Já když se podívám na třicet let komunistů, tak vidím nové továrny, přehrady, elektrárny, silnice, byty pro lidi na bydlení a ne jako spekulativní investici, neuvěřitelné kulturní vzepětí šedesátých let, Remka ve vesmíru, metro v Praze, politické procesy i rehabilitace, kolektivizaci zemědělství i soběstačnost v potravinách, akce „Z“ a brigády, sovětskou okupaci i normalizaci…

A co vidím, když se podívám na třicet let od roku 1989 do roku 2019? Privatizaci. Padesát odstínů privatizace. Zkrachovalé podniky, bezdomovce, exekuce a lány řepky; a v kultuře nic, co by stálo za zmínku. Jinak nic. Žádný pokrok, žádná snaha, žádná vize, žádný společný cíl, jen partikulární sobecké cíle urvi, co se dá, a jdi přes mrtvoly. Jedním slovem – stagnace. Paralýza antikomunismem.

Jestli to vidíte jinak, zkuste mě přesvědčit. Ale tím, jaké je to dnes, ne jaké to bylo dřív. Neargumentujte padesátými léty a nedostatkem banánů, argumentujte tím, jak se společnost posunula, co získala, co vybudovala. Celá společnost, ne Kellner, Babiš nebo Bakala. Neomezenými možnostmi pro agresivní podnikavé predátory mě nepřesvědčíte, vydáváním monotónního oslavování „svobody“ za svobodu samotnou také ne. Ani internetem, magnetickou resonancí a dalšími přínosy pokroku obecně, který je v takové Číně, Indii či leckde v Africe stejný.

Je mi líto, ale já prostě nic, co by převážilo bezdomovce, exekuce a sociální nespravedlnost nějak nenacházím. Asi nemám ten správný smysl pro svobodu.