Hrozba z vesmíru

V SSSR mohla být vytvořena první obývaná bojová vesmírná laserová stanice ve světě 17F19 Polus. Byla to sovětská odpověď na americký program SDI (Strategic Defense Initiative), jemuž se často říká „hvězdné války“. 

Vojenské využití kosmonautiky považovali v prvních desetiletích kosmického zápasu všichni jeho účastníci za prioritní úkol, který předpokládá vývoj svých a likvidaci cizích výzvědných družic, likvidaci z vesmíru pozemních, mořských a vzdušných cílů, a také zdokonalování protiraketové obrany.

V polovině 1970. let byl v SSSR zahájen velký program projektování útočných vesmírných systémů s raketovými a jadernými zbraněmi.

Je třeba podotknout, že až do příchodu amerického programu SDI v roce 1983 měly zmíněné projekty v SSSR spíše teoretický a experimentální ráz a nevedly k vytvoření reálných bojových systémů.

V roce 1981 vykonala svůj první let létající laboratoř A-60 s výkonným laserem na palubě. Byla zařízena na základě transportního letadla Il-76. Jedním z úkolů létající laboratoře byly zkoušky prototypu laseru pro budoucí bojové vesmírné stanice. V 1970. a 1980. letech se vyvíjel v SSSR velký program výzkumu vojenského použití laserů Terra-3, v jehož rámci se pracovalo také na použití laserů jak proti pozemním cílům, tak i proti letounům, raketám a družicím. Prototyp prvního sovětského létajícího laseru úspěšně zasáhl vzdušný terč v září 1982, a v dubnu 1984 byl vzdušný terč poprvé zasažen laserem z paluby A-60. Pro cvičné cíle se užívalo aerostatů a bezpilotní létající terče La-17.

Sovětský laser: výkonný, ale objemný

Pro budoucí bojovou vesmírnou stanici byl vyvinut laser RD-0600 o výkonu 1 MW na plynné palivo. Tento chemický laser přeměňoval tepelnou energii aktivního plynového prostředí v laserové záření. Laser byl vyzkoušen na pozemním zkušebním zařízení a připravoval se k rozmístění na vesmírném objektu. Byl jen jeden problém: Nový laser byl příliš objemný pro tehdejší vesmírné stanice. Bylo proto rozhodnuto vyprojektovat pro něj novou velkou vesmírnou stanici.

Dostala název 17F19D Skif-DM, v němž písmeno „D“ znamenalo demonstrační určení objektu – na tomto vesmírném přístroji se totiž plánovalo provést testy a vyzkoušet samotnou možnost bojového použití laserů z oběžné dráhy. Rozkaz o vyprojektování přístroje 17F19D byl dán 27. srpna 1984, a byl v něm určen hlavní směr použití budoucích bojových stanic – protiraketová obrana. V květnu 1985 začala kooperace podniků, které měly vyrábět budoucí vesmírný přístroj. A konečně další usnesení sovětské vlády z ledna 1986 stanovilo harmonogram zkoušek nadějné bojové stanice – první start Skifu-DM byl naplánován na druhé čtvrtletí roku 1987.

Skif-DM byl samozřejmě experimentálním přístrojem určeným pro ověření možnosti použití laseru. Megawattový laser byl dost velký, a k jeho rozmístění se nehodila konstrukce tehdejších vesmírných stanic typu Saljut. Na začátku 80. let bylo jasné, že práce na supertěžké nosné raketě Energija se blíží ke konci, a je možné vynesení na oběžnou dráhu modulu o hmotnosti 90 až 95 tun vhodného k rozmístění megawattového laseru s pomocnými systémy. Pro urychlení vývoje tohoto přístroje bylo rozhodnuto maximálně využít již existujících zkušeností z jiných programů, a do konstrukce Skifu byly zařazeny prvky transportní vesmírné lodě TKS, modulů orbitální stanice Mir a nosné rakety Proton. Vyšla z toho dost působivá vesmírná loď, která byla asi 40 metrů dlouhá a měla hmotnost 95 tun.

Gorbačovovi to neukázali

Práce na projektování vzorové bojové stanice se ještě urychlily, když bylo v roce 1986 rozhodnuto provést první pokusný start nosné rakety 11K25 Energija. Vyšlo totiž najevo, že užitečné zatížení pro ni není, protože výroba vesmírné lodě Buran nebude do prvního startu rakety ukončena. Pro záchranu situace bylo rozhodnuto spěšně připravit přístroj Skif-DM („demonstrační maketa“), na němž už bylo nějaké zařízení, ne však laserová zbraň. Plánovalo se, že maketa pobude na oběžné dráze týden a vykoná určitý program experimentů, jejichž výsledků bude využito při výrobě reálného Skifu.

Pak ale začaly problémy. Práce na výrobě přístroje začaly teprve na podzim roku 1986. Zpožďovala se i první nosná raketa Energija. Nebyla hotova ani startovací rampa. To všechno přivedlo k tomu, že po celý podzim probíhaly přípravy techniky na zkoušku. Start byl stanoven na 15. února 1987, byl ale několikrát odložen. V konečném důsledku se konal první start rakety Energija s maketou bojové stanice Skif-DM teprve 15. května 1987 – mimochodem, po návštěvě generálního tajemníka ÚV KSSS M. S. Gorbačova na Bajkonuru. Protože technika má náklonnost k selhání při návštěvách vysokého vedení, zkoušet tak složitý systém za přítomnosti sovětského předáka nechtěli.

Skif se potopil, a pak i celá sovětská ekonomika

Start nosné rakety proběhl úspěšně. Stanice Skif-DM se oddělila od nosné rakety a začala plnit program samostatného letu, avšak kvůli chybě řídicího systému nenabrala rychlost, nevystoupila na vypočítanou oběžnou dráhu a spadla do Tichého oceánu. A pak změny v mezinárodní situaci a celková krize sovětské ekonomiky udělaly kříž nad tímto projektem.

Neúspěch tohoto vojenského projektu nemohl samozřejmě zapříčinit kolaps tak obrovské země, jakou byl SSSR. Dá se říci, že Skif byl odsouzen k nezdaru hned od začátku: příčinou toho byl spěch provokovaný módou na „vesmírné bojové systémy“, neobyčejná novota projektu a samozřejmě i hospodářské problémy v zemi.

Na začátku 1990. let byly práce na vývoji bojových vesmírných stanic zastaveny, což ostatně neznamenalo zřeknutí se výzkumů v oblasti laserů. Důkazem toho je komplex Peresvet, který byl jako první na světě zařazen do výzbroje ruské armády.