Dnes odpovídá Zdeněk Vlk
Jako příčinou tohoto, až téměř náhlého „výbuchu“ v celém východním bloku jsem spatřoval mimo jiné v jeho technologickém zaostávání; zatímco ještě v padesátých letech se, především technická úroveň, našich výrobků, ale i používaných technologií od té západní příliš nelišila a byli jsme v mnoha ohledech dokonce i před Rakouskem, v osmdesátých letech už bylo všechno jinak a pomalu jsme se dostávali na úroveň rozvojových, nebo alespoň málo rozvinutých zemí. Řada u nás používaných technologií navíc nebyla kompatibilní s technologiemi západními, což samo o sobě již způsobovalo problémy. Pregnantně to vyjádřil Ivo Jahelka v jedné ze svých písní: „…kulháme za světem.“
Uvědomovala si to nejen většina obyvatel zemí východního bloku, začali si to připouštět i nejvyšší političtí představitelé. V našich podmínkách to bylo o to silnější i proto, že mnozí z nás měli ještě v živé paměti nejen rok 1968, ale i tomuto roku předcházející relativně uvolněnou atmosféru šedesátých let.
Shodou okolností jsem byl v onen osudný den, tedy 17. listopadu, doma sám; zbytek rodiny odjel na návštěvu příbuzných. Snad z dlouhé chvíle, snad ve snaze porušit obvyklý a zaběhnutý domácí řád, jsem si tehdy naladil Svobodnou Evropu. I když jsem nebyl přímým účastníkem těchto událostí, v duchu jsem je prožíval také. O to silněji i proto, že nejen na mně samotném, ale zejména na řadě mých blízkých, se podepsala jak normalizace, tak i padesátá léta a s ohledem na původ a příbuzenské vazby i období Stalinovy krutovlády v Sovětském svazu.
Setkával jsem ovšem i s názory skeptickými. Sám jsem však věřil, že další naše budoucnost bude už jenom lepší.
To ovšem nebylo předmětem výše uvedeného dotazu. Rychlost, s jakou k „převratu“ došlo, nám měla být už tehdy podezřelá. „Sametové“ zúčtování s normalizační minulostí svědčilo spíš o dohodnutém postupu. Dnes se již všeobecně přiznává, že ona „otevřená náruč“, s níž nás Západ tehdy přijal, měla i své pozadí: nutnost proniknout svým zbožím na východní trhy a tím předejít hrozící hospodářské krizi. Západ tehdy chytře využil, či spíš zneužil Gorbačovovy snahy, přiblížit se více, a hlavně rychle, vyspělejší části světa. Náš trh byl náhle zaplaven množstvím dříve téměř nedostupného zboží a většině z nás unikalo, že se mnohdy jedná o zboží druhořadé kvality, vyrobené ne renomovanými firmami, ale jejich filiálkami kdesi v Asii, zboží, které by si na západních trzích jen těžko hledalo cestu k zákazníkovi.
Protikladem k tomu pak byly opuštěné a rozpadající se továrny v oblastech, které předtím patřily v rámci naší republiky k nejrozvinutějším, a lidé, mnohdy kvalifikovaní, jen obtížně si shánějící odpovídající zaměstnání…
Nekritický obdiv k Sovětskému svazu, který provázel naší společnost od konce čtyřicátých let, který se ovšem již počátkem šedesátých let, (tedy ještě před rokem 1968) víceméně vytratil a po celé období normalizace byl pak již jen uměle (a nepříliš přesvědčivě) udržován, vystřídal stejně nekritický obdiv ke všemu západnímu, a to i k nejrůznějším (a nejnemožnějším) excesům a na rozdíl od minulého období se nejen nezmenšuje, ale naopak se stále víc stupňuje. Každého, kdo ještě pamatuje padesátá léta, včetně tehdejší kulturní propagandy (v šedesátých letech se tato propaganda pomalu stávala předmětem kritiky a ani o normalizaci se nevrátila, alespoň ne v takové míře) musí nutně zneklidnit všechno, co se dnes v této oblasti děje. Pravda, stále je tu ještě deklarovaná svoboda tisku a projevu, ale již se čím dále silněji ozývají signály, že tomu tak nemusí do budoucna být. Lidé s jinými názory jsou zatím jen dehonestováni. Zatím…!
Přeji si tedy, aby se Evropa, do níž, ať si o tom myslíme cokoli, patříme, rychle vzpamatovala a vrátila ke svým původním hodnotám dříve, než bude skutečně pozdě. Aby si znovu začala vážit rodiny a smysluplné lidské práce a nikoli jenom uspokojování pochybných potřeb, které se ve své konečné fázi stejně mohou týkat pouze úzké skupiny obyvatel.
Související články: