• Vybrat den

    Březen 2024
    Po Út St Čt So Ne


    PODPOŘIT STALOSE BTC ETH LTC

    Ve službě pravdy a řádu. Před 85 lety zemřel první československý arcibiskup na pražském stolci svatého Vojtěcha František Kordač. Bytostný konzervativec a vášnivý odpůrce liberalismu

    11-10-2019 ePortál 65 1293 slov zprávy
     

    Autor: odjinud | Publikováno: 12.10.2019 | Rubrika: Studie




    Kříž 01




    Před 85 lety zemřel první československý arcibiskup na pražském stolci svatého Vojtěcha František Kordač. Byl zároveň prvním arcibiskupem bez aristokratického původu. Přesto si vysloužil pověst konzervativce, který úporně hájil tradiční římskokatolické učení ve střetu s moderní a na pokrok se odvolávající dobou. S odstupem několika desetiletí je patrné, že jeho postup byl nejen oprávněný, ale i racionální.



    Odmítal obětovat staletími prověřené pravdy pochybným hodnotám laciného pokrokářství několika posledních desetiletí. Uvědomoval se, že relativizace hodnot vede k jejich rozmělnění a následně i k ideové prázdnotě a mravnímu úpadku. Již před druhou světovou válkou vycítil nebezpečí, které se na „přehumanizovaného“ člověka pod rouškou líbivých frází valí a chtěl ho znovu pevně ukotvit ve světle víry, ukazující cestu jemu i nepřebernému zástupu našich předků.



    Zrození kněze a teologa



    V roce 1940 vyšla péčí Národního souručenství drobná knížka pojednávající o krásách a pamětihodnostech Nymburska. Je v ní zmíněna i obec Seletice, ztracená v lesích. Právě zde se narodil budoucí pražský arcibiskup. Odtud putoval už jako malý chlapec pravidelně do kostelíka svatého Václava v nedalekých Mcelích. Ve Mcelích prožil dětství také básník Josef Svatopluk Machar, volnomyšlenkář a stoupenec svobodného zednářství.



    František Kordač pocházel z ryze českého prostředí, ale jako nadaný chlapec odešel v pouhých třinácti letech do německého jezuitského gymnázia v Bohosudově u Teplic. Brzy se naučil německy a patřil v studentském kolektivu k premiantům. Maturitu složil na německém malostranském gymnáziu v Praze, odkud zamířil studovat bohosloví do Říma. Zdejší pobyt ho ovlivnil na celý život. Také zde se ocitl v německém prostředí, protože české teologické učiliště zde ještě neexistovalo. Nejspíš proto také později významně finančně přispěl na výstavbu českého Nepomucena.



    Gregoriánská univerzita kladla důraz na univerzalismus církve a bezpodmínečnou poslušnost vůči jejím autoritám. Kordačovi se zde dostalo nejen teologického, ale i důkladného filozofického vzdělání v duchu hesla „víra posvěcuje rozum“. Na sklonku sedmdesátých let 19. století se vrátil do vlasti. Stal se kaplanem v tehdejším centru českých Němců Liberci. Přijal místo duchovního u české menšiny, ale pohyboval se i mezi Němci. Liberec mu umožnil významně nahlédnout do podstaty národní a sociální otázky.



    V jámě lvové



    Liberec jako významné středisko textilního průmyslu obnažoval plně neduhy své doby. Kordač vnímal vzestup sociální otázky a sympatie, které budila sociální demokracie u továrního dělnictva, jako důsledek expanze liberalismu s jeho systematickým vykořisťováním a znemravňováním pracujícího lidu. Zoufalé postavení dělnictva zbavovalo dělníky víry a nahánělo je do náruče agitátorů propagujících třídní boj a revoluci. Tato „lví jáma socialismu“ ho přinutila přemýšlet nad otázkou sociální spravedlnosti, která se stala v roce 1891 ústředním tématem encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum. Ačkoliv sám sebe považoval za konzervativce, dokázal zčásti ocenit učení křesťanských sociálů. Odmítal však demokratické rovnostářství a vyznával hierarchický princip autority.



    V Liberci získal pověst vášnivého odpůrce liberalismu, čímž si znepřátelil místní podnikatelské kruhy, usilující o jeho přeložení na jiné místo. Německým liberálům na Kordačovi vadil i národnostní aspekt jeho působení, protože podporoval českou spolkovou činnost. I když se Kordač nevyhýbal ani stykům s Němci, napětí se stupňovalo a profesura v litoměřickém semináři pro něho nakonec byla vysvobozením.



    Také v Litoměřicích byl vnímaný jako nesmírně vzdělaný představitel římské školy a bytostný konzervativec, ale zároveň i jako protiněmecky zaměřený horlivec. On sám se vždy považoval za umírněného kněze, který chce být přijatelný pro české a zároveň i německé prostředí. Ale v litoměřickém semináři panoval vypjatý nacionalismus a pokusy tento stav napravit se míjely účinkem. Kordač byl znechucený zejména tím, že Němci označovali každý pokus o nacionální spravedlnost za husitismus. Toužil odejít konečně do českého prostředí, což mu mohla umožnit univerzitní kariéra.



                       František Kordač (dole uprostřed) jako rektor Litoměřického semináře



    V roce 1905 se mu tento dávný sen po dvaceti letech splnil. Kordač věřil, že veškerá historie je soubojem idejí a sliboval si od univerzitního prostředí, že mu umožní větší soustředění na boj s modernismem. Vedle teoretické práce se z něho stal rovněž charismatický kazatel. Nevyhýbal se však ani politice, v níž ještě před vypuknutím první světové války usiloval o sjednocení katolických sil.  To se mu však nedařilo, protože „ království Kordačova ducha nebylo ze světa politického“. V politice si nicméně kladl za cíl vychovávat a mobilizovat věřící v boji proti hodnotově vyprázdněnému liberalismu a bezvěreckému materialismu, který hmotu povýšil nad ducha.



    Na svatovojtěšském stolci



    První světová válka zastihla profesora Kordače jako loajálního stoupence habsburské monarchie. Prodynastický postoj hájil až do konce za války, protože ctil politickou legitimitu a ze všeho nejvíc se obával revolučního chaosu, který rozvrací vládu řádu. Vznik samostatného státu tak způsobil stárnoucímu muži otřes, s nímž se musel vyrovnat zejména proto, že Masarykovo heslo „Pryč od Říma, pryč od Vídně“ vyvolalo ve společnosti nevídanou protikatolickou hysterii.



    Chaotickou situaci podtrhl na podzim roku 1918 dosavadní pražský arcibiskup Huyn, který se ze západočeské vizitace nevrátil do Prahy, emigroval a způsobil na svatovojtěšském stolci bezvládí. Vzniklé situace chtěla využít reformně naladěná Jednota katolického duchovenstva, která chtěla nabídnout kandidáty z vlastních řad. Počátkem září 1919 se však objevila zpráva, že papež Benedikt XV. jmenoval hlavou pražské arcidiecéze Františka Kordače. To způsobilo v řadách reformistů šok.



    V politických kruzích a širší veřejnosti bylo jmenování většinou přijaté s pochopením, protože Kordač byl Čech, který pocházel ze skromných poměrů, ale zároveň měl nesporné charisma, imponoval vznešeným zjevem, bystrým úsudkem a mimořádnou vzdělaností. V neposlední řadě byl pevnou hrází tradice a nezbytné kontinuity, která opovrhovala chaosem a pokrokářskými výstřelky. Reformisté začali tušit, že s reformami je konec. Kordač skutečně postupoval v souhlasu s papežem nekompromisně a reformisté museli na své požadavky – například zrušení celibátu – rezignovat. Nezabránilo to však rozkolu, který vyústil ve vznik církve československé. Vnitřní integritu římskokatolické církve se však Kordačovi podařilo přes určité šrámy uchovat.



    Zanedlouho poté, co uklidnil vnitrocírkevní poměry, musel čelit další zkoušce. Tzv. Marmaggiho aféra vyvolaná do značné míry Masarykovou záštitou nad uctěním památky Jana Husa, která se záměrně nesla v protikatolickém duchu, vyvolala vážnou diplomatickou roztržku s Vatikánem. Nepřehlédnutelný byl totiž záměr podnítit většinu národa k rozchodu s katolicismem. Prezident sice nakonec nechal stáhnout husitský prapor s rudým kalichem, který nechal s velkou pompou vztyčit nad Pražským hradem, ale ministrovi zahraničí Benešovi trvalo delší dobu, než spor s Vatikánem urovnal. Kordač v této záležitosti vyjednával s papežem i s představiteli státu a bylo nesporně i jeho zásluhou, že oslavy svatováclavského milénia v roce 1929 se už nesly duchu manifestace jednoty státu a církve pod praporcem zemského patrona.



    Odkaz pro naši dobu



    Kordačovy zásluhy o stabilizaci církve a také nově zrozeného státu v rozbouřené popřevratové době jsou nezpochybnitelné. Přesto zdaleka neuspěl ve všem, co si předsevzal. Těžce nesl zejména snahu odstranit náboženskou výchovu ze škol.  Postěžoval si, že „ co domácí výchova pracně vybudovala, to škola provanutá duchem nevěreckým v několika hodinách hravě rozmetala“.



    Pomáhal tedy zajistit budoucnost církve alespoň rozsáhlou výstavbou kněžského semináře a teologických fakult v pražských Dejvicích. V roce 1928 oslavil padesát let kněžství, ale jeho zdravotní stav se zhoršoval. Zřejmě k tomu vedly i jeho dlouhodobé spory s novým apoštolským nunciem Ciriacim, které nakonec vyústily v červenci 1931 v Kordačovu rezignaci na post pražského arcibiskupa. Tuto hořkou pilulku se snažil osladit odcházejícímu primasovi ministr zahraničí Edvard Beneš, když neúspěšně žádal papeže o kardinálský klobouk pro Kordače.



    František Kordač dožil svůj život v ústraní, aniž by mohl dotáhnout do konce svůj boj s modernismem. O dalším vývoji si přílišné iluze nedělal. Liberalismus podle něho rozvrátil společnost ocitající se na prahu revoluce. Zemřel s přesvědčením, že pokud neuznají držitelé moci zákony křesťanství, skončí celý svět v plamenech rudého moře. Dobrotivý Bůh ho však ze světa odvolal dřív, než se jeho předpověď tragicky naplnila.



    Článek vyšel v měsíčníku MY, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.






    Zpět Zdroj Vytisknout Zdroj
    Nahoru ↑