„Otevřelo mi to oči. Začala jsem zjišťovat, co se děje, co léky způsobují, a jaké dezinformace a klamavá reklama koluje po světě. Musela jsem minimalizovat vedlejší účinky, když jsem léky nabízela doktorům, a uvědomila jsem si, že pacienti jsou jimi doslova mučeni.“

Ve své knize odhaluje špinavé prakticky a tajemství tohoto odvětví.

Jak říká, v době, kdy jde lék do oběhu, je známých pouze 50% vedlejších účinků. Gwen byla trénovaná k tomu neříkat pravdu.

V r. 2004 se však všechno změnilo, když v její rodině došlo k tragédii.

„Mojí neteři bylo 20 let, když se jí stala autonehoda. Navštěvovala univerzitu v Indianě. Byla to extrémně inteligentní, mladá a krásná žena, jak zevnitř, tak zvenku. Po nehodě jí lékaři předepsali Vicodin proti bolesti a ona se stala závislou.

Nemohla se soustředit, a tak začal brát jiné prášky na lepší koncentraci. Došlo k vzájemné reakci prášků a skončila v nemocnici s bipolární poruchou. Tam jí samozřejmě nasadili další léky a nakonec se stala pacientem na psychiatrii.

Musela odejít ze školy a začala trpět depresemi.

Její maminka ji chtěla odvézt zpět na psychiatrii, ale už to bohužel nestihla. Moje neteř se zapálila a uhořela.“

Gwen říká, že její sebevražda pro ní byla budíkem, a uvědomila si, že tohle se děje i spoustě jiným pacientům.

Psychiatrická diagnóza vytvořila velmi lukrativní spojenectví mezi psychiatry a farmaceutickými firmami. Na její určení totiž není třeba žádných důkazů. Žádné krevní testy, žádné rozbory, nic.

„Žila jsem v iluzi. Jsem tak rozzlobená, že jsem se nechala zatáhnout do této hry. Byla jsem doslova v první linii. Nevědomky jsem ubližovala lidem, ale jsem za to zodpovědná. Toto břemenu si vždycky ponesu.“[/quote]

Zdroj: ce.com