Drazí přátelé, milé dámy a pánové, třicáté výročí 17. listopadu nás zastihlo v situaci, kdy většina těch, kteří události roku 89 a 90 zažili, jsou naprosto zklamaní. Necelý rok po 17. listopadu 89 vydali dřívější studentští představitelé dokument Ukradená revoluce. Reakce byla příznačná a předeslala novou éru, v níž žijeme dodnes. Protože prohlášení kritizovalo představitele nové sametové moci, většina médií odmítla text převzít od ČTK a uveřejnit. Mnozí novináři v souladu se svými totalitními návyky text kritizovali, aniž by se s ním čtenář mohl seznámit.

Pouze Lidová demokracie, což byly tehdejší noviny, přinesla určité, avšak neúplné, výtahy z tohoto třináctibodového prohlášení. A zcela pochopitelně označili někteří funkcionáři Občanského fóra autory prohlášení za extrémisty. V listopadu 89 napsal Ivan Hoffman do samizdatových Lidovek esej „Proč nejsem antikomunista“ a řekl celkem odpovídající definici, že komunismus v jeho představě a antikomunismus, spojuje jedna společná negace, nenávist.

Studenti, dělníci a vůbec všichni občané v ulicích roku 89 chtěli naopak společnost zbavenou třídní nenávisti, kterou definovali heslem “Nejsme jako oni”. Nechtěli vládu elit, chtěli skutečnou demokracii a spravedlivou společnost, spravedlivou politicky, ekonomicky a sociálně.

Nic z toho se samozřejmě neuskutečnilo a stal se pravý opak. Nomenklaturní kádry, kteří měli monopol moci, vystřídali straničtí oligarchové, kteří následně rozkradli, nebo nechali zničit drtivou většinu státního majetku. Kriminalisté se ptají cui bono, komu ku prospěchu, když hledají pachatele. I my bychom se stále měli ptát, komu ku prospěchu byly změny, které nastartovaly davy idealistů a které nakonec skončili na smetišti v momentě, kdy moc pevně uchopila další nomenklaturní elita.
Komu ku prospěchu je lhaní o listopadu, komu ku prospěchu je rozeštvávání občanů?

Je tragické, že v posledních letech se oslavy 17. listopadu díky médiím staly majetkem zrovna té skupiny, která oslavuje největší zloděje listopadové revoluce.

K výročí převratu bych rád upozornil na jednu záhadu - před pár dny se znovu objevily doklady o tom, že od roku 1986 vedení KSČ pracovalo na změnách, které měly zavést v zemi demokracii. A je zřejmé, že se změnám bránily staré komunistické kádry, ale nakonec reformní síly i pod tlakem Gorbačova zvítězily, a 4. května roku 1987 schválilo předsednictvo UV KSČ zahájení prací na nové Ústavě. Ta byla hotová v létě roku 1989.

Paragrafy nové Ústavy jsou šokující i dnes. Zaváděly v Československu přímou demokracii, která tehdy kromě Švýcarska, neměla v Evropě obdobu.

Ústava samozřejmě rušila vedoucí úlohu KSČ, a co je zásadní, zaváděla celostátní referendum a referendum komunální a zaváděla přímou odvolatelnost zastupitelů na všech politických úrovních.

Je tristní, že jsme ani po třiceti letech nedosáhli na zavedení prvků přímé demokracie, kterou paradoxně pod tlakem nakonec navrhovali do nové Ústavy i sami komunisté. Jejímu přijetí zabránil totiž právě 17. listopad v režii z části StB. Od té chvíle skončil pokus zavést v Československu přímou demokracii, a byť se k ní pod tlakem občanů tehdejší elity hlásily, v tichosti ji opustili a následujících 30 let jakékoli demokratické změny úspěšně bojkotují. 17. listopad by nám proto měl připomínat hlavně stále nedokončený boj za demokracii mařený elitáři vydávajícími se za demokraty.