Sputniku odpověděla krátce i Bára Štěpánová, někdejší sekretářka československého prezidenta Václava Havla, viz závěr článku.

„Svoboda je strašně nebezpečná. I zvíře, které žije na svobodě, je v ustavičném riziku.“
(Bára Štěpánová)

„Ve chvíli, kdy občané této země mají pocit, že se jim nepovedl život, chtějí, aby to vše za ně zařídili politici? Ti tu nejsou od toho, aby nám zajišťovali štěstí…“ (Bára Štěpánová)

Michael Žantovský: Tak co tomu (17. listopadu 2019) říkáš? (otázka na Karla Schwarzenberga)

Karel Schwarzenberg: Buďte konkrétní, soudruzi, říkal Vladimír Iljič Lenin a má pravdu…

Michael Žantovský: Co říkáš vzepětí občanské energie, která včera i dnes zaplňuje všechny prostory, kam se podívám, a kterou prožívají nejenom zde mladí lidé, ale i naši vrstevníci, jejich děti, jejich vnuci; potkal jsem i jejich alespoň 200 psů.

Karel Schwarzenberg: Když nevyhasne v pondělí ráno, budu z toho nadšený.

Michael Žantovský: Doufáme, že to nevyhasne, abychom k tomu svým skromným dílem přispěli, šíříme tu tiskovinu občanského provolání k 17. listopadu. Je to dílo všech občanských iniciativ, které organizují v těchto dnech akce na Národní třídě a na Václavském náměstí či na Letné. Přihlásilo se k němu na 500 osobností českého politického a kulturního života. Je to způsob, jakým bychom chtěli zachovat a udržet energii, která se tu nahromadila. Je to i dík vám všem, kdo jste přišel. Těch 30 let, jakých bylo?

Karel Schwarzenberg: Různých. Na jedné straně jsme nesmírně zbohatli, což si musíme přiznat. Když se podívám na automobily či na dnešní návsi a domy... Dříve byla auta horší a všechno bylo šedé. Václav Havel prorokoval, jakmile budou domy lidem patřit, opraví si je. Tak to také bylo. Také jsme netušili, že premiéra budeme mít agenta. To jsme tenkrát netušili. U nás se podtrhuje přátelství s Pekingem a Moskvou. Na naše evropské sousedy se nadává. To se mi líbí o dost méně.

Michael Žantovský: Nevím, zda jsi to zaznamenal. Premiér Babiš dnes dopoledne v Národním muzeu vyjádřil obdiv ke všem účastníkům sametové revoluce. Ocenil statečnost Václava Havla. Za svou osobu řekl, že není pyšný na svou stranickou minulost a příslušnost. Nevíme, jak to myslel. Nevidíme mu do hlavy. Za svou osobu to respektuji. Na rozdíl od jiných se k tomuto prohlášení dostal.

Karel Schwarzenberg: Jako katolík říkám – kdo se kaje, tomu to schvaluji.

Michael Žantovský: Děkujeme za malý potlesk premiéru Babišovi. Na druhé straně, pan prezident odjel do Bratislavy, řekl, že on tu výročí slavit nemusí. Myslím, že to není tak obdivuhodný postoj.

Karel Schwarzenberg: Pochopitelně. V Bratislavě mu nikdo nebude pískat.

Michael Žantovský: Dobrá, přátelé, tak mu zapískejme odsud, z obýváku Václava Havla. Doufejme, že nás v Bratislavě slyší. Boží mlýny melou samy. A co budoucnost? Jak vidíš to, co je před námi? Jak velký jsi optimista? Či nikoliv?

Karel Schwarzenberg: Nikdy jsem nebyl optimistou. Spíše realistou. Kdyby se 10 % z dnešního nadšení zachovalo, kdyby každý na svém místě pracoval na nápravě věcí… Je otázka, zda jsme schopni takového vzepětí. Pamatuji si rok 1945, když přišla svoboda. Byla velká euforie. Tři roky na to přišel únor 1948. Pamatuji euforii léta roku 1968. Dva roky na to byla normalizace. Aspoň jednou bychom měli mít výdrž a bojovat za demokracii a právní stát, abychom si udrželi pár let ty výdobytky, které jsme získali. Masaryk říkal: „Když už máme tu demokracii, měli bychom mít ještě také demokraty“.

Michael Žantovský: Ono se říká, že pesimista je dobře informovaný optimista. Karel Schwarzenberg je obvykle velice dobře informovaný. Náš velký šéf Václav Havel říkal: „Naděje není přesvědčení, že vše dobře dopadne, ale že něco má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne“. Tuhle naději bychom si měli zachovat. Jsme v obýváku Václava Havla a náčelník nám chybí. Jak na něj vzpomínáš?

Karel Schwarzenberg: Chybí mi jeho jemný humor. Vždy měl pochopení pro druhou stranu. Chybí mi jeho prozíravost. Dělal chyby. Ale v zásadních věcech, pokud se pamatuji, měl vždy pravdu. Opravdu mi často chybí.

Michael Žantovský: Mně taky. Máš nějakou historku, kterou bychom mohli přiblížit, jak vzácný člověk to byl?

Karel Schwarzenberg: Po pravdě, nic mě teď nenapadá. Mám mizernou paměť. Ty máš jako historiograf paměť lepší.

Michael Žantovský: Pár historek bych v zásobě měl. Když jsme se třeba řítili do průšvihu, Václav prohlásil – „Pámbů s námi“ a šli jsme do toho. Když jsme se odněkud vraceli, ze zahraniční cesty (po revoluci), Václav se vítající osoby často ptal: „Byl nějaký puč?“ A ulevilo se mu, když se dozvěděl, že není, že nebyl… Mám na něj milou vzpomínku. 1. září vždy šel do nějaké školy mluvit ke školákům. Jednou jsme šli do 4. třídy ZŠ. Devítileté děti nás poslouchaly. Václav k nim hovořil o Heideggerovi, Kierkegaardovi, o transcendentálním horizontu bytí… Děti na Václava fascinovaně zíraly. Na zpáteční cestě Václav říkal: ,,Já nemám děti. Co na mě ty děti mají?” Odpověděl jsem mu: ,,Snad to, že s nimi poprvé někdo nemluvil jako s debily…”

Karel Schwarzenberg: To je typické.

Michael Žantovský: Byl výjimečný tím, že byl svůj ve smyslu autentičnosti. Byl autentický za všech okolností. Nepřestalo mě to ohromovat. My si to neuvědomujeme. V práci hrajeme role, doma hrajeme role. I s kamarády v hospodě. Václav se ke všem choval stejně, ať jsme jednali s cizím prezidentem či si u kafe povídali s Olgou. Václav byl přesvědčivý, pořád týž člověk. Bylo to tak…

Karel Schwarzenberg: Byl autentický. Lidé o to snažně usilují. Václav to uměl. Od prvního okamžiku, až po jeho poslední období před smrtí. Byl vždy stejný. Dojalo mě, že byl ke každému zdvořilý a příjemný. I když šlo o protivníky, lidi z opačné části politického spektra.

Michael Žantovský: Václav Havel byl dramatik. Usiloval o dialog. Aby nemluvila jen jedna strana, ale obě. V Knihovně Václava Havla se vždy snažíme o dialog. Nepoučujeme, nementorujeme. V každém našem programu je prostor pro druhou stranu. Děkuji vám za pozornost. Děkujeme.

Sputnik stihl ještě získat vyjádření od Báry Štěpánové, bývalé sekretářky Václava Havla. Zaslechli jsme její komentář pro jiné novináře, kdy paní Bára řekla, že v ČR nemáme svobodu, že se „obloukem“ dostáváme tam, kde jsme byli (do nesvobody, pozn.). Pokusili jsme se zafilozofovat exkluzivně s paní Štěpánovou pro Sputnik ČR.

Sputnik: Paní Báro, jde-li o svobodu politickou, dobrá. Přesto dovolte otázku – co takové manželství? Je o svobodě či o demokracii?

Bára Štěpánová: Manželství je samozřejmě o svobodě. Přece si svobodně vyberu člověka, se kterým chci žít…
Sputnik: Říká se, že snubní prsten (kroužek) zastavuje člověk ve společenské cirkulaci.

Bára Štěpánová: Vy se svobodně rozhodnete. Říkám, že bezdomovci jsou nesmírně svobodní lidé, ale za jakou cenu? Svobodně vstupuji do svazku s někým, koho miluji a s kým chci život sdílet. Pokud se rozvedu, nikoho neviním. Nesu si svá traumata. Ale ve chvíli, kdy občané této země mají pocit, že se jim nepovedl život, chtějí, aby to vše za ně zařídili politici? Ti tu nejsou od toho, aby nám zajišťovali štěstí…

Sputnik: Co život v totalitě? Může být šťastný?

Bára Štěpánová: Šťastný ne. Ale vnitřní svobodu máte. Můžete se svobodně rozhodnout, že se necháte zavřít.

Sputnik: Děkujeme, díky.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.