroužkovou kápi, stejně tak prošívaný kabátec nošený pod hauberkem, suknici bez rukávů nošenou naopak přes hauberk, kroužkové nohavice, boty a chrániče ramen. (Řeč je o oděvu, který je bezprostředně spjat s bojem, pomíjím tedy ostatní kusy šatstva pro denní potřebu.)

Součástí výbavy bojujícího templářského rytíře byli i tři koně. Jeden (roncin) přepravoval vše, co na cestách potřeboval, ať už to byl stan, rohož či slamník na spaní a další lůžkoviny, nebo potřeby na vaření, vaky s vodou a pící pro koně. Na druhém koni, zvaném palefroi, jezdil sám rytíř a na třetím, zvaném destarius, se účastnil bitev. Pouze s velmistrovým svolením mohl vlastnit válečné komoně dva. Ke koním snad ještě menší poznámka – středověký rytíř dokázal nasednout v plné zbroji i na cválajícího oře, musel umět ve svém brnění udělat např. kotoul vzad a vstát bez pomoci rukou. Nebyl tedy tak neohebný a těžkopádný, jak se dnes má za to.

K ruce měl rytíř zbrojnoše, jenž se mu staral o koně, výstroj a zároveň ho podporoval v samotném boji. Zbrojnošem přitom mohl být člen řádu anebo člověk najatý zvenčí.

Roční výdaje na vyživení tří set templářských rytířů se údajně rovnaly jedné devítině ročních příjmů francouzské Koruny. Díky obrovským příjmům a donacím to však pro řádové bratry nepředstavovalo neřešitelný problém.

Vedle rytířů byli u templářů i seržanti, tzv. fratres servientes, tj. služební bratři. Sestávali buď z řemeslníků a sluhů (famuli et officii), kteří nebojovali, anebo bojujících, většinou pěších vojínů (armigieri), kteří měli coby jakási nižší vrstva oproti rytířům poněkud jednodušší výstroj, v níž vynikala přilba s otevřeným hledím, a také černý či hnědý plášť s šarlatovým křížem na prsou a na zádech, zatímco rytíři nosili plášť bílý a kříž jim vězel na levé straně hrudi. Díky této unifikaci v odívání se rytíři templu stali od dob římských legií prvním jednolitě oděným vojskem, neboť rytíři všech ostatních armád se odívali takříkajíc na vlastní pěst, povětšinou do rodových barev, díky čemuž tvořili dosti pestré uskupení.

Poslední složkou templářských vojsk byli turkopolové, což byla lehká jízda obstarávající průzkum a některé další vojenské úkony. Šlo o pomocné sbory tvořené většinou místním obyvatelstvem, nezřídka míšenci.

Postavení rytířů, resp. seržantů hodně často ovlivňovalo, jaké místo zaujímali na společenském žebříčku před vstupem do řádu. Ke konci už to sice takovou roli nehrálo, ale hlavně zpočátku řád přijímal výhradně příslušníky vysoké šlechty, jelikož takto získával hotové bojovníky, kteří měli válečnou průpravu danou v rámci své aristokratické výchovy.

To ovšem neznamenalo, že by se zapomínalo na výcvik bratří, ba právě naopak. Tvrdý každodenní dril z nich dělal nejen mistry v zacházení s mečem, ale i lidi uvyklé na těžkou zbroj a všemožné útrapy. Dokonce i v dobách míru bylo běžné vyhlašovat během noci třeba i dvakrát poplach, rytíři museli být neustále připraveni, proto spávali v botách, cvičení soubojů pak probíhalo takříkajíc naostro, tedy skutečnými zbraněmi.

„Beau Seant!“

V boji dokázali Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu učiněné divy. Pokud čelili ataku nepřátel, byli jak betonová stěna, pokud sami útočili, připomínali balvan řítící se strží a beroucí s sebou vše, co mu přijde do cesty.

„Vive Dieu, Saint Amour!“ – „Ve jménu Boží lásky!“ Tak zněl jeden z nejznámějších válečných pokřiků rytířů templu. Dalším byl ten, jenž odkazoval na název jejich korouhve „Beau Seant!“ – „Buď ušlechtilý“, případně: „Živí či mrtví, patříme Pánu!“ nebo slova 115. žalmu: „Ne nám, Pane, ne nám, ale ke slávě Tvého jména!“

Poté co zvolali jeden z těchto pokřiků, sklopili hledí přilbice, uchopili kopí a nechali koně běžet tryskem, ovládajíce je odteď už jen nohama. Čelním útokem vedeným klínem tvořeným cca pětadvaceti jezdci v první linii rozrazili přední řady protivníka. Následovaly je linie další, jež smetly ze sedel další nepřátelské těžkooděnce. Poté vytáhli meče, palcáty nebo bijáky a dále rozsévali smrt, přičemž v patách jim šly přibližně stejně početné klínovité šiky pěchoty, doprovázející v každé normální armádě útok jízdy, které dokonaly zkázu. V případě, že se těžké rytířské jezdectvo pokoušeli zastavit saracénští lučištníci mířící na nechráněné koně, nasadili na ně templáři lučištníky vlastní, zpravidla turkopoly, kteří eliminovali jedinou hrozbu pro útočící jezdce s šarlatovým křížem na bílých pláštích. Nic jiného před touto valící se lavinou neobstálo, obrana proti nim byla prakticky nemožná. Stávalo se, že útok pouhé stovky bíle oděných rytířů rozhodl boj proti mnohem početnějšímu protivníkovi. Templáři měli zásadní vliv na všech vítězstvích, jako třeba v roce 1177 u Montgisardu, kde malomocný jeruzalémský král Balduin IV. rozdrtil početnější vojska Saladinova. „Odo, velmistr rytířů templu, jako druhý Juda Makabejský, měl vedle sebe osmdesát čtyři rytíře svého řádu. Vrhl se spolu s nimi do boje, posilován znamením kříže. […] Když zahlédli Saladinovu družinu, směle se pustili tím směrem, rozbili její řady, bez ustání srážejíce nepřítele z koně, sekajíce ho a drtíce,“ popisoval očitý svědek rozhodující úder bitvy.

Se štítem, nebo na štítě

Středobodem každého ležení byla provizorní kaple. Zde sloužili kněží[2] mše, zde se rytíři shromažďovali k domlouvání bitevní taktiky. Z mužů tvořících hierarchii templářského řádu je pro nás v dané chvíli důležitý maršál. Byl hlavou veškerého vojenského dění, to on určoval taktiku a rozděloval rytíře do jednotlivých oddílů.

A jako byla centrem každého tábora templářů kaple, středobodem každé bitevní formace byla senešalem nesená a deseti vybranými rytíři chráněná černobílá korouhev s šarlatovým křížem zvaná beauceant, což je starofrancouzský výraz pro strakatého koně.[3] Beauceant byla pro templáře posvátná, ať se dělo cokoli, její nositel ji nesměl sklonit či jen nachýlit k zemi, dokonce ji nesměl použít jako kopí při útoku, a to ani v případě smrtelného nebezpečí. Kdo by tak učinil, mohl být potrestán ztrátou bílého pláště, a pokud při tom korouhev nějak poškodil, mohl být uvržen navíc do žaláře.

Neexistovalo, aby nějaký templář opustil bez výslovného svolení nadřízeného bitevní pole, dokud korouhev vlála, a to ani tehdy, když byl sebevážněji zraněn. Kdo by tak učinil, byl by bez pardonu z řádu vyloučen. (Pouze seržanti či turkopolové se mohli z bitevního pole stáhnout, bylo-li jasné, že nemohou ničím přispět, rytíři však v žádném případě.) Platilo to i ve chvíli, že korouhev padla nebo byla stržena – za této situace se měli templáři seskupit u korouhve johanitů, v případě, že by jim v tom něco zabránilo, měli se sešikovat pod jinou křesťanskou korouhví. Dokud však nějaká vlála, museli bojovat do posledního dechu.

To také činili, proto se stali nejnenáviděnějšími, současně však nejrespektovanějšími protivníky saracénů, kteří byli pravidelně ohromováni jejich dech beroucím heroismem a nadlidskou odvahou. Vzpomenu např. jen obranu Darsbaku v roce 1188, kdy se Saladinovým vojskům podařilo vytvořit v hradbách větší průlom. Tehdy do oné průrvy vkročili templáři, aby zeď z kamenů a malty nahradili zdí ze štítů a vlastních těl. Kde padl jeden, zastoupil jej druhý, a to až do okamžiku, kdy padl poslední z nich.

Krom mimořádné srdnatosti, pohrdání smrtí a znamenitého umění meče zdobila Chudé rytíře Krista a Šalomounova chrámu ještě jedna devíza, díky níž převyšovali všechna ostatní vojska nejen té doby – tuhá, železná disciplína spjatá s bezvýhradnou poslušností vůči nadřízeným. Vezmeme-li v potaz, že rytíř si bez svolení maršálka nesměl sám od sebe spravit ani třmen u koně, dokážeme si snad představit, jakou roli hrála tato poslušnost při zteči. Zatímco v jiných křesťanských vojscích byly motivací v bitvě hlavně vyniknout, dobýt své slávy, a to kolikrát i na úkor celkového výsledku, u rytířů templu byly ambice či světská sláva věcmi naprosto neznámými. Jediné, co znali, byla až slepá poslušnost a prvotřídní kázeň; právě jen díky ní nedoznalo křižácké vojsko při druhé kruciátě naprosté katastrofy. Nesčetněkrát tak zachránili zdánlivě prohranou bitvu, nesčetněkrát téměř vykrváceli, aby zbytek vojska vyšel ze střetu pokud možno bez úhony – museli totiž za všech okolností krýt ústup ostatních křesťanů (opět i za cenu ztráty vlastního života). První do boje, poslední z pole, se štítem, nebo na štítě. Nic mezi tím.

Bylo též naprosto vyloučeno zaútočit předčasně bez maršálova rozkazu, a to ani v případě, kdy protivník někoho z nich přímo napadal. Když např. sv. Ludvík při tažení na Mansúru vydal zákaz odpovídat na útoky dotírajících saracénů, neopětovali je templáři ani při sebedrzejších výpadech protivníků. Až výkřik maršálka Renauda z Vichiers, jenž měl na povel týl postupujícího vojska poté, co jednoho z bratří srazil atakující mohamedán z koně: „Na ně, ve jménu Božím! Déle už to snášet nebudu!“ pro ně znamenal dovolení zaútočit.

Něco jako vzepření se rozkazu nadřízeného bylo věcí nemyslitelnou. Žádná vlastní iniciativa se nenosila, neuposlechnout rozkazu nadřízeného opravňovalo templáře pouze tehdy, když mohl z obklíčení saracénů vysvobodit svého spolubratra, eventuálně jiného křesťana. Každé jiné porušení příkazu bylo následně tvrdě potrestáno. Templář nesměl změnit své místo v šiku ani při obraně na hradbách a nesměl ani pronásledovat prchající a narušit tak linii. Protikladné případy obojího najdeme opět při tažení sv. Ludvíka: Velmistr Vilém ze Sonnacu se se svým oddílem nejprve nechal svést Ludvíkovým bratrem Robertem k neuváženému útoku na Mansúru. V jejích ulicích zahynuly na tři stovky bratří, on sám se jen s hrstkou přeživších prosekal ven. Na druhý den pak se zchromlou pravicí a jedním zdravým okem řídil obranu tábora templářského řádu, aniž by ho napadlo ustoupit byť jen o krok. Zaplatil za to životem.

Nebyl jediným z padlých velmistrů. Řád od svých členů vyžadoval naprosté zřeknutí se sebe samých, včetně vůle a života. Ten měli být připraveni kdykoli položit pro erb řádu, pro Krista. Ze třiadvaceti velmistrů templářů jich pět zahynulo přímo na bitevním poli, dalších pět zemřelo na následky zranění utržených v boji, jeden byl umořen hladem v saracénském vězení. Podle některých odhadů přišlo ve válkách s mohamedány o život na devatenáct tisíc templářů. Ne všichni zahynuli přímo v boji. Když v roce 1266 padla pevnost Safed, z osmdesáti zajatých templářů ani jeden z nich nezradil Krista a nepřestoupil pro záchranu svého života na islám. Jinou možnost ani neměli, řádové regule jim zakazovaly se ze zajetí vykupovat. Byli umučeni. Podobný osud v saracénském zajetí potkal prakticky všechny rytíře templu, kteří v okamžiku, kdy se jej vyznavači Alláha zmocnili živých, mohli najisto počítat se smrtí. Saracéni je natolik nenáviděli, že je nehodlali nechávat naživu ani minutu. Jako třeba oněch dvě stě třicet templářů, kteří padli do zajetí při nejosudnější porážce křesťanských vojsk u Hattínu. Kůži si zachránil jen velmistr Gérard z Ridefortu, když si proti všem zásadám vykoupil svůj život výměnou za vydání tří templáři držených pevností. Později pak vedl obranu posledních templářských bašt a hrdinně padl v roce 1291 při hájení Akkonu, se Sidonem poslední templářské pevnosti ve Svaté zemi, čímž ze sebe smyl hanbu od Hattínu.

V dobách největšího rozvoje mohli do bitvy templáři nasadit až šest set rytířů a zhruba třikrát (podle některých zdrojů i vícekrát) tolik seržantů, sečteme-li všechny ty, kteří v dané době pobývali ve všech městech a pevnostech ve Svaté zemi. Bylo to neporovnatelně méně, než co proti nim mohli kdykoli nasadit saracéni. Většinou pochopitelně tvořili část většího křesťanského vojska, nicméně spolu s johanity část nejdůležitější. A s touto hrstkou dokázali celá desetiletí hájit to, co jejich bratři dobyli před nimi, a už zaživa se stát legendou.

Libor Rösner

 

Vyšlo v Te Deum 3/2019.

[1] Gotický štít, v polovině dělený s šarlatovým tlapatým křížem ve stříbrném poli – v heraldice znázorněném bílou barvou. Ta symbolizuje čistotu (cudnost), šarlat odkazuje na mučednictví.

[2] Tito kněží však podle kanonického práva nesměli válčit, ostatně do řádu byli přijímáni až po vysvěcení, a i to až postupem času, v raných dobách využíval řád služeb hostujících kněží.

[3] Kombinace těchto barev se vykládá různě, jedni mají za to, že jde o protiklad svatosti a hříšnosti, jiní skutečnost, že zahrnuje bílé pláště rytířů a černé seržantů, jiní v ní vidí poselství pro ostatní – vůči přátelům jsme dobrosrdeční, tj. bílá, vůči nepřátelům strašní, tj. černá.