Beznadějné dluhy

Každý zahraničněpolitický úspěch, například takový jako summit Rusko-Afrika, se bohužel téměř vždy stává pro určitou část mediálního společenství a politických mikroinfluencerů na sociálních sítích důvodem pro tvrdou kritiku na adresu státního vedení.

Zvlášť legračně vypadá velký kontrast mezi západní analytikou z předních médií a špatně skrývanou protiruskou hysterií některých influencerů na ruských sociálních sítích a messengerech. Zatímco západní analytici počítali ruské úspěchy a výhody, ruští uživatelé museli číst nudné žerty o „prominutých 20 miliardách dolarů“.

Pokus označit odepsání dluhů afrických zemí vůči SSSR za jistý příznak slabosti nebo hlouposti je pochopitelný, avšak může zapůsobit jenom na absolutně neinformované obecenstvo. Když je „odepsání dluhů“ slabost a hloupost, pak musíme do sestavy slabých a hloupých zařadit organizace MMF, Světovou banku a dokonce i Čínu, protože odepisují „beznadějné dluhy“ afrických zemí výměnou za rozšíření svých kapacit na tomto důležitém kontinentu.

Chytrá bankéřka Čína

Uvedeme jako příklad Čínu, která se nehledě na pověst tvrdé a pragmatické věřitelky snaží pracovat v Africe jako chytrá bankéřka a nikoli hloupá inkasistka. Americká analytická společnost (známá více jako „soukromá speciální služba“) Stratfor líčí reálné a nikoli mýtické způsoby Pekingu v činnosti v Africe:

„Čínská vláda i nadále tvrdí, že projekt Jeden pás, jedna cesta není politicky motivovaný a že Čína neláká žádnou rozvojovou zemi do ‚dluhové pasti‘. Čína fakticky vykázala ochotu odepsat některé dluhy, jiné zrevidovat a souhlasila s odročením dalších. Dohromady odepsala dluhy v částce asi 50 miliard dolarů.“

Ani MMF, ani další západní věřitelé (s vzácnými výjimkami), ani Čína se nesnaží „stáhnout poslední kůži“ z afrických zemí tím spíš, že často to ani není fyzicky možné, pokus „silového vymáhání“ ve stylu 19. století by vůbec přišel dráž než získané peníze. Odepsání dluhů v případě správného vybavení je nádherný nástroj pro získání šancí, které by jinak prostě neexistovaly.

Místo, kde si koupit trochu geopolitické svobody

Výsledky summitu Rusko-Afrika jsou výřečné samy o sobě. Podle odhadu poradce ruského prezidenta Antona Kobjakova činila celková částka smluv uzavřených s africkými státy a společnostmi 800 miliard rublů.

Rusko nabízí nejen zbraně, ale také možnost rozvoje ekonomické suverenity afrických zemí, aniž by žádalo výměnou oběti v podobě suverenity politické.

Spektrum toho, co zajímá africké partnery, je kupodivu překvapivě široké: dodávky ruského zařízení pro marockou rafinérii ropy, založení společného podniku na výrobu čpavku a močoviny za 1,2 miliardy dolarů v Angole, výstavba ropovodu v Republice Kongo, pomoc v rozvoji angolských železnic a dokonce výstavba Střediska jaderné vědy a technologií v Rwandě. Není to zdaleka úplný seznam podepsaných smluv a dohod, ale i tohle stačí, abychom pochopili ruský racionální přístup k činnosti na nejperspektivnějším trhu planety.

Je příznačné, že se domácí ruská kritika diplomatické a ekonomické expanze v Africe soustředila na kritiku mýtického ruského altruismu, kdežto se západní kritika soustředila právě na jeho absenci. Influenceři na sociálních sítích zásadně odmítají uvěřit tomu, že si Rusko na černém kontinentu vydělává peníze, kdežto západní analytici vidí právě toto vydělávání. A jsou velmi nespokojeni, že tyto kšefty berou USA a evropským neokoloniálním mocnostem.

Americká televize CNN například informuje: „Analytici mají za to, že obnovený zájem Ruska o kontinent je sotva altruistický. Hosty, kteří dorazili do Soči, potěšily exponáty vojenské techniky ruské výroby: vojenské vrtulníky, stíhačky a obrněná vozidla. Všechno je jasné: Kreml chce vypadat v očích afrických států jako spolehlivý dodavatel vojenské expertízy a moderních zbraní, a to bez dodatečných podmínek.“

Tyto „dodatečné podmínky“, o jejichž absenci mluví západní analytici, jsou požadavky, jež vždy doprovázejí západní úvěry nebo obchody. Jsou to programy MMF, programy privatizace a také politická kontrola. Jsou to také tradiční požadavky ohledně snížení sociálních výdajů a prosazení práv všemožných menšin.

V tomto kontextu je jasné, proč jsou ruské návrhy na prodej zbraní nebo ekonomickou spolupráci podrobeny kritice jako cynické: Moskva zásadně neleze do politiky, sociálních otázek a ideologické náplně vnitřního politického života svých klientů a partnerů.

Když se mluví o tom, že Rusko v žádném případě nedokáže konkurovat v Africe USA nebo EU, protože mají více peněz, svědčí to prostě o protiruské angažovanosti nebo o zásadní neochotě pochopit podstatu variant spolupráce navržených v Soči.

Moskva je jediné místo na světě, kde si celé země mohou koupit trochu geopolitické svobody od chamtivých, nezdvořilých a dost agresivních západních partnerů. Musíme si pamatovat, že každý ruský automat, bitevní vrtulník, reaktor nebo železnice má jako přílohu závažný bonus. Je to svoboda, která je často dražší než peníze, což si uvědomují mnozí afričtí lídři.

Strategie neúčasti závodů

Média se zálibou informují o novém „boji o Afriku“ anebo „závodech“ a uvádějí dost cynická porovnání s 19. stoletím, kdy globální říše „dělily bodáky“ černý kontinent.

Z tohoto hlediska vypadají velmi neadekvátně pokusy o kritiku Ruska za to, že se prý zapojilo do „závodů o Afriku“, ve který nedokáže porazit USA, Čínu a země EU. SSSR se snažil darovat celé Africe komunismus. Dárky jsou vždy drahé pro dárce, takže je logické, že tato strategie moc dobře nedopadla.

Dnešní Rusko má jinou strategii. Jde o to, že se Rusko neúčastní „závodů“, ale nabízí konkrétním zemím konkrétní služby za konkrétní peníze, a hlavní konkurenční výhodou je právě geopolitická svoboda a neexistence žádných tajných podmínek. Ti, kdo si váží této exkluzivní varianty spolupráce, si najdou v Rusku pozorné a zainteresované partnery. V každém případě nemá smysl podplácet nebo bojovat o ty, kdo tomu nerozumí.