Mezi stresující faktory patří sociální vykořeněnost či izolovanost.  Ve velkých městech hrozí poměrně zajímavý paradox – člověk může být nakrásně obklopen lidmi, přesto se cítí osaměle, viz výzkumy Davida Riesmana (1909-2002), který zavedl termín „vnějškově řízený člověk“, čili člověk ostrakizovaný a „osamělý“. Při nedostatku upřímných a niterně lidských společenských kontaktů hovoříme pak o sociální deprivaci, která paralyzuje při delším trvání i jinak jedince poměrně odolné. Jinými slovy, nikdo nechce být sám.

„Je smyslem života zemřít na vrcholu (mládí)?“ (viz film Loganův útěk)

Tlaky a nároky moderní doby se místy stávají pro některé nezvladatelnými. Tu a tam slyšíme z médií o hromadných sebevraždách lidí, jejichž konce života byl zregulován sektou. Viz tzv. masakr v Jonestownu, který se udál v roce 1978, 18. listopadu (900 lidí spáchalo sebevraždu).

Je dosti zajímavé, že události z roku 1978 předcházel například sci-fi film, který do povědomí diváků vstoupil pod názvem Loganův Útěk (Logan’s Run/ USA, 1976); snímek popisuje dystopickou společnost, kde lidé kolem 30 let věku „dobrovolně“ (ve skutečnosti z příkazu umělé inteligence) končí život v jakémsi anihilátoru.

Myšlence „umřít na vrcholu“ (mládí) nahrává fakt, že všechny velké klasické románové lásky většinou končívají tragicky (Romeo a Julie, Tristan a Isolda…), protože lidé mají strach, že přece není možné, aby maximální štěstí trvalo věčně.  Nelze jinak, než vše ukončit, dokud se člověk cítí šťastný? Zde je třeba podotknout, že strach z existenciální prázdnoty a strach „nebýt milován“, je nejspíše daň za západní blahobyt, protože civilizace mimo Evropu svůj životní cyklus rytmizují podle jiných principů.

Naději lze získat z vína pampelišek…

Opakem přístupu z Loganova útěku je příběh seniorů, který líčí báječná kniha Raye Bradburyho Pampeliškové víno. Tato kniha mimo jiné popisuje (jedná se o povídkový cyklus) „ideální“ smrt seniora v rodinném kruhu, kdy odchod do nebytí připomíná příjemnou únavu, jako kdysi v dětství, kdy se člověk hřížil do sladkého spánku poté, co se po celodenním běhání velice příjemně unavil.

Jak stárne česká populace a jak si dnešní realita vybírá svou daň, v rodinách, dokonce i zde, nemají lidé čas na sebe navzájem. Senioři končívají v domovech důchodců, v různých léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Zde se jejich životní agónie na chvíli přibrzdí, aby se v nejednom případě stala obtížně snesitelnou.

Jsou dle médií senioři týráni, trpí hladem?

Paní N.  ‎(přeje si, abychom zachovali její anonymitu) „Jen si představte, jak ležíte každý den. Pořád koukáte do stropu. Občas přijde psychiatr a zeptá se vás, zda víte, kolikátého je…“ (na výpověď paní N. reaguje zdravotní sestra, která nechce být jmenována) „Pak na vašem stolku přistane oběd, na který nemáte chuť. Vedle jídla ruka personálu připraví léky. Někdy se stane, že senior nic nepozře, léky nespolkne, je jen na dobrém svědomí toho kterého ústavu, aby si pracovníci všimli, že senior nic ten den ani nevypil…“.

Nechceme tu paušalizovat, dělat nějaké plošné závěry, ale co jsme tu právě popsali, představuje zkušenost, o níž se lidé tu a tam zmiňují, proto to zde uvádíme.  Film Loganův útěk zobrazuje určitý typ eutanázie, která může mít i mírnější podobu. Jednou z těch nejmírnějších je společenský nezájem o vaši osobu. Pokud je vám sto pět let a vaše ruka se sama nenatáhne k talíři s obědem, je na personálu sanatoria, kde se třeba nacházíte, zda si všimne, že třeba máte hlad…

V těch horších případech se o vás postará agilní zdravotní bratr, který se vás rozhodne léčit heparinem, ale to už pak není eutanazie, ale vražda…

Z četby prací Františka Koukolíka či Richarda Dawkinse vyplývá, že pokud lidstvo chce žít plnohodnotný život a „ve zdraví“ sejít věkem, měli by se lidé rozmnožovat po 40. roku věku.

V odkazu uvádíme zamyšlení Jean M.Twenge. Pokud by to udělal každý, procesu rozmnožování by se účastnili prokazatelně zdraví jedinci, kteří by se předně dožili aktu rozmnožování, kteří by předtím nezemřeli na nějakou hereditární chorobu. Ve výsledku by to znamenalo, že bychom se dožívali o mnoho déle a i sama populace by byla údajně zdravější. Tento ideál je ale nejspíše stejně utopický jako ten, volající po lidské solidaritě, po vzájemném mezigeneračním pochopení.

Něco pozitivního závěrem

Doporučujeme knihu Waltera Borise Pitkina – Život začíná po čtyřicítce. Pokud někdo zažívá životní spleen předčasně a potřeboval by nějakou vzpruhu, nějaký léty prověřený coaching, sáhněte po právě citované knize. Dozvíte se, že nic není ztraceno. Poznáte, že žijete v nejlepším možném čase na prahu velkých změn a otevírajících se možností v osobním životě. O zbytek motivace se postará William Shakespeare, který ve svých sonetech píše, že každý člověk je příliš krásný, aby si svou krásu vzal s sebou do hrobu. Že povinností každého z nás je rozmnožit se.

Jakmile jsou jednou vlastní děti, není třeba cítit vnitřní depresi. Je krásné postarat se jednou o někoho jiného, než je člověk sám. Možná se o něco později péče každému z nás vrátí. Byl by to příjemný bonus. A žádný konec civilizace, který čteme u Aldouse Huxleyho…

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.