BÍLÁ: V některých slovanských jazycích je barva zlosti bílá…

Idiomy s použitím názvů barev jsou hojným fenoménem ve slovanských jazycích. Takovýmito prostředky oplývá polský jazyk. Poláci například mohou říct „biały jak alebaster“ čili alabastrově bílý (česky). A co my, Češi? Pokud si vzpomínáte na píseň „My plavem’ k mlejnu, v hejnu cejnů…“, snad si vybavíte srovnání – „má bledší sýra pleť“.

Slovanské jazyky by si měly v upotřebení barev rozumět. Polští mluvčí si asociují s bílou barvou samozřejmě mléko, ráno, plátno. Poláci užívají bílou barvu i v negativním slova smyslu: „dostać białej gorączki“, což prý znamená být nervózní a rozezlen… Češi to řeknou za pomocí jiné barvy: „chytly v něm saze a začal vidět rudě“. Ruský jazyk pod pojmem „белая горячка“ chápe delirantní stav, to je ten případ, kdy Češi (a nejen my, viz článek Sputniku o pseudohalucinacích) vidí bílé myšky.

ČERNÁ: Jak je to s černou barvou aneb Černá ovce, bílá vrána (pořekadlo)?

„Odkładamy pieniądze na czarną godzinę“. Zatímco Poláci odkládají peníze na černou hodinku, my je odkládáme pro případ horších časů, hezky pěkně postaru do štrozoku (nářečně, pozn.). Že by Češi byli většími optimisty a neviděli všechno hned černě? (Viz Bolek Polívka: „…když ale koukám se na lidi, zase tak černě to nevidím, ještě se dovedeme smát…“).

U nás v národě jsou jinak zajímavá metaforická vyjádření typu: „Já ti to pěkně vytmavím!“ S polštinou nás spojuje „práce na černo“ (polsky: „praca na czarno“), černá ovce (czarna owca). Pokud jde o „černého pasažéra“, pak třeba Rusové říkají „ездить зайцем“ – doslova, jezdit „na zajíce“ (jako zajíc). V tomto případě se projevuje divergentní vývoj ve slovanských jazycích. Plné ekvivalenty bychom hledali u všech Slovanů marně…

ZELENÁ: „Jelene, jelene, oči máš zelené a to je nepovolené…“ (kdysi populární píseň v ČSSR)

V Polsku lidé zelenají závistí viz „zzielenieć z zazdrości“. Češi ze závisti spíše blednou. Zelenáme, když je nám spíše špatně fyzicky – „něco snědl a je teď celý zelený“. Naopak Rusové pro závist zelenat mohou – „от зависти весь позеленел“. Pokud Vás bude Polák považovat za „zelenáče“ – řekne o vás, že máte zeleno v hlavě (ktoś ma zielono w głowie). V ČSSR byl jinak kdysi populární obrat „komu se nelení, tomu se zelení“. Někdejší stokoruna z roku 1961 byla příjemně zelená.

ČERVENÁ růže v sadu kvetla… (zpívá se v písničce, pamatujete?)

„Puścić czerwonego kura“ je pro Poláky to samé, jako když se v Česku dostane na střechu stavení ohnivý kohout. Českému uchu musí znít přirozeně polská věta „patrzymy przez różowe okulary“. Současní Rusové vyjadřují červenou slovem „красный“ [krasnyj]. Tím se liší od jiných současných slovanských jazyků. Ty mají pro červenou tato slova: „чырвоны“ (bulharšitna), „červený“ (česky), „czerwony“ (polsky), „crven“ (srbsky) atd.

Ve starší ruštině však slovo „krasnyj“ rovněž souviselo s významem pěkný, hezký, tak jako to máme dosud my v češtině. Proto je třeba zdůraznit, že „Rudé náměstí“ v Moskvě by se vlastně nemělo překládat jako „červené/rudé“ náměstí, ale jako „krásné“… Ostatně dodnes Rusové mohou říci – „красна девица“, což značí – krásná dívky, nikolivěk „červená“ dívka.

Kdysi v Rusku platívaly tzv. červonce, pokud by se jednalo o bankovky z dob SSSR (30. léta) pak se jednalo o bankovky mající odstín červené… Kdyby Rudé náměstí v Moskvě mělo být opravdu červené, pak by mu sami Rusové nejspíše říkali „Рудая площадь“, víme však, že tomu tomu tak není. Slovo „rudý“ se nicméně vyskytuje i v ruském jazyce.

MODRÁ vs. bleděmodrá (tzv. blankytná) aneb Modrá je dobrá (viz Žlutý pes)

Hana Zagorová zpívá text „Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné, […] je naprosto žádoucí, láska aby hřála za nocí, […] abych byla šťastná.“ Češi říkají „to samé v bledě modrém“. Poláci zas chodí v modři oblaků – „myśli o niebieskich migdałach.“ Zatímco čeští aristokraté mají krev modrou, polská šlechta ji má blankytnou „błękitną krew“. Podle internetových zdrojů je kupříkladu modrá ve slovinštině jako „plava“. Rusky modrý je „синий“. Češi mají slova „sinalý“ (modro šedý), známe též obrat „sivé oči“, „sivý holoubek“. Pros srovnání: v němčině máme obrat der „blaue Brief“, což se česky řekne výpovědní dopis, u nás nemáme proceduru výpovědi spojenou zrovna s modrou barvou. U nás je modrá – dobrá.

ŽLUTÁ byla nejen ta slavná ponorka…

Zatímco Češi měli „modrou knížku“, Poláci mohou disponovat „žlutými papíry“ – „żółte papiery“. S pomocí modré knížky chlapci unikali branné povinnosti, „žluté papíry“ jsou úředním potvrzením, že to držitel „papírů“ nemá v hlavě zrovna „v richtiku“.

Závěrem:

Jednotlivé národy zachází po svém s barvami. Je to dáno tím, jaké životní prostředí obklopuje ten který národ hovořící tím kterým jazykem. Každý jazyk je nositelem osobitého myšlení, časoprostorových představ, ustálených metafor či epitet. Každý jazyk má svou barevnou auru, tak, jako ji prý má duše každého člověka. Barevné metafory jsou jedním ze způsobu chápání vnějšího světa. Rozumět národu můžeme skrze jeho řeč, a to doslova. Rozumění je prvním stupněm pochopení.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.