Na otázku - Je tento stav typický pro obchod s Čínou a s čím může být spojen?, je možné odpovědět buď jednoslovně – NE nebo v kontextu investičních možností, struktury hospodářství, disponibility a mobility pracovní síly, legislativní a soudní stability, ochoty českých pracovníků k podřízenosti cizímu, v tomto případě čínskému vedení, atd.

To se nezmiňuji o rychle probíhající transformaci světového finančního, bankovního a hospodářského systému, ale i o omezené suverenitě ČR, její povinnosti vůči EU, USA, NATO. Krátce formulováno: Kde (v jakém městě, regionu), do čeho (jaké společnosti, oboru) a proč by měla ČLR investovat v ČR, když již povrchní analýza investičního záměru v ČR nedovoluje očekávat středně nebo dlouhodobou návratnost, maximálně krátkodobou a spekulativní, a atraktivní možnosti v klíčových sektorech hospodářství byly využity nebo obsazeny jinými státy?

Kromě uvedeného platí, že žádný cizí stát, tím méně hospodářsko-technologická velmoc nebude investovat do fundamentální vědy a vývoje cizího státu, který je pro ni potenciálním konkurentem, nepřítelem nebo dokonce nedůvěryhodným potenciálním partnerem. Stačí si představit situaci a následky, kdyby se v rámci dnes již neexistující partnerské smlouvy mezi Pekingem a Prahou podařilo rozjet středně nebo dokonce dlouhodobý projekt nebo spolupráci pod vedením ex-primátorky Krnáčové, a tento projekt by se nelíbil dnešnímu primátorovi a jeho týmu.

Primátor má přesto velké štěstí, že Peking jednal rychle. Zastupitelé Prahy mohou klidně spát tak dlouho, než pochopí, že výpověď smlouvy s okamžitou platností proměnila již tak jedovatý hřib v muchomůrku, nedej Bůh v hřib Le Galové nebo čepičatku jehličnanovou. Hřib se stal osamocen, bez přátel doma i v zahraničí i pro představitelnou budoucnost. Protože i čínské mlýny melou pomalu a jistě, nabízím krátké zamyšlení o minulosti, abychom si mohli představit, nebo dokonce poznat budoucnost.

Primátor Hřib se narodil v Slavičíně, okresu Zlín. To je město, kde bývaly světoznámé filmové ateliéry, ve kterých se během protektorátu a druhé světové války natáčely a kopírovaly filmy (politické, dokumentární a vítězné), 16.5 mm a 35 mm, mimo jiné pro Hitlera, Goebelse & Co. Filmy (16,5 mm) byly promítány vojákům první vojenské linie. Proto měli zaměstnanci ateliérů statut nepostradatelných zaměstnanců a ateliéry poskytovaly ukrytí mimo jiné mnohým Pražákům. Když skončila druhá světová válka, vrátili se rychle domů. Mlčeli podobně jako velká většina pamětníků především o kolaboraci s Němci, kterým, abych to nazval slušně, podlézali tak, až to bylo některým nepříjemné, i o tom vyprávět.

Když se Zlín přejmenoval na Gottwaldov a vznikla ČLR a byly ustanoveny diplomatické vztahy mezi ČSR a ČLR, ateliéry poskytovaly mladé ČLR stovky kopií jednoho filmu. Mnozí v Gottwaldově vůbec nechápali proč v ČLR potřebují takové množství kopií, když se pro ČSR dělalo maximálně 50-60 kopií jednoho filmu. Nejenom v Gottwaldově si totiž nemohli přestavit ani rozměr, a proto ani potřebu ČLR té doby. Ateliéry ČSR pomáhaly ČLR vybudovat filmový průmysl, vyhovovaly požadavkům čínské strany na odeslání odborníků a zařízení do ČLR. Po dálněvýchodním vojenském incidentu na řece Ussuri (1969) mezi SSSR a ČLR spolupráce s ateliéry se rapidně ochladila, přestože ČLR neměla žádné reklamace vůči ČRR a ateliérům, všichni byli spokojeni a obrovské zakázky pomáhaly růstu blahobytu nejenom v Gottwaldově.

Zmiňuji se o protektorátním Zlínu, Gottwaldově a dnes opět Zlínu z následujících tří důvodů: 1) Historka nabízí pohled do duše a chování lidí trpících strachem (tenkrát z Němců a Hitlera, dnes z Ruska a ČLR), jehož pramenům nerozumí. 2) Historka dokumentuje rozdíl ve využití příležitostí (pragmatismus) a úspěch rozvoje a politiky ČLR v oblasti kultury. Současný filmový průmysl ČLR je nesrovnatelně větší a úspěšnější, než evropský, o českém nemluvě. 3) Historka má – chtěně nechtěně příchuť a spojení s aktivitami Hřibů, Kolářů, Minářů & Co týkajících se citlivých otázek Benešových dekretů, restitucí a dalších, na kterých si může v případě nedostatečného štěstí a neopatrnosti vylámat zuby i Agrofert. Jen ten, kdo cestou života kráčel, ví, kde cesta má hluboké díry, končí rozhovor Jan Campbell..