Autorka populárně zaměřených textů, především z oblastí ekonomiky a finančních trhů, píše, že lidé výše zmíněné tvrzení často opakují, protože je slyší od jiných lidí. Přitom však sami netuší, proč se takové věci říkají a zda je to vlastně pravda. A co je důvodem? Prý to, že neradi přemýšlí sami.

„Nevědí sice, proč se to říká, ale slyší to na každém roku, píše se to na každém kandelábru a v každém plátku, které si říká zpravodajský. Lidé nepožadují žádné rozumné vysvětlení, neptají se, jak že se to přihodí, že jsme všichni vespolek ovláni fejk-njůůs. Lidé totiž většinou myslí celkem neradi. A kdyby se ptali, kdo, proč a jak na nás fake news chrlí, cílili by se jednak provinile, že odpověď nevymysleli sami, jednak trapně, protože se nehodí ptát se. Tož asi tak,“ píše v úvodu.

Dále pak poukazuje na to, že fake news jsou vrcholně módním tématem. A jako příklad uvádí i to, co se nedávno mohla dozvědět z médií. Řeč byla o mediální negramotnosti.

„Tenhle týden na mě mrkal ve zprávách titulek o tom, že žáci základních škol jsou mediálně negramotní a v testech kritického myšlení ve školách propadly. Zaujalo mě to. To téma slibovalo dost legrace,“ napsala s tím, že u daného článku byl i ukázkový test, v němž si čtenáři mohli sami ověřit, jak by dopadli.

Následně dodala, že její tušení bylo správné: „Byla to vážně legranda za všechny prachy.“

Definice dezinformací podle MV ČR

Ve svém příspěvku na blogu rovněž uvádí, jaká je definice dezinformací dle Ministerstva vnitra ČR. Vysvětlení tohoto pojmu zní „šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi, a to vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají“.

U dané definice však Šichtařová poukazuje na to, že bychom právě u jednoho momentu měli zbystřit: „Klíčové je slovo úmyslné šíření dezinformací. Tedy musí zde být cíl či záměr někoho poškodit. Jenomže… právě tohle bývá až příliš často kamenem úrazu, díky němuž se tvrzení, že něco je fake news, samo často fake news stává.“

Pofidérní test?

Dále se vyjádřila k již zmíněnému testu, a to tak, že praktická každá položka v něm představovala „rozkydlé, vágně formulované zadání“. A dle jejího mínění byla stejně tak rozkydlá jak otázka, tak i odpověď.

„Nebylo položky, na kterou by se dalo bez výhrad odpovědět ANO / NE. Jednička nebo nula. Co kvízová otázka, to perla. A některé vydaly i za diamanty,“ podotýká.

Aby dostála svému tvrzení, uvedla v textu také jeden „příklad za všechny“. V zadání se nacházela následující formulace: „Předseda České pirátské strany Ivan Bartoš v roce 2014 prohlásil, že když lidé hlasovali v referendu o přistoupení ČR k EU, byla povinnost přijmout euro součástí otázky.“ Dotyční pak po přečtení následujícího výroku měli rozhodnout, zda je pravdivý či ne.

Odpověď prý ale podle odbornice nebyla jednoznačná, jelikož již samotné zadání bylo formulováno špatně.

„Ptá se tazatel, zda Ivan Bartoš své tvrzení vypustil z úst? Matematická výroková by zadání pochopila přesně tak. A pak by odpověď zněla „ANO – tuto větu skutečně vyslovil“. Jenomže jaké to překvapení, kvíz se ptá na něco jiného. Neptá se, zda Bartoš slova vyřknul; ptá se, zda mluvil pravdu. To máme první manipulaci,“ vysvětluje své postřehy.

Poukazuje také na to, že přesné znění otázky v referendu bylo navíc takové: „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“ Uvádí tedy, že na hlasovacím lístku nebyla o euru ani zmínka.

​Největší překvapení dle ní ale bylo to, že autoři daného textu požadovali jako správnou odpověď „NE – Bartošův výrok pravdivý nebyl. Šlo o fake news“.

„Tvůrci testu totiž – správně – tvrdí, že se vstupem do EU akceptovala Česká republika i budoucí přijetí eura. Jistěže. To mají recht. Jenomže kvíz se na to neptá. Ptá se, jak byla formulována otázka na hlasovacím lístku. Neptá se, co z otázky vyplývalo pro budoucí právní systém. Kdyby kvízová otázka byla položena jinak, (…) pak by správná odpověď zněla „ANO – vyplývala.“,“ říká.

Šichtařová ale konstatuje, že na tohle se žáků nikdo neptal. Podle ní tak v tomto případě vidíme jasnou manipulaci číslo dvě.

Jasné manipulace a podivné výsledky testu

„A teď si vzpomeňte na definici fake news: Jde o úmyslné šíření dezinformací za účelem zmanipulovat příjemce. Ať už je kvízová otázka míněná jakkoliv, a ať už by řekl Bartoš cokoliv – kdo si tu osobuje právo tvrdit, že nešlo o jeho názor či o omyl? Kdo má tu nebetyčnou drzost tvrdit, že šlo o „cílené ovlivňování příjemce“? píše na blogu.

Kvůli tomu si tak ekonomka stojí za tím, že takové „podsouvání domnělého záměru je manipulací číslo tři“.

Rovněž se domnívá, že pokud dotazovaný žák myslel vlastní hlavou, měl dostatek informací a aplikoval na ně přísnou matematickou logiku, pak „musel z testu vyjít jako idiot, který nerozezná fake news“.

„Pokud žáček byl sice s logikou na štíru, nicméně jeho emoce vykazovaly lehkou přebujelost, za každým bukem hledal dezinformaci a věděl, že „správný“ názor je chtít přijetí eura, pak měl jistou šanci testem projít,“ míní.

Dle jejích slov tedy test, který měl údajně odhalovat neschopnost kritického myšlení u lidí, a který měl odhalovat fake news, sám na fake news aspiruje. „Splňuje totiž všechny definiční znaky: Zaprvé šíří nepravdy. Zadruhé šíří je záměrně. (…) A zatřetí tipuju – i když neprůkazně – že nepravdy šíří se záměrem zmanipulovat děti,“ tvrdí.

K takové závěru Šichtařová dospěla poté, co blíže prozkoumala tento test a „správné“ odpovědi v něm. „Progresívní liberalismus z toho čouhá až na půdu,“ okomentovala celou věc.

Boj s fake news není boj za pravdu

Závěrem pak dodala, že dnes zkrátka „žijeme ve světě, kde lidé přebírají zprávy, které považují za pravdivé, ale někdy pravdivé nejsou“. A co to vlastně znamená nebo neznamená?

„To ovšem neznamená, že někoho cíleně manipulují. Prostě jsme jen omylní lidé. Vzpomínáte si na případ, kdy Angela Merkelová šířila video, na němž bylo vidět, jak jsou pronásledováni imigranti v Německu? Později se ukázalo, že video bylo účelově nahrané a nezakládalo se na pravdě. Merkelová mu ale uvěřila a v dobré víře se na něj odkazovala,“ podotýká s tím, že ji jen stěží lze označit za manipulátorku.

Vysvětluje to tím, že sama německá kancléřka se stala obětí manipulace, proto za manipulátorku nebyla označena. Pak se ale zamyslela nad tím, jak jinak by to mohlo dopadnout.

„Dokážete si ale představit opačný případ? Že by třeba nějaký politik z 

AfD nebo Okamurovec uvěřil videu, v němž imigranti pronásledují občany, a v dobré víře ho šířil? Taky by média pochopila, že se jen stal obětí omylu stejně jako Merkelová, a neoznačila by ho za manipulátora?“ položila otázku.

Nakonec pak čtenářům nastínila, co podle ní doopravdy dnešní boj s fake news vlastně znamená. „Stávající boj s fake news je tedy do velké míry bojem s politickými oponenty, nikoli bojem za pravdu. Neboli z velké části – byť samozřejmě ne vždy – jde o potírání plurality jako základu demokracie. Ještě jinak řečeno – údajný boj s fake news podle mě už sklouzl v ohrožení svobody,“ nebála se vyjádřit svůj názor.