„Češi si historicky vzato svůj stát zasloužili. Rozpadu ČSSR nelituji, se Slováky máme dobré vztahy. Jinak s vámi souhlasím, bez historie se žít nedá, ale stavět jen na ní, to by bylo málo. Přeji všem pěkný sváteční den. Ze své profese oceňuji, že díky ČSR se zlepšilo vedení obecních kronik. Byl posílen prvek kontinuity. Zkvalitnilo se školství.“

(Mgr. Václav Zdráhal, historik Muzea Milady Horákové v Rokycanech)

Poznámka: reportér Sputniku vychází především z informací, které získal od kurátorů výstavy Muži 28. října, která probíhala vloni v Praze. Výstavu jsme si prošli jako běžní návštěvníci, četli popisky k expozici, tu a tam se přeptali. Téma jsme aktualizovali tak, že jsme vše konzultovali s historikem Mgr. Václavem Zdráhalem, který je knihovníkem v rokycanském muzeu. Své slovo nám také pověděl pan JUDr. Zdeněk Opatřil, předseda všeslovanského výboru.

Náročná cesta ke vzniku ČSR aneb Osobní vklad Čechoslováků…

Loni touhle dobou proběhla zajímavá výstava k postavám 28. října v Obecním domě v Praze. Prošli jsme si ji. Hlavní myšlenka by se dala formulovat takto: Aby se vize ČSR uskutečnila, musela jak v zahraničí, tak i na území dnešního ČSR proběhnout intenzivní politická jednání; uskutečňovaly se různé osobní schůzky.

S veškerou vehemencí a naléhavostí se řešila zejména problematika financí. Oslovovali se lídři jiných států. Lidé, osoby, které se zasloužily o ČSR, oplývaly řadou důležitých kvalit, a jen díky tomu dnes máme svůj stát, v němž stále rezonuje echo ČSR, tedy předválečného Československa (první republika).

Bylo správné rozbíjet Rakousko-Uhersko?

V současnosti slýcháme nicméně názory, že by pro Čechy (a Slováky) bývalo bylo lepší, kdybychom zůstali v rámci Rakouska-Uherska. Lze se tudíž ptát, nakolik byl vznik ČSR korektní, a sice z hlediska porušení integrity Rakouska-Uherska? Poslechněte si, jak na tuto otázku zareagoval pan JUDr. Zdeněk Opatřil.

„Mám dvě odpovědi: z pohledu ekonomického to výhodné nebylo. To zaprvé. Zadruhé, z pohledu národního cítění, resp. sebevědomí českého a slovenského národa, to bylo v pořádku. Češi a Slováci byli v Rakousku-Uhersku druhořadými národy. Sice ke konci monarchie otupěl rakouský historický despotismus, avšak Češi a Slováci mohli cítit určitou méněcennost i přes to. Z tohoto hlediska byla změna v pořádku. Celkově – nelze říci, zda to bylo 100% dobře či špatně. Možná bychom měli dnes posílit vliv V4…Byla by to zajímavá základna pro moderní soustátí. Dospívám k této myšlence teď v této době, vzhledem k tomu, co se děje v Evropě,“ řekl JUDr. Zdeněk Opatřil.

Reportér Sputniku dostal od jedné z kurátorek zmíněné výstavy (podzim 2018) následující odpověď: „Když se podíváme na vývoj mnohonárodnostních států během třeba jen nám blízké poloviny XX. století, když se dneska podíváme minimálně do Španělska či do Belgie, domnívám se, že Rakousko-Uhersko by se dříve nebo později stejně rozpadlo.“

Paradox? V ČR slavíme státní svátek 28. října. ČSR však více neexistuje (ani ČSSR již není). 28. 10. si připomínáme tudíž vznik státu, který v tehdejší podobě neexistuje. Jak to je?

Z poselství výstavy jsme vyčetli, že kontinuita spočívá v tom, že na jednom místě existuje jeden národ, který se vyvíjí v určitém státním útvaru. Možná nezáleží, jak se mění hranice, důležité je, že je tu pořád konkrétní národ. Od kurátorů sbírky jsme slyšeli: „České knížectví – existovalo již v 9. století. Následoval vývoj v rámci království, dále jsme se vyvíjeli v říši Habsburků. A pořád to byl jeden národ. Proto má smysl si připomínat 28. října 1918 a všechna další výročí spojená s tímto datem, důležitým pro Čechy a jistě i Slováky.“

„Měli bychom si 28. 10. připomínat v nějaké podobě vždy, alespoň jako významný den. Spíše bych byl pro to, abychom u nás dnes slavili vznik ČR, moderní České republiky. Protože ani 28. 10. 1918 nezačíná historie Čechů a Slováků z hlediska jejich státnosti,“ uvedl Opatřil.

(Nástupnickými státy po ČSSR /po 1. 1. 1993/ jsou dnes suverénní země Čechů a Slováků – ČR a SR, pozn.)

Komu vděčíme za vznik ČSR (tedy první republiky) krom Tomáše Masaryka?

Současní Češi by si měli pamatovat jména: František Soukup, Vavro Šrobár, Alois Rašín, Jiří Stříbrný a Antonín Švehla. Jako zástupci Československého národního výboru byli 28. října přítomni v Praze. V okamžiku vyhlášení samostatného státu byli na místě jeho vzniku; tito pánové podepsali zákon o vzniku samostatného československého státu (ČSR).

Zvláštní osudy signatářů zákona o vzniku ČSR: z velké části šlo o tragické osobní příběhy… Alois Rašín se stal ministrem financí ČSR, jenže v roce 1923 podlehl atentátu, následkem kterého zemřel.

 „František Soukup dlouhá léta předsedal senátu; v roce 1940 byl pro svou činnost několikrát vyslýchán gestapem. Protože byl v té době již poměrně těžce nemocný, na následky těch výslechů zemřel. Nebyl však nikdy vězněn. Byl pouze vyslýchán,“ připomněla kurátorka.

Tragicky skončil nejen on.

„Jiří Stříbrný – záhy po vzniku republiky se dostal do sporu jak s Masarykem (T. G. M.), tak i Edvardem Benešem. Dlouhodobě kritizoval politiku Edvarda Beneše. Na konci 20. let začal sympatizovat s italským fašismem, ale nutno říct, že když začalo být Československo okupováno německými nacisty a on byl mnohokrát vyzýván, aby otevřeně vystoupil proti Edvardu Benešovi, nikdy tak neučinil. Po válce byl na základě článků, které psal před druhou světovou válkou a ve kterých obdiv k fašismu vyjadřoval, odsouzen za velezradu. Byl na doživotí uvězněn. Ve vězení skutečně také skonal,“ dodala kurátorka.

„Pohnutý osud má i zástupce Slovenska. Mezi pěti muži 28. října je Vavro Šrobár. Byl ministrem v prvních československých vládách. Ve 30. letech se z politiky stáhl, odešel do důchodu, začal přednášet na bratislavské univerzitě. Během druhé světové války vstoupil do aktivního odboje (Slovensko bylo klerofašistickým státem za války, pozn.) a účastnil se Slovenského národního povstání (SNP). Po skončení války se stal členem vlády a v roce 1948 vstoupil i do úřadujícího kabinetu Klementa Gottwalda. Zemřel na počátku padesátých let. Dalo by se konstatovat, že tím, kdo zemřel přirozenou smrtí, byl Antonín Švehla, který jediný odešel po dlouhé nemoci. Nemělo to žádný politický důvod,“ řekla kurátorka závěrem.

Vznik ČSR umožnilo propojení domácího odboje, zahraniční odboje a exilové vlády

Čelní postavou zahraničního odboje byl T. G. Masaryk. Jak jsme na výstavě zjistili, Masaryk a jeho spolupracovníci – v Americe mezi tamějšími českými a slovenskými krajany pořádali velké sbírky – museli mít „rozpočet“ na podporu ideje samostatného státu. Protože se v zahraničí účastnili jednání, vytvořila se z této formace osobností Prozatímní česko-slovenská vláda. Myšlenka samostatného československého státu nabrala na konkrétních obrysech. Všichni zmiňovaní lidé vystupovali již jménem ČSR. 

Pár zajímavostí: Důležitou roli sehrála při vzniku ČSR organizace Sokol. Sokolové vytvořili pořádkové hlídky, které 28. října a další dny dbaly o to, aby ve městech, zejména pak v Praze, nepropukly nepokoje a nezačalo se s drancováním.

Německá menšina nesla těžce vznik ČSR…

„Pohraniční oblasti s převažujícím německým či rakouským obyvatelstvem se záhy po vyhlášení ČSR pokusily od Československa odtrhnout a vyhlásit provincie, které by se vrátily do Rakouska. Proti těmto oblastem muselo být zasahováno i vojensky, viz dokument ČT Osudové okamžiky, Kadaň (1919),“ sdělila kurátorka.

„Němci tu staletí žili. Cítili se ohroženi. Podepsala se na nich, na jejich chování vůči nám, také postupná fašizace Německa. Ale vznik ČSR pro ně nebyla asi příjemná záležitost. Jenže ani my ve světě nejsme žádným unikátem. Je více vícenárodnostních států v Evropě a světě. My i Němci jsme se mohli chovat jinak – lépe. Mohli jsme se domluvit smířlivým způsobem. Nemusely být žádné konflikty. Situace se nemusela vyhrotit v předválečném období,“ domnívá se Opatřil.

„Otázku připojení pohraničních území vyřešila až jednání v následujících letech. Jsou to známá jednání ve Versailles, Paříže a Spa (Belgie). V té době nebyla ještě u konce první světová válka. Rakousko by nedokázalo ony potenciální kolonie znovu integrovat. Rakousko se v ten moment spíše staralo o to, kdy a jak bude uzavřeno příměří, kterak bude vypadat jeho příští rozvoj,“ dodala kurátorka.

Mezi jisté kontroverze se počítá 14 bodů prezidenta Wilsona. V této deklaraci se explicitně neříká, že by mělo vzniknout ČSR odtržením od Rakouska-Uherska, viz kniha Wilsonovská legenda v dějinách ČSR od J.S. Hájka. Situaci, aby mohlo ČSR vzniknout, výrazně napomohla I. světová válka. Ať tak či tak, 28. říjen je důležitým svátkem, majícím vztah k české státnosti. Je tudíž významné nezapomínat na klíčové momenty českých národních dějin.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.