Rosatom zveřejňuje unikátní odtajněné archivní materiály o historii jaderného průmyslu. Mnohé z těchto dokumentů nebyly nikdy zveřejněny.

Je mezi nimi mj. „dotazník zvláštního určení“, který vyplňovali přední němečtí vědci z předválečného období, kteří přijeli pracovat do Sovětského svazu a významně přispěli k vytvoření sovětského jaderného průmyslu.

Němečtí vědci v SSSR

Ke konci druhé světové války mělo Německo dostatečný potenciál pro vytvoření vlastní atomové bomby. Vědecko-výzkumné ústavy zapojené do atomového projektu fungovaly v německých velkoměstech. Prováděly se v nich aktivní experimentální práce na jaderných reaktorech, na rozdělení izotopů a na konstruování atomové bomby.

V roce 1945, kdy vstoupila Rudá armáda na území Německa, bylo na pokyn sovětského vedení organizováno vyhledávání německých odborníků s cílem zkoumání úspěchů německých vědců v práci na atomové bombě, vědeckých středisek, která se touto tématikou zabývala, a také průmyslového a laboratorního zařízení.

Na konci války se ocitla část těchto německých vědců na území okupovaném sovětskými vojsky.  Na základě analýzy stavu vědeckých výzkumů v Německu přijalo sovětské vedení rozhodnutí pozvat tyto německé vědce k účasti v realizaci atomového projektu v SSSR. Celkem přijelo do Sovětského svazu dobrovolně za prací v atomovém projektu přes 300 Němců včetně jejich rodinných příslušníků.

Jak vzpomínali sami němečtí vědci, pozvání do Sovětského svazu jim tehdy pomohlo přežít v podmínkách nezaměstnanosti a hladu v poválečném Německu. V SSSR žili a pracovali v poměrně pohodlných podmínkách, byly jim stanoveny pevné funkční platy. Po práci v SSSR se vrátili v 50. letech minulého století domů, do NDR nebo SRN.

Šest zvláštních dotazníků

Rosatom zveřejnil dotazníky, které vyplnilo šest německých odborníků, kteří přijeli do SSSR – laureát Nobelovy ceny Gustav Hertz, Nikolaus Riehl, Manfred von Ardenne, Peter Thiessen, Heinz Pose a Robert Döpel. V každém dotazníku bylo třeba odpovědět na asi padesát otázek, mj. o účasti ve zkoumání vědeckých problémů, o dosažených výsledcích a také o uveřejněných  vědeckých studiích v zahraničí, vyznamenáních, příslušnosti k politickým stranám. Bylo třeba také uvést podrobnou informaci o příbuzných.

Gustav Hertz (1887 – 1975) učinil v roce 1910 objevy, které potvrdily kvantovou teorii atomu, a za které mu byla udělena Nobelova cena. Později vyvinul metodu rozdělování izotopů pomocí difúze, která se stala základem technologie plynového difúzního obohacování uranu. V SSSR Hertz řídil zvláště pro něj založený insitut G, zřízený na základě sanatoria Agudzery nedaleko Suchumi (stal se potom základem Suchumského fyzikálně technického institutu), který měl za úkol projektování v oblasti plynového difúzního obohacování uranu v průmyslovém měřítku. Po návratu do NDR řídil práci na vývoji atomové energetiky v této zemi. Byl zvolen za zahraničního člena Akademie věd SSSR.

Ve své anketě Hertz uvedl, že v roce 1935, kdy byl ředitelem Fyzikálního ústavu v Berlíně „dobrovolně odešel ze zaměstnání kvůli národně socialistickému rasovému pronásledování“. Hertz byl tehdy zbaven práva přijímat zkoušky kvůli jeho židovskému původu, a vzdal se profesury. Vědec dal přednost výzkumné práci v průmyslu ve společnosti Siemens&Halske, kde byla pro něho zařízena laboratoř.

Nikolaus Riehl (1901–1990) se narodil a vyrůstal v Rusku. Na otázku v dotazníku, které jazyky ovládá kromě němčiny, odpověděl: „ruštinu – velmi dobře“.

V roce 1921 se přestěhoval do Německa, kde se zabýval od konce 30. let otázkami průmyslové výroby uranu. V SSSR pracoval Riehl na výrobě prvního sovětského superčistého kovového uranu v závodě č. 12 ve městě Elektrostali v Moskevské oblasti (nyní Strojírenský závod Rosatomu, který vyrábí jaderné palivo). Pak byl vědeckým vedoucím práce na výzkumu vlivu radiace na živé organismy v objektu B na území sanatoria Sungul (nyní je to město Sněžinsk v Čeljabinské oblasti, kde se nachází Ruské federální jaderné středisko – Všeruský vědeckovýzkumný ústav technické fyziky, který patří do složení Rosatomu). Později pracoval Riehl v Suchumi. V roce 1955 se vrátil do Německa, nejdřív do NDR, pak se přestěhoval do SRN, kde byl vědeckým pracovníkem na Mnichovské technické univerzitě.

Pozvání do SSSR v Den vítězství

Manfred von Ardenne (1907–1997) pracoval před válkou v oblasti elektronické techniky. Právě v jeho laboratoři bylo uskutečněno první ve světě elektronické televizní vysílání. Přispěl základním přínosem k rozvoji metod mikroskopie. Jak uvedl von Ardenne ve svém dotazníku, dostal „od německého státu kříž za bojové zásluhy I. a II. třídy za práce v oblasti supermikroskopie“.

V Sovětském svazu se stal von Ardenne vědeckým vedoucím institutu A v jiném sanatoriu Sinop v Abcházii (který byl pak také zařazen do složení Suchumského fyzikálně technického institutu). Nejzávažnějším úkolem institutu byl vývoj metod obohacování uranu pomocí plynových centrifug. Tam také vyvinul von Ardenne nový výkonný zdroj iontů pro hmotový spektrometr nutný pro analýzu směsí izotopů uranu. V roce 1955 se vrátil do NDR, kde pracoval na uplatnění elektroniky v lékařství a biologii, hlavně v boji proti rakovině.

Peter Thiessen (1899–1990) byl jedním z odborníků v oblasti fyzikální chemie v předválečném Německu. „9. května 1945 jsem byl pozván vládou Sovětského svazu,“ napsal ve svém dotazníku. V SSSR se stal náměstkem ředitele již zmíněného institutu A v Abcházii. Byl pověřen úkolem rozpracování metod výroby trubkových filtrů – klíčových prvků zařízení pro obohacování uranu plynovou difúzí. V roce 1956 se vrátil do NDR, kde se stal předsedou Státní rady pro vědu. Byl zvolen za zahraničního člena Akademie věd SSSR.

Heinz Pose (1905–1975) zkoumal v Německu před válkou jaderné reakce a na začátku 40. let se zúčastnil vývoje německého experimentálního jaderného reaktoru na těžkou vodu, který byl zničen v důsledku havárie v roce 1942. V SSSR pracoval Pose v laboratoři V u stanice Obninskoje Kalužské oblasti (nyní podnik Rosatomu – Lejpunského fyzikálně energetický ústav v Obninsku). V mnohém díky německým odborníkům pod vedením Poseho se změnila laboratoř V za krátkou dobu ve středisko komplexních experimentálních a teoretických výzkumů jaderných procesů a projektování jaderných reaktorů. V 50. letech pracoval Pose ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů ve městě Dubna v Moskevské oblasti. Pak se vrátil do NDR a řídil tam Ústav experimentální jaderné fyziky.

Ve svém dotazníku Pose mj. uvedl, že byl Zbrojní správou Wehrmachtu vyznamenán vojenským křížem Za zásluhy II. třídy „za práci na problému uranu“.

A konečně Robert Döpel (1895–1982), který se také účastnil vývoje německého experimentálního jaderného reaktoru, ve svém dotazníku podotkl, že „v prosinci roku 1944 byl mobilizován do domobrany Volkssturm“. „Rota, v níž jsem sloužil, neměla zbraně a bojů se nezúčastnila,“ podotkl Döpel.

V Sovětském svazu bylo Döpelových znalostí využito při zařizování výroby těžké vody, která umožňuje fungování jaderného reaktoru za použití neobohaceného přírodního uranu. Pak byl Döpel vedoucím katedry experimentální a jaderné fyziky Voroněžské univerzity, a později se přestěhoval do NDR.

Kromě Nobelovy – i Stalinova cena

Vedení SSSR vysoce ocenilo přínos německých odborníků k vytvoření sovětské atomové bomby. Nikolausu Riehlovi byl v říjnu roku 1949, dva měsíce po úspěšné zkoušce sovětské atomové nálože, mezi 36 předními odborníky a jako jedinému cizinci udělen titul Hrdina socialistické práce, byla mu také udělena Stalinova cena prvního stupně – v té době nejvyšší státní vyznamenání SSSR v oblasti vědy a techniky.

Gustav Hertz dostal v roce 1951 Stalinovu cenu druhého stupně. Manfred von Ardenne se stal dvojnásobným laureátem Stalinovy ceny – v roce 1947 za vynález elektronického mikroskopu a v roce 1953 za elektromagnetické rozdělení izotopů a získání izotopu lithia 6 nezbytného pro výrobu termonukleárních náloží.

Peter Thiessen dostal v roce 1951 Stalinovu cenu prvního stupně a Leninův řád, a v roce 1956 – Státní cenu SSSR a Řád rudého praporu práce.