A jaké informace jako falešné a pomlouvačné měly být na žádost hongkongské policie odstraněny?

Jsou to dvě zprávy: první je o „sexuálním násilí ze strany policie“, druhá o „vraždách obyvatel Hongkongu“.

Obě zprávy jsou ze standardní sady „protestních“ vsuvek, které zná každý, kdo četl zprávy o barevných revolucích.

Protestanti, kteří nedokázali zvítězit nad vládou, vždy a ve všech částech planety s cílem povzbudit své důvěřivé sympatizanty píší standardní soubor textů.

1. Někdo byl svědkem příšerné svévole a hned píše: „Policisté právě utloukli k smrti těhotnou ženu“.

2. Někdo démonizuje objekty budoucích útoků: „Upíři v uniformě se satanským chechtáním zbili pro nic za nic děti“.

3. Někdo přitom zcela jistě uvádí, že hordy upírů v uniformě se již daly na útěk: „Pracovníci 14. stíhacího policejního praporu odmítli plnit rozkazy a odešli domů, infa 146 %“.

A tak dále. Takové a různé podobné věci jsou publikovány s příslušným celkovým důrazem: „Nepřemýšlejte, řiďte se emocemi a běžte, kam vám řekneme“.

Není třeba dodávat, že se nakonec ukáže, že všechny podobné srdcervoucí senzace jsou vymyšlené.

Cíl je jednoduchý: vyvolat u protestujících, kteří vyšli na něčí pokyn, iluzi „My statečně a hrdinně vzdorujeme obrovské zlé síle, která se mimochodem co nejdříve zlomí a rozsype jako finální boss v počítačové hře“. A také zamaskovat emočním napětím současné situace absenci smyslu v tom, co se děje, a osobních vítězství/úspěchů pro samotné řadové účastníky procesu.  

V tomto ohledu je prvenství emocí nad rozumem využíváno po dlouhou dobu a úspěšně - emoce jsou snáze vyvolávatelné, jsou „levnější“, pokud jde o spotřebu energie, než uvažování a závěry. Umožňují také snadné ovládání davu v reálném čase.

Takže: hongkongská policie pečlivě prostudovala publikace na Facebooku a požádala o odstranění zřejmé lži. Ve skutečnosti jsou diskuze o tom, jak „policie pokračuje v zabíjení občanů“, při nulovém počtu obětí poněkud podivné (ačkoliv v Hongkongu se již několik měsíců projevuje nedostatek propagandy „posvátné oběti protestu“). Facebook nejen prostě odmítl odstranit tyto publikace, ale vysvětlil, že neobsahují falešné informace.

Autor jednoho z takových článků – o tom, jak „policie zastřelila studenta“ – podal dokonce rozsáhlejší informace. Citujeme:

„Nebudu odstraňovat příspěvek,“ sdělil Yang (autor pomlouvačné zprávy o policejních vraždách – pozn. red.). „Hongkong je svobodná společnost. Uveřejnil jsem na své stránce na Facebooku to, co jsem viděl v televizi. Lidé z Hongkongu nepotřebují poučování policie o tom, co máme číst na sociálních sítích.“

To znamená, že hongkongská policie oficiálně požádala o odstranění právě těch fake news, o nichž s oblibou hovoří západní média a na boj proti nimž jsou vyčleňovány obrovské prostředky a síly.

Ale v tomto případě, protože je nutné vytvořit „správné a shora schválené informační prostředí“, není přímá lež o oficiální státní struktuře taková. Odkaz na „Jsem autor, myslím, že jsem něco takového viděl v televizi - a vůbec, lidé mají právo číst na sociálních sítích to, co chtějí,“ upevňuje situaci. Boj proti falešným zprávám tak získává selektivní charakter – když je potřeba, je prosazování zjevně falešné informace nazýváno „právem lidí číst to, co chtějí“.

Kromě toho vzniká dost zajímavý precedens, kdy se autor falešné informace může odvolat na to, že to jednou slyšel v jiných médiích, a to ho jaksi zbavuje odpovědnosti za šíření nepravdivých informací. Ty jsou „druhotně nepravdivé“ a „nezačal jsem to jako první“, a to znamená, že se to může.

Lze snadno předpokládat, že selektivita tohoto přístupu je extrémně vysoká. Stačí se pokusit například zveřejnit na Facebooku materiál, že americké ozbrojené síly kradou syrskou ropu, a odvolat se na „viděl jsem to v televizi“. Jak dlouho přežije takový text, než ho objeví „bleskové oddíly“, záleží na tom, jak moc je stránka navštěvována. V případě populárního účtu trvá cesta od uveřejnění k zablokování několik hodin.

Mimořádně ukázkové je to v tomto případě. Nejde o údajnou Severní Koreu nebo Írán. Ony samy se informačně nechrání a finanční vliv na sociální sítě nemají, proto je jejich postavení na úrovni „o nich je možné třeba každý den vysílat falešné zprávy na CNN, veřejnost všechno spolkne“. V tomto případě však hovoříme o hongkongské policii, která pracuje podle britských zákonů z roku 1997, je to struktura zcela nezávislá na Pekingu a tvoří ji občané s pasy Spojeného království.

Ve světě je prostě taková politická situace, že takové maličkosti nikoho nezajímají.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.