Možná před dvaceti lety, kdy jsem končil základní školu, bych zastával podobné názory jako doktor Höschl.

Karel Gott? Lidi se stydí, že nebyli disidenti. On smývá jejich hříchy, říká Cyril Höschl

Poslední léta ovšem v řadách disidentů oddělila zrno od plev. Na jedné straně skuteční obránci svobody, jako Lenka Procházková či Jan Schneider, kteří podepsali Chartu 77, ale zároveň odmítají poklonkovat současným mocipánům a dělat za každou cenu kolaboranty Bruselu, Washingtonu či Berlínu ad absurdum, to je to zrno, do nějž samozřejmě počítám rovněž největší symbol této části disidentů, Karla Kryla, na druhé straně různí ti křiklouni, ať už signatáři Charty či bývalí kariérní bolševici, dnes kariérní rusobijci, eurohujeři a podobně, kteří dle principu pokryteckého dvojího metru mlčí o Havlových milenkách či jeho zradě vlastních ideálů po roce 1989, aby se udržel u moci, viz postoj k NATO či k přímé volbě prezidenta, o nestranické politice založené na osobnostech ani nemluvě, také jim nevadí fanaticky bolševická minulost Vlasty Chramostové, dokonce ani její spolupráce s STB, nikoli někdy koncem Husákovy éry, když už o nic nešlo, jak vyčítají Nohavicovi, ale ve zločinných padesátých letech, konkrétně v listopadu 1957, po rozpadu jejího manželství se zapáleným bolševikem Pavlincem, který se později dostal do nemilosti, jako se to stalo i jiným podobným, podle hesla – revoluce požírá vlastní děti.

POHNUTÉ OSUDY: Vlasta Chramostová: Ze spolupracovnice StB disidentkou

Cituji z výše uvedeného zdroje:

„Mefisto mi podstrčil čtvrtku čistého papíru a půjčil plnicí pero,“ napsala. „Protože jsem chtěla být slavná, chtěla jsem bez překážek uplatnit všechny svoje schopnosti, které se mi přes velký úspěch zdály stále ještě nevyužity, chtěla jsem se někdy dostat do ciziny, cestovat, poznat svět, vydělat si nějaké peníze, ne pořád počítat každou korunu, půjčovat si, někoho živit. Chtěla jsem být taky jednou šťastná,“

Nechci nikoho soudit, ani Vlastu Chramostovou, ale vydávat ji za „morální vzor statečnosti“ proti „exponentovi komunistického režimu“ Karlu Gottovi, který podle mých informací nebyl ani v KSČ, to je ne jen učebnicovým příkladem morálního pokrytectví dle přísloví – káže vodu, pije víno…, ale též urážkou inteligence čtenářů podobných „kavárenských šplechtů“!

V jednom pořadu na tehdy ještě mnohem objektivnějším Českém rozhlase mluvil tuším Smoljak nebo Svěrák o podpisu anticharty. Váhali, váhali, až začali přicházet jejich fanoušci a přemlouvali je, ať to podepíšou, že v té šedi jsou „Cimrmani“ jedni z mála, kteří jim dodávají potřebnou radost a chuť do života, proto nakonec podepsali. Věřím, že podobné to bylo u Karla Gotta.

A nechápu, proč by se měl někdo, zejména pokud měl děti či pokud hrozily postihy jeho blízkým, že se odmítl stát disidentem, že raději tu Chartu nepodepsal, aby jeho děti mohly udělat maturitu či vysokou školu, aby nedostali do průšvihu své sourozence, rodiče, manžele/manželky či nejbližší přátele. Toto je potřeba jasně říci, nebýt disidentem nebyla otázka pouhé osobní statečnosti, nebo naopak zbabělosti, ale také otázka, zda poškodit či nepoškodit jiné lidi!

A nejhorší ostudou je, když se do Gotta navážejí a Chramostovou oslavují ti, kteří i za oné Husákovy normalizace byli členy KSČ a dalších režimních organizací kvůli kariéře a vlastnímu prospěchu, ale po změně režimu se z nich stali jedni z největších „komunistobijců“, ti už vůbec nemají morální legitimitu někoho soudit!

Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.