Souhlasíte s tímto tvrzením o stavu mozkové smrti aliance?

„Já bych to přirovnal spíš k progresivní paralýze,“ řekl v rozhovoru pro Sputnik známý politik a publicista, bývalý místopředseda KSČM, doktor Josef Skála.

„V onom stádiu, kdy své výpadky projevuje jen někdy, NATO strká nos tam, kde nemá co pohledávat. Zato tam, kde by se mělo pochlapit, dělá mrtvého brouka a pak se všelijak vylhává. Macron se ozval teprve ve chvíli, kdy se Turecko v Sýrii pustilo do kurdských sil sponzorovaných USA. K obludné agresi proti Sýrii po řadu let podporované týmž Tureckem, Spojenými státy a jejich satelity však mlčel jako hrob. Diagnózy zralé na jednotku intenzívní péče pronáší teprve za situace, kdy politika dvojího metru, válek za ‚změnu režimu‘ a cynické podpory terorismu vnáší napětí i do řad NATO,“ pokračuje politik.

Summit NATO se bude konat 3. a 4. prosince v Londýně, Českou republiku bude zastupovat prezident Miloš Zeman, předseda vlády tam nebude, ale již se vyjádřil  v tom smyslu, že možná opravdu nastal čas celkově mluvit o smlouvě, která byla podepsána před sedmdesáti  lety. Média uvádí, že Česká republika chce zahájit diskusi o reformách NATO. Pokud by k tomu vzhledem k sílící kritice aliance skutečně došlo, jaké změny lze podle Vás očekávat?

Vznešené zásady, které stojí v ustavujícím dokumentu NATO z dubna 1949, se skutečně porušují znovu a znovu, ba čím dál skandálněji. Kdo by té praxi chtěl uzpůsobit i deklarované krédo aliance, čeká ho tanec mezi vejci, který není co závidět. Stačí si připomenout už první paragraf Washingtonské smlouvy. Je závazkem řešit spory mírovou cestou, zdržet se agresí i výhružek silou a striktně respektovat Chartu OSN. A ta, jak je dobře známo, uvádí, že vojenskou sílu lze legitimně použít jen proti vnějšímu napadení nebo s oporou v rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Bude ten závazek proto, že se pošlapává v praxi, vyškrtnut i z Washingtonské smlouvy? Tak bezelstné doznání zřejmě nehrozí. Osobně očekávám spíš nějaké advokátské filipiky, jejichž cílem bude dosáhnout téhož oklikou. Pak bude na všech, kdo se s agresivním hegemonismem nehodlají smířit, aby ten manévr usmažili ve vlastní šťávě.

Máte představu o tom, jaké změny by francouzský prezident chtěl udělat pro NATO a které předseda vlády České republiky?  A co by mohly Spojené státy dovolit?

Macron je čistě mediálním konstruktem. O vlastním „zviditelňování“ je i většina toho, čím se zabývá v Elysejském paláci. Pod světla lamp ho katapultovala finanční dynastie,  kterou by z podpory suverénnější Evropy podezíral jen naivka. Společná obrana vlastní bezpečnosti je však i v pozadí všeho, čím se zabývá NATO. V popředí je tahanice o to, kolik a jakých zbraní prodají zbrojaři, hlavně ti se sídlem v USA, s co možná mastným ziskem na úkor daňových poplatníků.  Oč víc ho vydolují v Evropě, tím méně se prohne předlužený americký fiskál. Trump, který přišel do politiky z byznysu už jako jeho ostřílený boxer, se právě touto motivací ani nijak netají. Tím víc se dá čekat, že prosincový summit aliance bude tahanicí o velké prachy. Celé to Trumpovo bububu na spojence, že musí platit víc, jinak se americká vojska stáhnou z Evropy, však zároveň klame tělem. „Deep state“, který proti němu vede hybridní válku, by mu nic takového nedovolil.  Summit má posvětit i rozšíření sil rychlého nasazení aliance o dalších 30 tisíc vojáků. Riskantní politika konfrontace vůči oběma jaderným mocnostem, jež členy aliance nejsou, se zřejmě dočká i dalších přídavků. Česká republika na nich nemá sebemenší zájem. My potřebujeme obnovit obranyschopnost vlastního území, která je děravější než kdykoli dřív za samostatné republiky. Zformovat ji proti tomu, co nás může ohrozit reálně, a ne ve vleku prolhaných „obrazů nepřítele“. O tom je jádro objektivního mandátu české delegace na prosincovém summitu. Nenechá-li si vnutit nic, co by nás táhlo opačným směrem, to za dané konstelace bude solidní výsledek.

Může se Severoatlantická aliance v zásadě stát partnerem Ruska? Dokážete si dnes představit tuto téměř fantastickou situaci? Nicméně na úrovni místních konfliktů (Afghánistán, Sýrie) se Rusku a NATO (USA) daří nějakým způsobem spolupracovat…

Skutečná bezpečnost může být jen kolektivní. S rovnými právy a závazky navzájem. Právy a závazky zemí - a ne vojensko-politického bloku, jemuž velí supervelmoc, a jednotlivého státu. Dokud se nedopracujeme až sem, je přirozeně pokrokem i to málo, co se už daří. Nemalé naděje vzbudil hlavně postup, který se povedlo dohodnout kolem posledních enkláv teroristů v Sýrii. Pak se to sice zadrhlo, když Amerika vyrukovala s absurdní verzí, že v Sýrii zůstane, aby tu „chránila ropná pole“ svrchované země, která ji na své území nepozvala a o nic takového ji nežádá. Zkusme uvěřit, že jde jen o další z dočasných úskoků Bílého domu vůči „straně války“, která na něj straží impeachment. Je-li však NATO tím, co o sobě nechá inzerovat, evropští spojenci by se na summitu měli ozvat. A chtít po Americe, ať si z mezinárodního práva nedělá trhací kalendář. Už proto, že následky hrozí hlavně Evropě, a ne až za Atlantikem, i tentokrát. Macron, o němž už byla řeč, však i mile překvapil. To když v sobě našel sílu prohlásit nahlas a bez obvyklých okolků, že bezpečný svět lze budovat jen ruku v ruce s Ruskem - a se vším, co tomu hází klacky pod nohy, je načase se rozejít. Summit NATO, jenž by se soustředil právě na to, by byl skvělým průlomem. To je však zatím asi jen z říše snů. A tak si přejme, ať aspoň nepovede k ničemu, co by architekturu mezinárodní bezpečnosti pobořilo ještě víc, než se tak už stalo.“ 

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.