Honosné hroby Rusů na Olšanech? No a co? 

Klára Samková: předesílám: Tímto bych ráda jak server hlidacipes.org, tak i správu pražských hřbitovů, zejména toho Olšanského, poslala expresis verbis do hajzlu. A to kvůli článku, který se mi opakovaně zobrazuje, vyskakuje na Facebooku i jinde a je rozesílán (proto nechávám níže celou adresu, zakončenou „content=rozeslaneoznameni“. Celý článek se mi jeví jako protiruská propaganda, která ovšem má jeden cíl – „hodit vidle“ mezi českou společnost a v Čechách žijící Rusy, případně ruskou komunitu vůbec. Ráda bych připomněla, že Rusové v Čechách nejsou (jen) přistěhovalci z posledních let, u nichž je nám předestíráno, že to jsou vlastně Putinovi zvědové (kupodivu: že by zde žili proto, že proti Rusku něco mají a nechtějí tam žít, to nám, soudruzi, tak nějak zapadlo...). Ruská emigrace má u nás tradici již od 20. let 20. století, kdy se do Prahy přemístila celá komunita politické strany Eserů, zlikvidované samozřejmě bolševiky, doplněná menševiky i prostě „jen“ ruskou inteligencí, prchající před krvavým bolševickým převratem. (O čemž svědčí například básnířka Marina Cvětajevová a její Pražské elegie, jedna z jejích nejvýznamnějších básnických sbírek) Dívat se proto na ruskou emigraci jako na nějaké novodobé migranty je zjevně historický nesmysl.

V uvedeném článku není ani jedna fotografie, která by „ruské pompézní hroby“ ukazovala. Ovšem, co je to pompéznost? Byli jste někdy na italských hřbitovech? Kromě úplně nejchudších hrobů nenajdete hrob „nepompézní“, neboť „slušný“ hrob, a to i ve velmi provinčních destinacích, má podobu fakticky zádušní kaple. Pozoruhodné je, že řada těchto „pompézních hrobů“, tedy zádušních kaplí, jsou mimořádnými kousky drobné architektury specifického druhu, často velmi kvalitní, zobrazující a užívající poslední trendy moderní architektury. O tom jsem se přesvědčila naposledy před pár dny v malém městečku v italské Umbrii, Spoletu, kde jsem místní hřbitov prošla po návštěvě baziliky z nějakého italsky nechutného 9. století, stojící v bezprostřední blízkosti hřbitova.

Je zřejmé, že každý národ má své specifické kulturní zvyky, týkající se označování hrobů svých mrtvých. Protože se o toto kulturní specifikum dlouhodobě zajímám, mohu posoudit. Byla jsem na buddhistických hřbitovech v Japonsku, hinduistických pohřebištích (spalovištích) v Nepálu, na zoroastriánských „věžích ticha“ v íránském Yazdu, na muslimských hřbitovech v Samarkandu, Káhiře, ba i jinde... Židovské hřbitovy jsou mou láskou od mladistvých let, kdy jsem na mikulovský hřbitov jezdila v době, kdy po něm ještě neštěkl ani pes a mezi rozvalenými hroby na jaře prokvétaly zplanělé narcisy. Podmnožinou evropských hřbitovů jsou samozřejmě hřbitovy křesťanské, kde je na první pohled možno rozeznat hřbitovy katolické a evangelické (nepřesné to označení), stejně jako, světe div se, hroby německé a české. Prostě vypadají jinak a coby rodačka z česko-německého Brna, která absolvovala hojné rodinné návštěvy na „Centrálku“, je pochopitelně poznám na první pohled. Popírání těchto „kulturních zvyklostí“ jednotlivých národů, a to včetně projevů spojených s kultem mrtvých, je nejen nepochopení ze strany kritizujícího, ale především je to projevem hlupáckého projevu zakomplexovaného pocitu kulturní nadřazenosti, který má své kořeny, jak jinak, v neznalosti, nevzdělanosti a vlastní tuposti, případně v komplexech méněcennosti. Nebo, jako ve zdejším případě, je to prostě nástroj ideologické propagandy.

Ruská duše je široká i pro mrtvé

No a nyní snad k těm hrobům pravoslavným. Každému, kdo se jen letmo potkal s ruskou kulturou, je známo, co to je „široká ruská duše“. Rusko je zemí obrovských rozměrů, a to nejen ve smyslu geografickém, ale i duchovním. „Širokost“ je způsob, jakým Rusové uchopují sami sebe, svou vlastní existenci, která je prostoupena životem na východě evropské společnosti (ke které neoddiskutovatelně patří), avšak je formována i svou staletou přítomností na asijském kontinentu. Kromě toho je Rusko sice křesťanské, avšak pravoslavné. A to je něco sakra jiného než nám známý katolicismus, ba případně i ty reformované církve. K „velkému schizmatu“, tedy oddělení pravoslavné církve a církví západních (tehdy pouze katolické) došlo roku 1054, kdy kardinál Humbert de Silva Candida exkomunikoval konstantinopolského patriarchu Michaela Kerullaria a všechny, kteří s ním stejně smýšlejí (tedy prakticky celou východní církev). A ten v reakci na to exkomunikoval konkrétní původce klatby, papežské legáty, ale nikoliv už tehdejšího papeže sv. Lva IX., který je poslal. Povšimněte si prosím: vztahy Východu (Ruska) a Západu (západní Evropy) začaly vzájemným prokletím, které trvalo 910 let (!!!), přičemž „Západ“ proklel fundamentalisticky a komplexně a „Východ“ reaktivně a jen přímé původce. Tento stav trval do roku 1965, kdy představitelé obou církví toto prokletí ze sebe navzájem sňali – no, Pán Bůh zaplať, ale úplně to nepomohlo...
Hodnotit za této situace kulturní a náboženské zvyky jiného národa, který je uplatňuje na území sice České republiky, avšak v místě tak říkajíc „kulturně si přisvojeném“, považuji za nehoráznost. Se škodolibostí mně vlastní si počkám na první „pompézní“ muslimský hrob, který se na Olšanech či jinde ukáže – a s potěšením si počkám na reakce pražské hřbitovní správy – totiž, jestli si troufne...

„Okázalé pravoslavné hroby v Nice nikdo nekritizuje, naopak si jich tam váží. Proč vadí ty olšanské?

Nyní však konečně k těm samotným pravoslavným hrobům. Protože bydlím kousek od Olšan, slibuji, že se tam v nejbližší době vypravím a přinesu fotodokumentaci o tom, jak to s tou „pompézností“ vypadá. Nyní mi však dovolte podělit se o svůj jiný zážitek s pravoslavnými hroby. Týká se ruského hřbitova v Nice. V tomto městě byla již od poloviny 19. století významná ruská komunita, což bylo dáno též tím, že Nice byla letním výletním místem řady členů carské rodiny. Četnou ruskou komunitu najdete v Nice dodnes. Ruský hřbitov naleznete na nejvyšším vrcholku kopce, který se tyčí nad dnešním místním letištěm. Je to zvláštní místo, na němž se setkává odraz modrého moře, splývajícího s horizontem, s modrou oblohou, klenoucí se nad ním. Chápu, proč si Rusové vybrali právě toto místo, zatímco pragmatičtí Angličané, kterých žilo v Nice vždy též požehnaně, se spokojili se hřbitovem níže položeným, a tím i podstatně přístupnějším. Ruský hřbitov v Nice jsem prošla celý. Na hrobech jsem četla jména, vytesaná v předreformní azbuce, která vešla do dějin. Vedle příslušníků ruského národa leželi i jejich manželé, v některých případech evidentně nejbližší přátelé či souputníci. Překvapilo mne jedno: byli ze všech, opravdu ze všech národností a národů Evropy. Švédskem počínaje a Černou Horou, případně Řeckem a Kyprem konče.

Ti, co tancují na kostech mrtvých pravoslavných, Samková nazvala nelichotivě

Takže, abych to nějak ukončila. Milá Správo pražských hřbitovů, Rusko bylo a je součástí Evropy. Se svými zvyky, kterým občas nerozumíme. S jejich náboženstvím, které je, bohužel, jak se mi jeví, stále ovlivněno IV. křižáckou výpravou (1203-1204), která skončila vydrancováním Konstantinopole, kdy západní křižáci vraždili pravoslavné obyvatelstvo s pokřikem „dobrý pravoslavný – mrtvý pravoslavný“. Tak už s tím nemístným napadáním a obviňováním z pompéznosti přestaňte. I kdyby hrobky a hroby byly sebevíc „pompézní“, mnoho Vám do toho není. Pokud tvrdíte, že ano, dejte zbourat ty pseudogotické hrobky z 19. století, kterých na Olšanech taky není zrovna jen pár... Na to si taky netroufnete, že? A na závěr snad jen připomenutí: Nechat se zneužívat k ideologické propagandě je vždy ošklivé, ale dovolit, aby k ideologické propagandě byli zneužívání mrtví, na to mne napadá jen jedno slovo, kupodivu, neruské, leč pocházející z jidiš: CHUCPE.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.