Jak uvádí portál, zajímavé je, že tyto letouny třetí generace nebyly za dob SSSR dodávány do zahraničí. Tenkrát byly považovány za nejdokonalejší verzi. Palubní radar Sapfir-23MLA dokáže například doprovázet až šest leteckých cílů. Stíhačka má rovněž tepelný zaměřovač TP-23M, který dokáže nepozorovaně objevit nepřítele.

Jako hlavní zbraň se používaly střely R-34 s napůl aktivními radiolokačními a infračervenými zaměřovacími systémy.

V závěsu měla stíhačka také kompaktní R-60, jež měly být použity v boji zblízka.

Disponoval také dvouhlavňovým rychlopalným kanónem ráže 23 mm Grjazev-Šipunov GŠ-23. 

Stíhací letoun dokázal vyvinout maximální rychlost 2 500 km za hodinu ve velké výšce a 1 400 v malé. Maximální stoupavost činí 18 600 metrů a dolet přes 2 300 km. Normální vzletovou váhu činí asi 14 700 kg.

Po rozpadu SSSR byl park těchto letounů rozdělen mezi nezávislé státy, mnohé z nich je přestaly používat. Jistá část byla zutilizována, ostatní byly konzervovány v očekávání prodeje.

Před 11 lety koupila Sýrie několik těchto MiG-23MLD v Bělorusku. Podle jistých údajů byly jejich méně dokonalé syrské verze často použity během občanské války v této zemi za účelem útoku na pozemní cíle. Stíhačky této modifikace také střežily vzdušné hranice Sýrie.

Posledním sovětská hádanka pro západní země

Tento týden portál The National Interest informoval, že nadzvukový stíhací letoun čtvrté generace dlouhého doletu MiG-31, který nyní slouží jako nosič hypersonického raketového systému Kinžal, byl v poslední dekádě existence SSSR hádankou pro západní země.

Důvodem je podle amerického časopisu to, že letadlo bylo určeno k ochraně dlouhých státních hranic, bylo vyráběno výlučně pro potřeby své země a nebylo vyváženo do zahraničí.

Časopis uvádí, že MiG-31 byl vytvořen na základě MiG-25, od něhož se lišil především schopností radiolokační detekce cíle ve spodní hemisféře, možností létat v malých výškách nadzvukovou rychlostí a dokonalejší výzbrojí.