Na Slovensku již několikrát vznikly vlády ze subjektů, které programově stály na opačných koncích politického spektra s jediným cílem – eliminovat nepohodlného lídra většinou dominantní strany.

V roce 1998 to bylo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) a Vladimír Mečiar, v roce 2020 to má být odstavení strany Směr od moci. A tomuto cíli se podřizuje všechno. V roce 1998 se spojila levicová Strana demokratické levice (SDĽ) s pravicovým Křesťanskodemokratickým hnutím (KDH) a Demokratickou unií (DÚ), což voliči v roce 2002 ocenili tak, že tato programová zrada stála SDĽ parlamentní postavení.

Labuť, štika a rak

Dnes jsme svědky něčeho velmi podobného. Vzniká blok stran, pro které není nejdůležitějším pojivem programová a hodnotová blízkost, ale negativní vymezení se vůči Směru. Iniciativa spojování se vůči Směru začala „smlouvou o neútočení“ mezi koalicí Progresivní Slovensko a Spolu (PS/Spolu) a KDH. Paradoxem je, že jsou tyto strany na opačných pólech názorového spektra. KDH je v kulturních otázkách skutečným protipólem. Ve svém programu odmítá partnerství osob stejného pohlaví, stejně jako adopci dětí takovými páry a je jasně proti eutanázii a podobně. Obdobně je na tom i s ekonomickým programem – ten prosazuje mnohem méně zásahů státu do ekonomiky. A právě Progresivní Slovensko přichází v programu s množstvím regulací, především v oblasti ekologie, je proti snižování daní a redukci státu jako takového. Už z toho je jasné, že toto spojení není programové, ale je výsostně účelové. Dohoda o neútočení sice pojednává o tom, že tato témata nebudou součástí programového prohlášení vlády, nepřímo však počítá s tím, že tyto agendy mohou být prosazovány poslaneckými návrhy zákona po komunálních volbách, a to i přesto, že jsou v přímém protikladu s programem KDH. V tom případě musí Rada KDH do měsíce rozhodnout, zda takovou koalici opustí nebo ne.

A právě tyto části dohody ostře, i když ve značné míře účelově, kritizoval lídr OĽaNO Igor Matovič. Ten přišel s vlastní iniciativou, v níž chtěl nastavit témata kampaně. Na jedné straně tlačil na liberální politické strany, ať se v kulturních otázkách vzdají části svého programu, na straně druhé vyzýval i libertariánskou stranu SaS, ať je opatrná v redukci sociálních programů. Autorita Igora Matoviče však na slovenské politické scéně není dostatečně velká na to, aby mohl udávat témata kampaně, takže tato jeho výzva vyústila akorát v další tříštění už i tak velmi pošramocených vztahů s lídrem KDH Alojzem Hlinou.

Podobně vyzněla i výzva lídra strany Za lidi Andreje Kisky k integraci demokratických opozičních sil proti Směru. Součástí této výzvy však bylo také definitivní ne trojkoalici PSúSpolu a Za lidi, a zároveň i velmi nediplomatické vyjádření se k možnosti spolupráce se stranou Jsme rodina Borise Kollára, který připustil spolupráci pouze v případě, že pro sestavení vlády nebude žádná jiná možnost.

Stín Kotleby a Harabina

Další „slabinou“ vytváření „protisměráckého“ bloku byla absence explicitního závazku, že strany vyloučí možnost povolební spolupráce se stranou Směr. Právě absenci tohoto závazku kritizoval lídr strany SaS Richard Sulík, jehož strana přistoupila ke „smlouvě“ až po doplnění tohoto závazku.

Dnes se tedy formuje skupina stran PS/Spolu, Za lidi, KDH, OĽaNO, SaS a Jsme rodina – Boris Kollár, které veřejně deklarují, že nebudou spolupracovat se Směrem. Jde přitom o směsici liberálních a konzervativních stran, ale i stran, které se v ekonomických otázkách pohybují od levého středu (Progresivní Slovensko) až po libertariánský, tedy ultrapravicový model, který reprezentuje strana SaS.

Problém takového spojování však spočívá v tom, že minimálně tři strany tohoto bloku nemají pobyt v parlamentu vůbec jistý. Nejvíce ohrožena je strana SaS, z níž těsně před uzavřením kandidátky odešlo devět poslanců, přičemž šlo o lidi, kteří značně utvářeli názory. Tím se SaS dostala na samý práh volitelnosti.

Celý koncept spojování se proti Směru má totiž jednu slabinu – může vést k tzv. patu. Je totiž docela možné, že po vypadnutí jednoho, dvou či tří subjektů (SaS, OĽaNO či Jsme rodina – Boris Kollár) takové dohody z budoucího parlamentu může nastat povolební pat. Strana Směr, Slovenská národní strana (SNS), Vlast, Kotleba – Lidová strana Naše Slovensko (ĽSNS) mohou společně získat více než sedmdesát šest mandátů, tedy nadpoloviční většinu. V roce 2020 je sice velmi nepravděpodobná koalice mezi Směrem a ĽSNS, stejně jako je nepravděpodobná koalice mezi SNS a ĽSNS, ale právě tato skutečnost může vést k jediné reálné politické většině. Ta se může zformovat jen díky koaliční spolupráci Směru s některými stranami antisměráckeho bloku. A cenou za takové vládnutí by bylo popření předvolebního slibu voličům. Opozice si tak sama staví past pro sebe a významně zvyšuje politické náklady na zformování sice nechtěné, ale možná jediné možné koalice.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.