Rafaj na svém Facebooku sdílel obsáhlý příspěvek, ve kterém se snažil vyjádřit svůj názor na slova prezidenta. Ta u zmíněného památníku pronesla: „Kdo si v době nesvobody vybral možnost, že bude klást odpor režimu, vybral si nejdůstojnější alternativu lidské existence, a proto si zaslouží naši hlubokou úctu. Všem vězněným, pronásledovaným a postihovaným…“

Bývalý poslanec na projev nejvyšší hlavy státu reagoval tak, že zná množství politických vězňů a k jejich příběhu nesedí ten, který prezidentka přepsala.

„Podle těch, co jí projev psali, je přemostila na politické vězně, kteří prý „bojovali za svou svobodu“, a tak se „zasloužili o naši svobodu“, prohlásila. Já jsem přesvědčen, že každý individuální odpor byl za všechny, za změnu režimu nebo zlepšení poměrů – samozřejmě pro národ a společnost. A tak se ještě jednou zamýšlím o výročí 17. listopadu, protože dopoledne jsem byl u jiného památníku s úplně jiným příběhem, poselstvím, i lidmi,“ zareagoval.

Jedno město a dvě místa

Ve svém postu pak zmiňuje dvě místa, která patří k 17. listopadu. Jednak šlo o centrální Památník popraveným a umučených politickým vězňům komunismu na Ružinovském hřbitově v Bratislavě, druhak o památník Brána svobody na soutoku Dunaje a Moravy u Děvína.

„Ten první připomíná antikomunistický odboj, mučení, věznění, pronásledování lidí za jejich víru, názory, přesvědčení... Ten druhý je věnován lidem, kteří z totality raději utíkali právě za svou osobní svobodou a prosperitou na Západ,“ komentuje.

Dodává, že ten první se váže také k morální síle, odvaze, statečnosti setrvat a být na straně pravdy a spravedlnosti. Ten druhý je pak symbolem útěku, zanechání vlasti, a často i rodiny.

Prezidentka zabloudila…

Následně vysvětluje, že pohraničníci samozřejmě museli střílet na narušitele hranic z jakékoliv strany, ale zdůrazňuje, že ten rozdíl je pro něj obrovský a morálně kvalitativně odlišný.

„Proto se divím hlavě státu i „demokratickým“ papalášům, kteří tam chodí řečnit, čemu vlastně vzdávají hold? Prezidentka se totálně sekla a měl jsem pocit, že zeměpisně, historicky i morálně zabloudila. Při vší úctě a odvaze opustit rodiště, přátele, rodinu... klanět se útěku, zbabělosti nebo zoufalství opustit problémy, to chce přímo propagandistický talent...,“ podotýká.

Dle něj to navíc připomíná současný negativní trend politického nadšení elit k útěkům lidí z rovníkového kontinentu do Evropy za lepším životem. A stejně tak je to podle jeho mínění politický symbol glorifikujícího Západu.

Urážka všech statečných lidí

Rafaj také uvedl, že oba tyto symboly jsou ale pro současný mainstream a jeho ideologie prioritní. Proto by se neměl pád totalitního režimu oslavovat někde u břehu, kde lidé naivně zkoušeli přeplavat vodu na druhou stranu hranice.

„Pro mě je tato politická glorifikace útěku urážkou všech statečných lidí, kteří zde zůstali a vzdorovali, i když se neuplatnili v kariéře, nevystudovali školu, na kterou měli, nebo je z té školy nebo práce vyhodili, ale měli nezlomnou vůli, čisté svědomí a rovnou páteř, i když byli sužováni těžkým osudem. Tyto morální zbraně lámaly železnou oponu, i Berlínskou zeď,“ dodal s tím, že dnes vládne stejný zájem propagandy přepisovat příběhy a události jako před rokem 1989.

​Rafaj rovněž nechápe, proč se Budaj přimlouval za „oběti“, které leží nebo mají památník úplně někde jinde. „Asi proto, že na tom hřbitově leží i dr. Jozef Tiso, nebo že siluetu památníku tvoří kříž, který posvětil papež Jan Pavel II. při první návštěvě Slovenska, když políbil slovenskou zem a pod kterým sloužil ve Vajnorech i mši před 750 000 lidmi, a dnes liberálně frčí sekularismus, bojující proti stereotypům?“ stojí v jeho postu.

Nakonec podotkl, že vidí, že se v některých hlavách zastavil čas. „A tyto hlavy nás chtějí někam „posunout“? Možná ne nelogická otázka i na šéfy V4: Kdyby všichni Češi a Slováci uprchli za hranice, za svobodou, na Západ, kdo by vlastně tu sametovou revoluci dělal?“ ptá se v závěru.