To svědčí o tom, že konsensus ohledně nutnosti „potlačovat“ nebo „zadržovat“ Čínu se v americké politické elitě definitivně zformoval. 

Jestliže ještě měl Peking nějaké naděje, že v případě vítězství demokratického kandidáta ve volbách roku 2020 se vztahy mezi USA a Čínou vrátí do více méně klidného formátu z dob Baracka Obamy, pak pokus odtrhnout Hongkong od Číny a rozdělit čínský národ přeškrtne tyto naděje navždy.

Abychom pochopili logiku jednání Washingtonu, neměli bychom číst texty návrhů zákonů, ale články na podporu hongkongských separatistů v amerických médiích. Za rituálními frázemi o demokracii a svobodě vidíme jejich hlavní důvod, který spočívá v jednoduché tezi: „Hongkong není Čína“, přičemž američtí novináři mají dokonce kvazivědecké argumenty na její podporu.

Podle průzkumů, které provedl Hong Kong Public Research Institute a na něž se odvolává mj. britský časopis The Economist, se přes 60 procent obyvatel Hongkongu ve věku 19 až 39 let nepovažují za Číňany, ale právě za Hongkonžany.

Víc než to… Západní média podotýkají, že k prudkému růstu popularity této „nečínské“ regionální identity došlo hlavně v posledních pěti letech, počínaje hromadnými nepokoji z roku 2014. Možná, že tento fenomén (v případě, pokud průzkumy Hong Kong Public Research Institute skutečně odrážejí realitu) je spojen s úspěšnou prací právě západní propagandy, která alespoň části hongkongské mládeže srozumitelně vysvětlila, že nejsou žádnými Číňany, ale představiteli jiné národnosti nebo jiné kultury. A že život pod britskou korunou dal tomuto území právo a možnost být jakousi zvláštní zemí.

To je divné zejména s ohledem na to, že ti, kdo skutečně žili v kolonii pod názvem Britský Hongkong, tedy nynější starci a lidé starší 40 let, se vždy považovali a považují za Číňany. Mimochodem v kontextu rozsáhlých nepokojů v této problematické provincii čínských sousedů by si Rusko mělo vzít důležité ponaučení: nynější záliba západních oponentů (a některých ruských politických aktivistů) v pěstování „regionálních identit“ a „regionálního vlastenectví“ je pokusem o vytvoření podmínek ke zřizování budoucích „ruských Hongkongů“. Tam, kde se jim to podaří.

Když popisuje Kongresem schválené protičínské návrhy zákonů, upozorňuje agentura Associated Press na vystoupení předáka demokratické většiny v dolní sněmovně amerického parlamentu: „Nancy Pelosiová řekla, že odvaha mladých protestujících v Hongkongu stojí proti „zbabělé vládě, která odmítá respektovat prioritu zákona a zásadu jedna země, dva systémy, která měla zajistit plynulé politické přechodné období poté, co byla tato bývalá britská kolonie vrácena Číně v roce 1997“.

V podstatě se vedení ČLR dává signál o tom, že podmínky, na nichž byl Hongkong vracen vlasti, nebyly splněny, a proto mají USA plné právo trestat za jejich porušení.

Toto přání potrestat Čínu a postupně od ní oddělit Hongkong se stává tím více zřejmým, vezmeme-li v úvahu, že kromě sankcí byla v Kongresu schválena zvláštní rezoluce, která logiku kongresmanů odůvodňuje. Jak oznámila BBC, „zákonodárci schválili rovněž nezávaznou rezoluci, která uznává vztahy Hongkongu se Spojenými státy a odsuzuje zasahování Pekingu“.

Jenom tím, že washingtonští politici mají jakýsi zvlášť silný pocit americké výlučnosti, se dá vysvětlit neuvěřitelná drzost, která jim umožňuje odsuzovat Peking za zasahování do záležitostí čínského regionu a přitom mu klást jakési podmínky a dělat připomínky ohledně procesu návratu britské (a nikoli americké) kolonie.

Můžeme to ostatně pochopit: soudě podle amerických vlajek, které jsou hlavním atributem účastníků hongkongských nepokojů, sborovému zpěvu americké hymny a mítinků u amerického velvyslanectví pod hesly „Trumpe, pomoz!“, část obyvatelstva Hongkongu (zejména mladých lidí) se cítí zároveň poddanými USA – a možná i za pět minut Američany.

Čínské vedení projevuje přitom pochvalnou zdrženlivost. Vzniká dokonce dojem, že se protestujícím a separatistům dává možnost, aby sami sebe potrestali. Jde o to, že hongkongská výlučnost, vysoké mzdy, možnost získat dobré zaměstnání a také zájem, který jeví o toto město skutečně velké transnárodní společnosti – to všechno existuje jen kvůli tomu, že Hongkong je tradiční „finanční bránou do Číny“, jíž využívá ostatní svět už od konce minulého století.

Nyní, když čínská „kontinentální“ ekonomika už tuto zvláštní „bránu“ tolik nepotřebuje, jediné, čeho organizátoři nepokojů dosáhnou, bude situace, kdy větší část finančních proudů, a to spolu s dobře placenými cizinci, obchodem s deriváty a akciemi (většinou čínskými) a všemi ostatními příjemnými a výnosnými zvláštnostmi Hongkongu, připadne prostě jiným čínským městům. Ekonomika autonomie už zažívá recesi, podniky se zavírají, restaurace se zavírají, turisté obcházejí město stranou, majitelé drahých butiků a exkluzivních prodejen (v nichž pracují často sami mladí separatisté) trpí obrovskými ztrátami.

Mládež, která doufá, že Čína bude „potrestána“ zbavením Hongkongu exportních privilegií v obchodu s USA (podobnou možnost předpokládá jeden z návrhů zákonů), nechápe, že v tomto případě zůstane město bez peněz a oni sami bez práce. Praxe bohužel ukazuje, že vysvětlovat lidem, kteří chtějí „zorganizovat majdan a zdrhnout na Západ“, ekonomické následky jejich jednání, je věc naprosto beznadějná.

Má to ale i pozitivní stránku: hlouposti těch, kdo jsou ochotni spálit vlastní město nebo zemi, jen aby cítili „skutečnými Evropany nebo Američany“, mohou být vážnou výstrahou pro ty, kdo mají přece všech pět pohromadě.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.