To byly oběti různých nehod ale také i „nervozity zděšených vojáků, kteří se octli vinou šéfů sovětského státu v situaci, jíž nerozuměli,“ míní Čulík

Dále cituje odstavec z knihy Freda H. Eidlina The Logic of Normalization. Autor knihy vysvětluje, že k takové situaci mezi sovětskými vojáky a československým obyvatelstvem došlo kvůli nepravdivým informacím, kterou poskytovali Moskvě pracovníci sovětského velvyslanectví v Praze během pražského jara v roce 1968. Diplomati se podle Eidlina „neodvážili otevřeně říci, že jde o celonárodní demokratickou revoluci“.

„Tvrdili Brežněvovi a sovětskému komunistickému politbyru, že pražské jaro je jen spiknutím hrstky intelektuálů, které invaze lehce porazí a národ a ‚dělnická třída‘ v Československu bude sovětské vojáky nadšeně vítat tak jako v květnu 1945,“

cituje Čulík.

Lidé, kteří zahynuli, byli skutečně obětí nehod a nešlo o rozsáhlé masakry jako v Budapešti v roce 1956, protože podle Eidlina měli sovětští vojáci přísný příkaz zacházet s československým obyvatelstvem jako se spřátelenými lidmi.

„Občané Československa byli v předchozích měsících pražského jara 1968 zvyklí na intenzivní  veřejné

politické debaty v ulicích českých a slovenských měst. Vrhli se tedy na ruské mladíky na sovětských tancích a vášnivě je přesvědčovali, že v Československu žádná kontrarevoluce nebyla. Nedošlo k masakrování, došlo k diskusi, která sovětskou armádu zdemoralizovala,“ vysvětluje autor knihy The Logic of Normalization.

Čulík však neodmítá, že „invaze nebyla neuvěřitelnou agresí a sprosťárnou, která neférově ovlivnila na další dvě desítky let životy milionů lidí“, ale poznamenal, že poinvazní útlak byl také do nebe volající, ovšem na něm se nadšeně velmi brzo začali podílet mnozí Češi a Slováci.

„Netuším, proč je zapotřebí z ideologických důvodů lhát o československé historii,“ uvedl na závěr.