Všichni zúčastnění uznávají, že se jedná o situaci oboustranně výhodnou. Erdogan dokázal, že bojoval proti teroristům PKK a bránil jejich pokusům stát se státem. Trump mohl dodržet slib ze své volební kampaně, že stáhne americké jednotky ze zahraničních misí. Sýrie získala zpět svůj severovýchod a důležité ekonomické zdroje této oblasti. Rusko získalo na Středním východě globální prestiž a další vliv.

Moskva a Damašek vždy tvrdily, že jsou proti jakékoli formě rozdělení nebo nezákonné zahraniční přítomnosti v Sýrii.

Moskva a Damašek vždy tvrdily, že jsou proti jakékoli formě rozdělení nebo nezákonné zahraniční přítomnosti v Sýrii.

Všichni jsou spokojení, kromě kurdské PKK. Ti prohráli na plné čáře, ale pouze v tom smyslu, že jsou zpět tam, kde začali. Začali spolupracovat s USA na odstranění ISIS. Když se to stalo, začali být chamtiví a pokusili se ovládnout tuto arabskou půdu. Byla to vždy neudržitelná situace. Po porážce ISIS neměly USA strategický důvod je nadále hýčkat. Pouze někteří rádoby imperialisté ve Washingtonu a v Izraeli naléhali, aby tento vztah pokračoval.

Moskvě se podařilo udržovat kontakty se všemi stranami konfliktu, a to i přes svůj postoj proti rozdělení země a nelegální zahraniční přítomnosti. Trilaterální rozhovory mezi Íránem, Tureckem a Ruskem proběhly v Astaně na základě naléhání Moskvy. Putinovi se podařilo v Soči shromáždit syrskou vládu a opoziční skupiny, aby diskutovali o budoucnosti Sýrie. V Ženevě zprostředkovala Moskva jednání mezi Damaškem a mezinárodním společenstvím a ochránila Sýrii před diplomatickou šarvátkou USA a dalších nepřátel Sýrie.

Turecko, pouze v důsledku jeho porážky v Sýrii, se nyní nachází v aktivním dialogu s Moskvou a Teheránem. Mezitím co Ankara zažívá zhoršující se vztahy s Washingtonem a dalšími evropskými hlavními městy, Moskva využila velkou příležitost přiblížit Turecko k Damašku.

Ruská operace byla komplikovaná a vyžadovala hodně trpělivosti; ale díky jednáním pod dohledem Ruska, spolu se statečností a odvahou syrských vojáků byly téměř všechny teroristické organizace po Sýrii postupně rozdrceny.

Kromě provincie Idlib byla hlavním problémem Damašku americká okupace na severovýchodě země, pod záminkou ochrany Kurdů (SDF), před „Assadovým režimem“ a „bojem proti ISIS“.

Erdogan se v současné době ocitá v boxu, vtlačený do kolapsu ekonomiky, ohrožený jeho spojenci (nákup ruského systému S-400 podráždil mnoho lidí ve Washingtonu a v NATO): zoufale potřebuje předložit nějaké vítězství své základně.

To může být primárním důvodem rozhodnutí Erdogana přestěhovat se do Sýrie pod domněnkou, že YPG je teroristická organizace spojená s PKK a postupuje k vytvoření nárazníkové zóny na hranici mezi Sýrií a Tureckem a prohlášením „splnění mise“ za účelem zvýšení popularity svého hodnocení.

Trump, se svou hrstkou příspěvku na Twitteru namířených proti „bláznivému utrácení“ Pentagonu a americkým zbytečným válkám, se ocitá sám se svou základnou a pochvaluje si svou oddanost doktríně „Amerika na prvním místě“.

Erdogan a Trump také vyřešili trapný vnitřní konflikt v rámci NATO mezi Tureckem a USA, čímž pravděpodobně obnovili osobní vztahy (navzdory kritice ze strany Trumpa).

Dohoda mezi Kurdy (SDF) a Damaškem je jediným přirozeným závěrem k událostem, které jsou silně organizovány Moskvou. Rozmístění syrských a ruských jednotek na hranici s Tureckem jsou předehrou k opětovnému získání celého syrského území – výsledek, který si Kreml přál na začátku tohoto diplomatického mistrovského díla.

Moskva zahájila společné hlídky se syrskou arabskou armádou na hranicích s Tureckem za účelem zabránění jakýmkoli vojenským střetům mezi Ankarou a Damaškem. Pokud Ankara v nadcházejících dnech zastaví svou vojenskou operaci, Damašek znovu získá kontrolu nad ropnými poli.

Svět pak bude svědkem jednoho z největších diplomatických mistrovských děl, jaké kdy viděl, a ten bude znamenat přiblížení konce sedmiletého syrského konfliktu.