27. 10. 2019
Tisk článku
František Matějka vzpomíná na své sny a naděje před 30 lety a konfrontuje je se současným stavem naší společnosti a jejích svobod
V roce 1989 jsem sedl do autobusu, abych se mohl přidat k ostatním. Cinkal jsem klíči na Václaváku v Praze a chtěl svobodu. Bylo mi 19. Uplynulo 30 let a já se rozhlížím kolem a hledám, kde ta svoboda je.
Když jsem tam tehdy stál, říkal jsem si, že teď to přijde:
Konec komisí a institucí kontrolujících a schvalujících, jestli je člověk dostatečně politicky uvědomělý, aby mohl dělat to či ono. Konec systémové buzerace. Konec popotahování lidí za to, že ve veřejném prostoru řeknou nahlas, co si myslí. Konec vyhazování ze zaměstnání za politické postoje. Konec doby, kdy lidé mluvili jinak doma a jinak v práci, aby neměli problémy. Konec udávání, šmírování, nasazování provokatérů. Konec vlády jedné strany. Konec jediné správné pravdy. Konec špinění jedné světové strany a nekritické adorace druhé. Konec závislosti politického vývoje u nás na rozhodování za našimi hranicemi. Konec naší účasti ve spolku, ve kterém silové složky mlátí lidi v ulicích. Konec trestání lidí preventivně, protože by mohli něco provést. Konec doby, kdy jste z televize slyšeli slova o rozvracečích socialistického zřízení hned po tom, co vám ukázali nadšené svazáky, straníky a hrdiny socialistické práce. Konec doby, kdy pár lidí se správným profilem ve správné funkci řídilo osudy všech.
Když jsem tam tehdy stál, říkal jsem si, že teď to přijde:
Začátek doby, kdy si lidé budou moct dělat a říkat, co chtějí, aniž by je za to někdo perzekvoval. Jediným kritériem bude, že svobodným projevem a činy nebudete smět fyzicky či na majetku poškodit jiného. Začátek doby, kdy vás v práci budou posuzovat podle toho co umíte, ne podle kádrového profilu nebo uvědomělosti rodičů. Zrod politicky neregulované výroby, služeb a obchodu. Otevření trhu celému světu. Začátek doby bez indoktrinačních nástěnek ve školách a jejich nástěnkářů, oslavujících povinně výstřižky z novin budovatelkou atmosféru. Zrod doby, ve které si hrdá a samostatná republika bude o svých věcech konečně rozhodovat sama. Těšil jsem se na svobodu.
Je rok 2019. Uplynulo 30 let od doby, kdy jsem tam stál a říkal si, že teď to přijde. Co přišlo? Co máme? Co jsme získali? Rozhlížím se kolem sebe a místo svobody nacházím namátkou:
Jo, máme se lépe než před 30 lety. Tedy alespoň většina z nás, mě nevyjímaje. Já jen říkám, že svoboda vypadá jinak. V mnoha ohledech jsme zase tam, odkud jsme v roce 1989 vypadli. Změnily se jen světové strany a místo žlutého srpu a kladiva na rudém pozadí tu na těch nástěnkách máme žluté hvězdy na pozadí modrém. A zatímco v televizi adorují své eurounijní soft verze Kim Čong-una s lidštějšími tvářemi, lidé toužící po svobodě, nezávislosti České republiky a odchodu z EU jsou za nežádoucí novodobé imperialistické brouky.
Miluju Českou republiku. Opravdu. Narodily se tu generace mých předků z obou stran. A právě proto, že tuhle jednu z nejbezpečnějších zemí na světě miluju, nemůžu letos slavit 30 let svobody. Svoboda totiž podle mě vypadá jinak.
Útěchou nám budiž, že jsme v porovnání s drtivou většinou států v Evropě stále ještě jsvobodnější zemí. To, co se děje ve Francii, Německu, Španělsku, Portugalsku, Belgii, Nizozemí, Itálii, Řecku, Švédsku, ale třeba i ve Velké Británii, je už úplně jiný level. Také proto chci pryč z EU. Na národní úrovni totiž stále ještě existuje naděje na výměnu lidí u moci. Politiky ve výše uvedených zemích, kteří o nás rozhodují, mají větší hlasovací sílu než my, a které zvolili občané v jiných státech s vlastními problémy, nevyměníte z České republiky nikdy.
Ať žije Česká republika. Ať žije svoboda.
Těch 30 let bylo fajn, ale ke skutečné občanské svobodě vede ještě dlouhá cesta.